Všichni příbuzní její pastorkyně

Když Leoš Janáček dne 22. února 1903 přehrával své umírající dceři Olze celou Její pastorkynina klavír, jistě netušil, že se tato opera stane trvalou hvězdou světových operních jevišť. Zřejmě na to ani nemyslel, jelikož jeho dcera o pět dnů později zemřela a pro Janáčka to byla po smrti jeho syna Vladimíra největší životní rána. Nejspíš aby se vytrhl ze zoufalství, zapisoval poslední stony své dcery chvatně do not a asi sám sebe proklínal jako iniciátora Olžiny cesty do Petrohradu, kde smrtelně onemocněla.

Ale to jsou všechno jen dohady. Nicméně Její pastorkyňa nese dedikaci zemřelé Olze : „Tebě, Olga v pamjať“. Proč Janáček dedikaci formuloval v ruštině, se již zřejmě nikdy nedozvíme.

Jak dlouho Janáček Její pastorkynikomponoval, není jisté. Někteří historici uvádějí sedm nebo osm let, sám Janáček pak léta čtyři. Zjevně se však mýlil, jak je prokázáno. Opera měla světovou premiéru dne 21. ledna 1904 v Brně v Divadle na Veveří, tedy v roce, kdy Janáček v červenci dovršil svých padesát let.

Na uvedení Její pastorkyněv Národním divadle, které následně a rychle přineslo katapult tohoto operního opusu na většinu slavných operních jevišť, čekal Janáček dvanáct let. Jak k tomu došlo a zdali v partituře byly škrty z pera Karla Kovařovice, tehdejšího šéfa opery Národního divadla, s nimiž se opera provozovala až do druhé poloviny dvacátého století, oprávněné ve smyslu uměleckém, se věnují jiné statě a to velice hojně.

Stranou zájmu již však zůstává libreto opery, které si Janáček napsal sám podle stejnojmenné hry Gabriely Preissové (1862-1946).

Řekněme, že libreto k Její pastorkyninebylo první spoluprací Janáčka s Preissovou, pokud se vůbec o spolupráci dá mluvit.

Janáček před Její pastorkyní již použil její povídku pod názvem Počátek románu pro svou druhou operu, která však pro něj znamenala snad největší tvůrčí neúspěch vůbec. Je tedy s podivem, že se nenechal od textů Preissové odradit. Dlužno též podotknout, že Preissová sice sklidila roku 1889 nebývalý úspěch při premiéře její hry Gazdina roba na prknech Národního divadla (užité později Josefem Bohuslavem Foersterem pro operu Eva), první uvedení Její pastorkyně tamtéž o rok později však vyústilo ve skandál, ale především se stalo propadákem – dočkalo se pouhých pěti repríz. Preissová byla negativním ohlasem Její pastorkyně dokonce tak znechucena, že uvažovala o ukončení své umělecké činnosti vůbec. Ani snahy Janáčka se jí nezdály. Janáček ji totiž žádal o spolupráci několikrát, ale ona ho vždy odmítla. Operu Počátek románu tak psal nakonec zprostředkovaně na libreto Jaroslava Tichého, protože jemu osobně nechtěla dát Preissová souhlas. I zpracování Její pastorkyně do podoby operního libreta zpočátku odmítala a napsala mu, že se snad najde časem něco vhodnějšího. Je minimálně s podivem, že to vše Janáčka od Její pastorkyně neodradilo. Janáček pak přistoupil, stejně jako v jiných svých operách, k dramatické předloze velice svébytně a předlohu razantně seškrtal, někdy i doplnil. Škrtal nejen v jednotlivých výstupech, ale i výstupy celé a zkrátil tak celou předlohu minimálně o jednu třetinu, některé postavy vypustil úplně. Z textu hry Preissové odstranil především vše, co by jakkoli retardovalo dramatický text a to především vypravování jednotlivých postav (zejména Kostelničky) o tom, co vlastnímu ději hry předcházelo, a tedy co je s ním neoddělitelně spojeno, aby diváci pochopili motivaci osob a především jejich vztahy.

