Vídeňská státní opera: Ariadna na Naxu v novém

Tuto středu měla ve Vídeňské státní opeře premiéru nová inscenace Straussovy Ariadny na Naxu, když ta předchozí (hudební nastudování Karl Böhm, režie Filippo Sanjust, o premiéře 20.listopadu 1976 a při řadě z celkem 162 repríz s Editou Gruberovou jako Zerbinettou) se naposledy hrála loni v listopadu. Nová inscenace vznikla jako koprodukce se Salcburským festivalem, naši recenzi z tamního uvedení při letošním ročníku najdete zde. Teď přinášíme první ohlasy vídeňské premiéry, vybrané z rakouského tisku.
***

Co zůstalo z triumfu
Vídeňská Státní opera: Ariadna na Naxu Richarda Strausse přešla do repertoáru

Překvapivý obrázek se naskytl před Vídeňskou státní operou už před začátkem představení Ariadny na Naxu. Za poloviční cenu se tu nabízely vstupenky. Proslýchalo se, že na poslední chvíli byl dán k dispozici i značný počet režijních vstupenek, tedy velmi zlevněných, určených pro členy a přátele opery.

Ariadna jako repertoárová opera je málokdy vyprodaná. Ale důležitá premiéra díla Richarda Strausse, která není vyprodaná ani částečně, to je ojedinělé. A je to škoda, neboť špatná inscenace – přes všechny námitky, které budou následovat – to rozhodně není.

Pozitivní stránkou je především režie Svena-Erica Bechtolfa. Ředitel Dominique Meyer přece původně chtěl svou intendanci Ariadnou zahájit. Je dobře, že počkal na koprodukci se Salcburským festivalem, neboť Bechtolfova režie je chytrá, humorná, pečlivě propracovaná a určitě přesvědčivá.

Vídeňská verze
Tentýž vtip a strhující ironii jako v Salcburku ovšem ve Vídni nezažijeme, a důvodem je jiná verze. V Salcburku jsme v létě měli možnost vidět původní verzi s Molièrovým Měšťákem šlechticem jako předehrou v Bechtolfově přepracování a s báječným komikem Corneliem Obonyou, který byl centrem představení.

Ve Státní opeře se hraje vídeňská verze z roku 1916, tehdy se zhudebněnou předehrou. Za to, že i tak se bylo tu a tam čemu zasmát, vděčíme bezvadnému, cynickému, ale vždy noblesnímu Peteru Matićovi jako Hofmistru.

Obsahová proměna inscenace v elegantní, velmi praktické scénické výpravě Rolfa Glittenberga se týká hlavně konfliktního vztahu mezi Skladatelem a Zerbinettou, který se stále více proměňuje v zamilovanost. Na konci představení stojí oba na jevišti v objetí, zatímco Ariadna a Bacchus odjíždějí.

Franz Welser-Möst řídí jemně nuancovanou hru orchestru Státní opery právě tak elegantně a kultivovaně, jak je elegantní a kultivovaná optická stránka. Slyšíme každý detail partitury, v předehře bychom si však přáli více vtipu a lehkosti, větší ochotu k vyznění perlivých motivů.

Hudebně výtečně propracovaný je začátek opery po předehře, také Ariadnino „Existuje říše…“. Ve finále však by byla žádoucí intenzivnější zvuková opojnost namísto příliš strohé, strukturované kontroly.

Pokud jde o osoby „předehry“ i „opery“ je kromě Matiće k dispozici ideální obsazení i další role, a to je Krasimira Stoyanova jako Primadona a Ariadna. Provádí svůj part velmi lyricky, má však také dost energie, okouzluje výtečnou technikou a ve všech polohách hřejivou barvou hlasu. Je to skvělý debut a už se těšíme na její další straussovské role.

Poněkud operetní
Také Norbert Ernst jako Taneční mistr a Jochen Schmeckenbecher jako Učitel hudby jsou dobrá volba. Valentina Nafornita (Najáda), Margarita Griskova (Dryáda) a Olga Bezsmertna (Echo) zpívají rovněž přesvědčivě a publikum dokážou zaujmout. Daniele Fally se nedařilo – alespoň podle recenzenta. Má sice pro Zerbinettu všechny tóny a zvonivý koloraturní soprán, v projevu však zůstává chladná, příliš se soustřeďuje na efekty, a přehrává jako v operetě.

Stephenovi Gouldovi schází pro Baccha jas výšek. Jeho hlas je pro tuto roli příliš těžký a například jako Siegfried by byl jistě obsazen lépe. Největším zklamáním večera byla ovšem Christine Schäfer jako Skladatel. Její soprán je pro tuto roli a v této budově příliš malý, v hlubších polohách je sotva slyšet, jejím setkáním s Zerbinettou schází potřebný kontrast témbru. Její hra je matná.

Už předem se sice argumentovalo tím, že dokonce Strauss sám zamýšlel Skladatele jako soprán, a také jej dlouho sopranistky zpívaly. Taková debata však vůbec není na místě. Ať už soprán nebo mezzosoprán, rozhodující je výhradně kvalita. A ta tu nebyla.

Straussovská premiéra ve Státní opeře, při níž bychom si v mnoha rolích přáli jiné obsazení… Možná se tím dá vysvětlit ta bohatá nabídka levných vstupenek.

(Der Kurier- 21.12.2012- Gert Korentschnig)

* * *

Fantomová bolest jedné inscenace
Premiéra Ariadny na Naxu Richarda Strausse ve Vídeňské státní opeře: Režisér Sven-Eric Bechtolf přenesl čísti své salcburské inscenace do Vídně a zůstává u v detailu vtipné, přesto často jen dekorativně působící stylizace.

Předností kooperací v hudebnědivadelním byznysu –  v tomto případě Salcburského festivalu a Vídeňské státní opery – je ekonomické dělení nákladů. Pro režiséry to znamená, že jejich inscenační dítě musí fungovat v různých divadlech, a to s sebou nese drobné problémy. Při práci v jedné budově musí zároveň zvažovat schopnost produkce k pozdějšímu přenesení do jiného operního chrámu.

Obecně to není nic hrozného. V případě Ariadny to však pro režiséra Sveta-Erica Bechtolfa znamenalo dodatečnou režijní překážku. Mohl-li v Salcburku postavit bohatou původní verzi z roku 1912, kterou vtipně doplnil vlastním textem, bylo jasné, že ve Vídni přijde na řadu jiná, totiž obligátní verze z roku 1916. První díl, který v Salcburku vyzařoval svěží čilou divadelní energii, která se v druhé části vybila hudebně, zde tedy scházela.

Žádná náhradní idea
A scházela v každém ohledu; Bechtolf za ni ve Vídni nenalezl žádnou adekvátně silnou náhradní myšlenku. Nabídnutá kratší verze sice má také „předehru“, v níž se rovněž setkáme se salcburským Hofmistrem (noblesně namyšlený Peter Matić), jenž má u Bechtolfa v sobě cosi z butlera, který se v Dinner for One čím dál namazanější potácí kolem své paní. Matić každopádně ucucává ze všeho, co teče a dovolí si i cigáro. A vůbec mu není nepříjemné, že se jeho klín stane pro Zerbinettu příležitostí k posezení.

Jak se však rozbíhá druhý díl Ariadny – s klavírem a řadami diváků v domě bohatého pána – dostaví se rychle fantomová bolest. Tomuto inscenačnímu polotransferu zkrátka chybí ta vtipně bláznivá turbulence první kontrastní části – je to jako když se vybijou baterky. Zbaveno původního zdroje energie, stává se to, co je převzato ze Salcburku, dekorativním žertem s drobnými skvělými okamžiky Bechtolfova vedení postav.

Příliš křehký hlas
To se ale každopádně netýká Skladatele. Christina Schäfer smí sice v této roli spoluúčinkovat také v druhém díle v samém závěru, když se líbá s Zerbinettou, ale bohužel nedokázala zazářit ani herecky. Role není pro její skutečně diskrétní hlas ideální, zaskví se jen ve výškách, v hloubkách ho však jen tušíme.

Netýká se to ani Stephena Goulda. Jako Bacchus (vokálně robustní, ale cosi tomu schází) nepůsobí pohyblivěji než onen bohatý pán, který se na tu operní kombinaci humoru a tragiky dívá ze své židle. A to už něco znamená. Jestliže Bechtolf v Salcburku z role Boháče udělal živoucí, dětinskou postavu, musí se ve Vídni náhle proměnit v téměř nehybného mogula.

Nicméně: Daniela Fally je čile vrtkavá a ve všem tom koloraturním chaosu úspěšná Zerbinetta.

A především Krasimira Stoaynova překvapuje jako lyrická i vášnivá Ariadna a Primadona, které jdou Zerbinettiny výstřední vokální exkurzy na nervy, pročež se obrátí na dirigenta Franze Welsera-Mösta, a ten vinu gestem svede na operního ředitele. Vtipný a vyvážený je také skvělý výkon celého souboru.

Jmenovaný dirigent předvedl s orchestrem Státní opery v první části pointovanou bilanci a v druhé části rozvinul hudební proud půvabně a komorně. Byla v tom čistota, nebylo to spektakulérní, pro zpěváky příznivé a přece delikátně barevné. Aplaus pro všechny.

(Der Standard- 21.12.2012- Ljubiša Tošić)

Richard Strauss:
Ariadne auf Naxos
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: Sven-Eric Bechtolf
Scéna: Rolf Glittenberg
Kostýmy: Marianne Glittenberg
Světla: Jürgen Hoffmann
(koprodukce Salzburger Festspiele /  Wiener Staatsoper)
Premiéra 19. prosince 2012 Wiener Staatsoper Vídeň

Der Haushofmeister – Peter Matić
Ein Musiklehrer  – Jochen Schmeckenbecher
Der Komponist  – Christine Schäfer
Der Tenor (Bacchus) – Stephen Gould
Zerbinetta  – Daniela Fally
Die Primadonna (Ariadne) – Krassimira Stoyanova
Offizier – Daniel Lökös
Ein Tanzmeister – Norbert Ernst
Perückenmacher – Wolfram Igor Derntl
Lakai – Marcus Pelz
Harlekin – Adam Plachetka
Scaramuccio – Carlos Osuna
Truffaldin – Andreas Hörl
Brighella – Pavel Kolgatin
Najade – Valentina Nafornita
Echo – Olga Bezsmertna
Dryade – Margarita Gritskova

www.staatsoper.at

Přeložila Vlasta Reittererová