Divadla zblízka: Palacio de Bellas Artes Mexico City

Obrovité hlavní město Mexika se může pochlubit nejen blízkými památkami staré mayské kultury, ale i honosnou a architektonicky velmi přitažlivou divadelní budovou, Palacio de Bellas Artes. Divadel je v metropoli několik a pěkné je třeba původní  městské divadlo Teatro de la Ciudad „Esperanza Iris“ (významná zpěvačka a herečka v první půli 19.století), otevřené roku 1918. Je dílem známého mexického architekta Federica Mariscala. Exteriér divadla je ale poplatný klasicistnímu stylu let půle devatenáctého století. Veliké hlediště vykazuje však modernější sloh. Kolem centra města se také nachází několik nových i starších divadelních budov. První divadlo, které bylo v roce 1842 postaveno pro uvádění také operních představení, bylo Teatro Santa Anna. Toto divadlo pak hrálo v divadelním životě hlavního města důležitou úlohu. Po letech bylo strženo a za vlády prezidenta Porfíria Díaze bylo hlavně z jeho popudu v roce 1904 rozhodnuto o výstavbě nového velkého reprezentativního kulturního stánku. Projekt byl zadán italskému architektovi Adamo Boarimu. Za rok se počalo stavět, ale práce se zadrhly jednak kvůli propadání základů do měkkého podloží, ale i z důvodu politických a ekonomických událostí. Nakonec bylo divadlo s určitými projektovými změnami oproti původnímu návrhu dokončeno domácím architektem Federicem Mariscalem a otevřeno v roce 1934. Byla tak vytvořena pozoruhodná stavba ve stylu art nouveau s neméně zajímavým a efektním a vzdušným interiérem se silným vlivem art deco prostoupeného prvky starého mayského umění, který prosazoval právě Mariscal. Jako jediná v době svého vzniku měla skelet tvořený kovovou konstrukcí. Podobně konstruovány byly pouze některé stavby ve Spojených státech. Prostorná budova obložená dovezeným bílým carrarským mramorem se rozprostírá na konci rozsáhlého centrálního parku Alameda a její čelní stěna směřuje do rušné Avenidy Juaréz.

Velký sál po léta slouží k operním a baletním představením, koncertům i folklórním vystoupením. Pokud hlouběji nahlédneme do seznamu umělců a souborů, kteří na zdejších jevištních prknech předvedli své výsostné umění, budeme překvapeni, jaká jména se zde vyskytla. Nechci sahat do velmi dávné historie a tak připomenu jen třeba působení světových dirigentů Thomase Beechama nebo Ericha Kleibera během druhé světové války; těsně po ní tu byl inscenován Wagnerův Siegfried s významným německým pěvcem Maxem Lorenzem v titulní roli. A pokud už jsme u zdejšího uvádění Wagnerových děl, je třeba připomenout uvedení Valkýry s Jonem Vickersem v úloze Siegmunda nebo kompletní inscenování Ringu v letech 2003-2006. Vraťme se ale ještě nějaká léta zpět. Po roce 1950 vystupovala na zdejším jevišti v řadě italských oper slavná Mária Callas, v Pucciniho Tosce byl jejím partnerem Giuseppe Di Stefano. Pěvci Mario del Monaco nebo Giulietta Simionato a řada dalších také štědře odměnili svým uměním zdejší obecenstvo. Velmi mladý Plácido Domingo, jehož rodiče v Mexico City působili, tady ztvárnil roličku Borsy ve Verdiho Rigolettu, aby se zde později jako slavný a žádaný předvedl ve svých velkých rolích. A Luciano Pavarotti samozřejmě vystoupil na zdejší operní scéně také, později třeba známý mexický rodák Ramón Vargas. Inscenují tady nejen opery světových skladatelů, ale také často díla dřívějších i současných mexických autorů.

Operní soubor stagionovým způsobem uvádí během sezóny okolo sedmi titulů, které se hrají čtyřikrát až pětkrát. V operách často hostují zahraniční umělci, byť v posledních letech je tu trend většího využití domácích sil. Na závěr se musím zmínit o angažmá českých umělců na mexickém jevišti. V dubnu roku 2008 tu byla uvedena velmi povedená inscenace Janáčkovy Jenůfy, jejímž nastudováním byl pověřen dirigent Národního divadla v Praze Jan Chalupecký. Titulní roli ztvárnila výtečně Helena Kaupová, Števu zpíval Aleš Briscein a Lacu Gianluca Zampieri, účinkující již řadu let v naší republice. Úloha Kostelničky byla svěřena někdejší hvězdě Metropolitní opery Catharine Malfitano. Představení bylo vynikající jak po stránce hudební, tak i režijně a scénograficky. Byl jsem přítomen na závěrečné repríze a nesmírně si užíval nadšené reakce temperamentního publika, které vzdalo nesmrtelnému skladateli podstatně více holdu, než bývá zvykem v českých zemích. Zpívalo se samozřejmě v češtině. Šlo o vůbec první uvedení Janáčkova díla v Mexiku.

Fotografie Pavel a Petr Horníkovi