Dva symfonické koncerty v březnovém Berlíně

Zatímco Deutsche Oper Berlín a Komische Oper Berlín příliš neprojevují zájem o to, aby o jejich produkcích bylo informováno hudební publikum v České republice, symfonické orchestry tento zájem mají. To je také důvod, proč – na rozdíl od tohoto článku – se avizované zpravodajství o nové produkci Rusalky v Komické opeře, které Opera Plus již před časem ohlásila, bohužel dosud neuskutečnilo.


9. března dirigoval Jiří Bělohlávek ve filharmonii Deutsches Symphonie-Orchester (DSO). Vyznat se v berlínských orchestrech, které po sjednocení obou částí města po roce 1989 prošly různými změnami jmen, je asi tak obtížné, jako vyznat se v labyrintu starého města v Jeruzalémě. DSO historicky vychází z orchestru rozhlasu v americkém sektoru, tedy slavného RIASu, který obzvlášť v době šéfdirigenta Ference Fricsaye vážně konkuroval Karajanovým Filharmonikům a velmi často měl prim. Pozdější šéfové se jmenovali Lorin Maazel a Riccardo Chailly. Orchestr pod názvem Radio-Symphonieorchester Berlin vedl před svým působením v České filharmonii Vladimír Askenazy. Od sezony 2012/2013 bude šéfovat Turgan Sochiev. Že „orchestr bez šéfdirigenta“ dnes nedisponuje filharmonickým standardem, bohužel bylo nutno konstatovat hned po úvodních taktech Ravelovy Husy, kde se sekce dřev div nerozpadla, a kde i smyčce měly k potřebné zvukové sytosti daleko. Až na samý závěr díla prosvitla v orchestru tak trochu barva potřebná pro Ravela.

Osvědčená dvojice – houslistka Isabelle Faustová a Jiří Bělohlávek – poté zazářila v Ravelově Cikanovi a především v Bartókově Druhé rapsodii. Vůbec poprvé konfrontovala sólistka obě díla, která mají společnou inspirující múzu – maďarskou houslistku Jelly d’Arányi, která v roce 1922 musela Ravelovi celou noc hrát cikánské melodie. Ravel poté načrtl skicu pro Cikána, avšak skladbu dokončil teprve za rok, až když ho d’Arányi a Bartók při společné večeři u moře urgovali. S rapsodickou formou, která spojuje Cikána i Bartóka, neměla Faustová nikdy problémy, což již demonstrovala před lety na svém Dvořákovi. Za mimořádné pochopení pro Bartóka vděčí dle vlastních slov svému učiteli Dénesi Zsigmondymu. U něj jako u prvního studovala Bartókovu sólo sonátu a později i kvarteta. Našinec v tom slyšel ovšem i “moravismy” jakoby odposlouchané od břeclavské cimbálky, inu ty “podmořské říčky”, o kterých básnil Bohumil Hrabal v souvislosti se společnou středoevropskou kulturou. Strhující výkon Isabelle Faustová završila nekonvenčním přídavkem: žádný Bach, žádný Paganini, nýbrž dvě Bartókova dueta, společně s koncertním mistrem Hartogem.


V rozhovoru o své kariéře si Isabella Faustová zavzpomínala, jak provedla Dvořákův houslový koncert s hamburskou Filharmonií dirigovanou Yehudi Menuhinem. Po koncertě ji Bruno Giuranna pozval do Berlína, aby s ním hrála 1. housle v Dvořákově sextetu – dílo, které je jí od té doby obzvlášť drahé. Před tím už léta hrála v kvartetu a sólistickou dráhu, inklusive profesury, nastoupila až později. Faustová tedy není žádný ´”wunderkind”, nýbrž je plně zakořeněna v komorní hudbě. Dvořákův koncert byl jejím prvním velkým houslovým koncertem, se kterým sólově vystoupila. Upozorňuje, jak je těžké najít dirigenta, který zná houslový hlas výborně, a také že čím víc se na Dvořákovi musí pracovat co do temp, času, přechodů atd., tím těžší se stává. „Když jsem před lety měla to štěstí spolupracovat s Bělohlávkem a jeho Pražskou komorní filharmonií, nemuseli jsme si při zkouškách vlastně nic říkat, vše bylo jasné, každý to cítil stejně. To jsem si řekla: Konečně dirigent, se kterým to funguje, ideální souhlas.“