Pokud se zeptáte běžného diváka a posluchače Janáčkovy Její pastorkyně, zdali hlavní postavy, to jest Kostelnička, Jenůfa, Laca, Števa a především Stařena Buryjovka jsou v nějakém příbuzenském vztahu, neumí kloudně odpovědět. Připadá mu totiž, že ve zpívaném textu něco zaslechl, co by případným příbuzenským vztahům mezi hlavními postavami nasvědčovalo, ale bylo toho tak málo, že si z toho neumí vyvodit žádný závěr. Takoví diváci či posluchači však jedním dechem dodávají, že jim to ale vůbec nevadilo.

Pokud nahlédneme do Janáčkova libreta, nemůžeme se tomuto názoru divit. Laca tak zpívá v prvním. jednání, že není vlastní vnuk Stařenky Buryjovky, pak za chvíli o Jenůfě dodává, že bude pěkná švagrina, Jenůfa nazývá Pastorkyni mamičkou a ve třetím jednání je hovořeno o Lacovi a Števovi jako o bratrech. A to je skoro všechno. Tedy zmínek o vztazích mezi postavami opery je v libretu jako šafránu a nelze se o nich dozvědět téměř nic. Aby Janáček příbuzenské zmatení mezi postavami ještě dovršil, škrtnul sám zřejmě hned po světové premiéře opery v Brně (nikoli Kovařovic!) krátkou árii Kostelničky v rámci rekrutské scény, v níž Kostelnička alespoň částečně osvětluje svou minulost. Důvodem bylo asi opět odstranění všeho, co by jen trochu bránilo dramatickému spádu opery. V současné době se v některých inscenacích zmíněná árie Kostelničky do opery zařazuje, právě z důvodu, aby přibližně osvětlila vztahy mezi postavami opery.

Tedy pro ujasnění. Stařenka Buryjovka měla dva syny, kteří jsou již v době děje opery po smrti. Starší syn, který se jmenoval Buryja, si vzal vdovu Klemeňovou, jež měla syna Lacu z prvního manželství. Po sňatku se jim pak narodil syn Števa. Laca a Števa tak byli polorodí bratři, Laca však nebyl pokrevně příbuzný se Stařenkou Buryjovkou ani s jejím synem. Druhý, mladší syn stařenky Buryjovky Tóma, měl s první ženou dceru Jenůfu. Poté, co ovdověl, si vzal za manželku Kostelničku, která se správně jmenovala Petronila Slomková (Kostelnička byla přezdívka). S Kostelničkou však již Tóma žádné další děti neměl. Jenůfa je tak vnučkou Stařenky Buryjovky, pokrevní sestřenice Števy a nevlastní dcera Kostelničky. Domnívám se také, že v době děje bylo nutné získat k případnému sňatku pokrevní sestřenice a bratrance z prvního kolena zvláštní svolení církve římsko katolické. Je jasné, proč je to v ději opominuto – je asi zbytečné se zabývat něčím, k čemu nedojde.

Je doloženo, že Gabriela Preissová na úspěch Janáčkovy Její pastorkyně žárlila, a není se co divit. Snad proto přepracovala v letech 1929 až 1930 (tedy po Janáčkově smrti) původní hru na román pod stejným názvem, kde nejen zcela „vysvětlila“ příbuzenské vztahy, ale rozšířila pohled na ně ještě o vhled do vzdálenější minulosti, aby děj demonstrovala na osudech tří generací. V románu tak třeba najdeme i otce Kostelničky, rychtáře Slomka, který je traktován jako hraběcí levoboček. Gabriela Preissová umřela ve čtyřiaosmdesáti letech a původem nebyla vůbec z Moravského Slovácka, ale z Kutné Hory.
Autor je ředitelem DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentury