Dva symfonické koncerty v březnovém Berlíně

Zatímco Deutsche Oper Berlín a Komische Oper Berlín příliš neprojevují zájem o to, aby o jejich produkcích bylo informováno hudební publikum v České republice, symfonické orchestry tento zájem mají. To je také důvod, proč – na rozdíl od tohoto článku – se avizované zpravodajství o nové produkci Rusalky v Komické opeře, které Opera Plus již před časem ohlásila, bohužel dosud neuskutečnilo.


9. března dirigoval Jiří Bělohlávek ve filharmonii Deutsches Symphonie-Orchester (DSO). Vyznat se v berlínských orchestrech, které po sjednocení obou částí města po roce 1989 prošly různými změnami jmen, je asi tak obtížné, jako vyznat se v labyrintu starého města v Jeruzalémě. DSO historicky vychází z orchestru rozhlasu v americkém sektoru, tedy slavného RIASu, který obzvlášť v době šéfdirigenta Ference Fricsaye vážně konkuroval Karajanovým Filharmonikům a velmi často měl prim. Pozdější šéfové se jmenovali Lorin Maazel a Riccardo Chailly. Orchestr pod názvem Radio-Symphonieorchester Berlin vedl před svým působením v České filharmonii Vladimír Askenazy. Od sezony 2012/2013 bude šéfovat Turgan Sochiev. Že „orchestr bez šéfdirigenta“ dnes nedisponuje filharmonickým standardem, bohužel bylo nutno konstatovat hned po úvodních taktech Ravelovy Husy, kde se sekce dřev div nerozpadla, a kde i smyčce měly k potřebné zvukové sytosti daleko. Až na samý závěr díla prosvitla v orchestru tak trochu barva potřebná pro Ravela.

Osvědčená dvojice – houslistka Isabelle Faustová a Jiří Bělohlávek – poté zazářila v Ravelově Cikanovi a především v Bartókově Druhé rapsodii. Vůbec poprvé konfrontovala sólistka obě díla, která mají společnou inspirující múzu – maďarskou houslistku Jelly d’Arányi, která v roce 1922 musela Ravelovi celou noc hrát cikánské melodie. Ravel poté načrtl skicu pro Cikána, avšak skladbu dokončil teprve za rok, až když ho d’Arányi a Bartók při společné večeři u moře urgovali. S rapsodickou formou, která spojuje Cikána i Bartóka, neměla Faustová nikdy problémy, což již demonstrovala před lety na svém Dvořákovi. Za mimořádné pochopení pro Bartóka vděčí dle vlastních slov svému učiteli Dénesi Zsigmondymu. U něj jako u prvního studovala Bartókovu sólo sonátu a později i kvarteta. Našinec v tom slyšel ovšem i “moravismy” jakoby odposlouchané od břeclavské cimbálky, inu ty “podmořské říčky”, o kterých básnil Bohumil Hrabal v souvislosti se společnou středoevropskou kulturou. Strhující výkon Isabelle Faustová završila nekonvenčním přídavkem: žádný Bach, žádný Paganini, nýbrž dvě Bartókova dueta, společně s koncertním mistrem Hartogem.


V rozhovoru o své kariéře si Isabella Faustová zavzpomínala, jak provedla Dvořákův houslový koncert s hamburskou Filharmonií dirigovanou Yehudi Menuhinem. Po koncertě ji Bruno Giuranna pozval do Berlína, aby s ním hrála 1. housle v Dvořákově sextetu – dílo, které je jí od té doby obzvlášť drahé. Před tím už léta hrála v kvartetu a sólistickou dráhu, inklusive profesury, nastoupila až později. Faustová tedy není žádný ´”wunderkind”, nýbrž je plně zakořeněna v komorní hudbě. Dvořákův koncert byl jejím prvním velkým houslovým koncertem, se kterým sólově vystoupila. Upozorňuje, jak je těžké najít dirigenta, který zná houslový hlas výborně, a také že čím víc se na Dvořákovi musí pracovat co do temp, času, přechodů atd., tím těžší se stává. „Když jsem před lety měla to štěstí spolupracovat s Bělohlávkem a jeho Pražskou komorní filharmonií, nemuseli jsme si při zkouškách vlastně nic říkat, vše bylo jasné, každý to cítil stejně. To jsem si řekla: Konečně dirigent, se kterým to funguje, ideální souhlas.“

DSO očividně zazářil po přestávce v Dvořákově Šesté symfonii. To už věděli, jak “na to”, ale také jim tato skladba instrumentačně geniálně “sedí”. Orchestr zde mohl navázat na úžasnou tradici dvořákovské interpretace za Fricsaye a současně se opřít o autoritu Bělohlávka. Ten se vyhnul extrémům a solidně provedl symfonii, která jako žádná jiná Dvořákova symfonie – snad vyjma symfonie Druhé – svá kouzla odhaluje jen pozvolna jako mytická Šeherezáda. Pod Bělohlávkovým vedením zněly všechny skupiny orchestru kompaktně a téměř “česky”. Dřeva, která měla trable v první části večera, si v Dvořákovi přišla na své a vysloužila si právem zvláštní aplaus.
 

V dalších dnech se u pultu Berlínských filharmoniků objevil opět Bernard Haitink, tentokrát s Brucknerovou 5. symfonií. Jeho interpretace lineckého symfonika jsou nadále a i po desetiletích směrodatné. Ještě víc než lyrickým pasážím (například ve 2.větě, kde se třeba Günter Wand rozplýval a rozezpíval a Keilberth rád podtrhával smetanovské reminiscence) dává dirigent dnes vyniknout kontrapunktickým elaborátům, a tak se stalo finále logickým vrcholem skvělého uměleckého zážitku. Ani určitá nejistota v některých skupinách (trubky, rohy, violoncella) nenarušila úžas nad výkonem dvaaosmdesátiletého Haitinka.
 

Filharmonici suverénně demonstrovali, že dnes se ve vlastním městě konkurence bát nemusí.

Deutsches Symphonie-Orchester Berlin
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Isabelle Faust (housle)
Philharmonie Berlín 9.3.2011

program:
Maurice Ravel: Ma Mère l’Oye
Maurice Ravel: Tzigane for violin and orchestra
Ernest Chausson: Poème for violin and orchestra
Antonín Dvořák: Symphony No. 6 in D major

***

Berliner Philharmoniker
Dirigent: Bernard Haitink
Philharmonie Berlín 10., 11. a 12.března 2011
(psáno z koncertu 12.3.2010)
program:
Anton Bruckner: Symphony No. 5 in B flat major

www.berliner-philharmoniker.de

 

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments