Christine Schäfer před svým debutem v Ariadně ve Vídni

Německá sopranistka Christine Schäfer (47) debutuje ve středu 19. prosince ve Vídeňské státní opeře v roli Skladatele v premiéře nové inscenace Straussovy Ariadny na Naxu. Rozhovor s ní vedl Christoph Irrgeher pro Wiener Zeitung, 15. – 16.12.2012.

***

Čím to, že zpíváte ve Vídeňské státní opeře až nyní?

Jsou divadla, ve kterých jsem nikdy nezpívala, to je normální. Různí intendanti mají různý vkus. A v mojí třídě není ani samozřejmé, aby byl člověk žádaný všude. Každopádně se teď ohromně těším a je úžasné, jak mě tu přijímají s otevřenou náručí. I vrátný, který mi řekl: „To je krásné, že jste tady.“

Co by mohl nějaký intendant proti Vám mít?

Nemám typický operní hlas, a leckomu také vadí, že mám určité požadavky.

Například?

Ve smlouvách často stojí klauzule, že se zpěvák v případě televizního záznamu vzdá práv, se vším se musí souhlasit a hotovo.

Copak není za pořízení DVD zvláštní honorář?

Je, ale malý. A já si myslím, že by se člověka aspoň měli zeptat, jestli mu to připadá okay. Hlavně mladí umělci většinou nedostanou vůbec nic. Dnes se zaznamenává všechno. Domnívám se, že by měl mít výkonný umělec aspoň právo k tomu něco říct.

Považujete za problém videosnímky na youtube?

Mě zlobí jedno: Právě ty firmy, které své umělce špatně platí, si stěžují na bezplatný přístup ke klipům na youtube. To jim najednou záleží na právní stránce – ale my z toho nic nemáme. Považuju youtube za senzační věc. Sama tam hodně vyhledávám, také v popu, a když se mi něco líbí, tak si to také ráda koupím. Hodně se toho ale vůbec koupit nedá. Jako pařížská produkce Traviaty v režii Christopha Marthalera z roku 2007, ve které jsem zpívala. Pak je dobré, že je kompletně aspoň na youtubue. I když na tom nevyděláme.

Měla jste smlouvu s Deutsche Grammophon. Tam se vydělává slušně?

Nevydělává. Jen zpěváci, u kterých se předpokládá vysoký náklad. Nejvíc jsem prodala, když jsem ve vlastní produkci vydala Schubertovu Zimní cestu. Bylo to asi 14 000 kusů – pro takovou okrajovou oblast trhu a bez velkého odbytu je to hodně. Ale abych se dostala na 50 000 kusů, musela bych dělat méně výjimečné programy. A to mi za to nestojí. Čísla o výši prodeje už dnes nemají totiž vůbec nic společného s kvalitou. Hlavní věc je, aby člověk dobře vypadal. To je pro mě nepochopitelné.

Na čem ztroskotala Vaše smlouva s Deutsche Grammophon?

Chtějí nějakou tvář pro soudobou hudbu; někoho, kdo nahrává jedině tento repertoár. A to jsem nechtěla. Pro mě je charakteristické, že propojuji různé epochy.

Jste zpěvačka, která na interpretaci stále pracuje. Kolidují někdy Vaše představy s názorem režiséra nebo dirigenta?

Samozřejmě. Moje nejmilejší oblast činnosti jsou písňové večery – tam panuje mezi mnou a klavíristou jednota. Problematické jsou pro mě často barokní opery. Jsem progresivní typ a nemyslím si, že se Händel musí uvádět tak, jak zněl kdysi – přičemž nemluvím o dirigentech jako je Nicolaus Harnoncourt nebo Marc Minkowski. Ti dogmatičtí nejsou. Tvořivou diskusi prožívám celkově spíš s dirigenty symfonických orchestrů – s osobnostmi jako jsou Danielle Gatti nebo Franz Welser-Möst, který teď diriguje Ariadnu. K takovému vztahu mezi dávat a brát však v opeře bohužel často nedochází.

Máte ráda Straussovu Ariadnu?

Několik míst považuju za hraniční. Když Bacchus na konci předstoupí jako zachránce a začne to být pořadně hlasité, připadám si jako v americkém biografu. Ale předehra je vynikající a první árie Ariadny překrásná. Strauss je pro mě chůze na hraně. Zpívám jeho hudbu šíleně ráda, protože uměl pro hlas úžasně komponovat. Ale než abych šla na nějakou Straussovu operu, to jdu raději jinam.

Když hledáte na youtube pop – čemu dáváte přednost?

Jako u všech mladých začal můj zájem o hudbu u popu. Mým absolutním hrdinou byl Frank Zappa. Dneska zjišťuju, že leccos z takzvané zábavné hudby (skupiny Radiohead nebo Massive Attack) je hudební současnosti blíž než to, co vytváří Nová hudba. Jsem takříkajíc dítě Ariberta Reimanna – Reimann je pro mě jediný, který v Nové hudbě umí zacházet s emocemi. Jonny Greenwood (kytarista skupiny Radiohead) je tomu blízko.

Jako Reimannova interpretka jste známá. Chtěla byste spolupracovat také s Greenwoodem?

Pro mě by byla jedině zajímavá varianta dělat crossover. Navázala jsem s Grrenwoodem kontakt, ale domluvené ještě nic není. Myslím, že je důležité, aby klasika konečně jednou sestoupila ze svého trůnu a akceptovala, že je neuvěřitelně důležitá hudba také někde jinde.

Přeložila a Vlasta Reittererová
Foto Oliver Hermann