DSO očividně zazářil po přestávce v Dvořákově Šesté symfonii. To už věděli, jak “na to”, ale také jim tato skladba instrumentačně geniálně “sedí”. Orchestr zde mohl navázat na úžasnou tradici dvořákovské interpretace za Fricsaye a současně se opřít o autoritu Bělohlávka. Ten se vyhnul extrémům a solidně provedl symfonii, která jako žádná jiná Dvořákova symfonie – snad vyjma symfonie Druhé – svá kouzla odhaluje jen pozvolna jako mytická Šeherezáda. Pod Bělohlávkovým vedením zněly všechny skupiny orchestru kompaktně a téměř “česky”. Dřeva, která měla trable v první části večera, si v Dvořákovi přišla na své a vysloužila si právem zvláštní aplaus.
 

V dalších dnech se u pultu Berlínských filharmoniků objevil opět Bernard Haitink, tentokrát s Brucknerovou 5. symfonií. Jeho interpretace lineckého symfonika jsou nadále a i po desetiletích směrodatné. Ještě víc než lyrickým pasážím (například ve 2.větě, kde se třeba Günter Wand rozplýval a rozezpíval a Keilberth rád podtrhával smetanovské reminiscence) dává dirigent dnes vyniknout kontrapunktickým elaborátům, a tak se stalo finále logickým vrcholem skvělého uměleckého zážitku. Ani určitá nejistota v některých skupinách (trubky, rohy, violoncella) nenarušila úžas nad výkonem dvaaosmdesátiletého Haitinka.
 

Filharmonici suverénně demonstrovali, že dnes se ve vlastním městě konkurence bát nemusí.

Deutsches Symphonie-Orchester Berlin
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Isabelle Faust (housle)
Philharmonie Berlín 9.3.2011

program:
Maurice Ravel: Ma Mère l’Oye
Maurice Ravel: Tzigane for violin and orchestra
Ernest Chausson: Poème for violin and orchestra
Antonín Dvořák: Symphony No. 6 in D major

***

Berliner Philharmoniker
Dirigent: Bernard Haitink
Philharmonie Berlín 10., 11. a 12.března 2011
(psáno z koncertu 12.3.2010)
program:
Anton Bruckner: Symphony No. 5 in B flat major

www.berliner-philharmoniker.de

 

Související články


Reakcí (8) “Dva symfonické koncerty v březnovém Berlíně

  1. Management fenomenen? tedy byrokracie jako fenomen? tento nesmysl muze prichazet jen z vlasti Franze Kafky. Je smutne a pro prezirani deni v Cechach ze strany Nemcu typicke, ze operni domy nemaji zajem, aby se o nich referovalo v Praze. To aspon lidé jako Goethe ci Bismarck vedeli, jak dulezite jsou Cechy pro Nemce. No, a pro Hitlera to bylo jiz zcela smaozrejme. Hloupe sebemrskacstvi je pitomost.

  2. Čekat, že něco spadne z nebe (např.dobré roční rozpočty, propagace, vnímání veřejností)je nesmysl. Proto je dobré se poučit tam, kde to funguje. Ne jako srovnání, ale jako inspiraci. Jenže to by se muselo začít pracovat a to se tady nikomu nechce. Nadávat všem okolo sebe je snadné. A když už konkrétní srovnání, na německých hudebních školách netrpí flákání. V Čr ano. A studentům přece o peníze nejde. Tak kde je chyba? Lenost a závist = největší nepřítel kvality umění. U nás běžná věc. Existují pouze výjimky. Bohužel.

  3. S těmi školami je to více než na pováženou. když jsem se dozvěděla, jak probíhá studium na AMU udělalo se mi nevolno.Vrcholem jsou státnice, na které se nikdo neučí, protože neexistují okruhy otázek. Možná existují, ale studenti se o ně nezajímají, protže ví, že jim TO dají tak jako tak. Na AMU se nenaučí člověk nic, i kdyby chtěl. Blahořečím své univerzitě, protože dbá na výuku jazyků a dalších předmětů. Nevím proč by absolvent umělecké vysoké školy měl být ignorat jen proto, že má nějaký talent. TALENT totiž NESTAČÍ

Napsat komentář