Hvězda mnichovského baletu Lukáš Slavický: Dnes je můj život spíš už tady (2)

(Dokončení) Na čem teď pracujete? Cítíte v mnichovském souboru velkou konkurenci? Kolik představení v Mnichově do měsíce tančíte?

V současné době připravujeme novou premiéru, která se skládá s choreografií Jiřího Kyliána (Gods and Dogs) a Jeroma Robbinse (Goldberg variations). Jsem obsazen v obou věcech, což mě samozřejmě těší. Počet představení se liší podle měsíčního plánu. Já mám v průměru asi tak pět představení do měsíce.Určitě máme v souboru mnoho talentovaných a osobitých tanečníků, kteří podávají velmi dobré výkony. V tomto směru si každý musí hlídat formu a pracovat na maximum. Ale slovo konkurence bych asi nepoužil. To si vždy spíše vybavím svět obchodu a peněz. Práce a kolegiální prostředí je příjemné.

A co zahraniční hostování? Jak často a obvykle se kterými rolemi se dostanete na jeviště mimo Mnichov? Je to Bolšoj těatr, na který nejčastěji vzpomínáte? Nebo jiné divadlo?

To je různé. Záleží na konkrétní příležitosti a také na přání, nebo na tom, v čem jsem zrovna obsazen. Časově je hostování náročné, pokud je člověk ve stálém angažmá a má povinnosti vůči svému souboru. Mám hezké vzpomínky na mnoho divadel a zemí, které jsem procestoval. Ať už to byla Austrálie nebo Japonsko, rád také vzpomínám na hostování v ruském Permu. To bylo zajímavé. Bolšoj těatr je samozřejmě něco výjimečného. Vždy si také užívám společné zájezdy se souborem, kdy je většinou velmi příjemná atmosféra – několikrát jsme hostovali v Číně, Kanadě a na Tchaj-wanu, a pochopitelně o v mnoha zemích Evropy.Nikdy jste nezauvažoval o změně angažmá? Určitě jste nejednu takovou nabídku dostal…

Naše kariéra je krátká a proto si myslím, že každý tanečník občas o jiných možnostech uvažuje. Vždy si ale při tom uvědomuju, co je pro mne důležité a co skutečně chci. Já jsem v Mnichově dostal a dostávám krásné role a mám pocit uměleckého růstu. To mě velmi motivuje. Jestli bych například rád pracoval s nějakým konkrétním choreografem nastálo nebo například změnil styl práce, to možná ukáže čas. Člověk se stále vyvíjí a také nikdy nemůže vědět, co všechno přijde do budoucna. Je důležité také naslouchat určité intuici. Momentálně jsem velmi spokojený tak, jak to je a jsem za to vděčný.

Kdy budete k vidění zase u nás doma při nějakém vystoupení? Třeba v Národním?

To momentálně nevím. Jak jsem již říkal, je to většinou problém časový, tak aby se to sladilo s termíny v Praze a u nás v Mnichově. Byl jsem moc rád za Labutí jezero před dvěma lety. To byla velmi příjemná spolupráce.

Ještě k postavení baletního souboru u vás v divadle: Tady u nás ve vícesouborových divadlech – Národní nevyjímaje – si tanečníci občas stěžují, že balet je jakousi Popelkou, která je prakticky ve všem až na posledním místě. Jak to je u vás v Mnichově? Není balet taky tak přece jen trochu ve stínu skvělé opery, která se tam dělá? Cítíte to občas také?

Ano. Myslím, že tato tendence je tak trochu všude. Na druhou stranu my máme velké štěstí, že jsme Bavorský státní balet, tudíž nezávislá instituce a ne balet Bavorské státní opery. Opera si nárokuje více titulů a jednotlivých repríz tady u nás mnichovském  Národním divadle, s čímž se musíme smířit a občas i se skřípěním zubů akceptovat, ale ve stínu skutečně nejsme. To také souvisí s naším publikem a ohlasem na naše vystoupení. Dále uvádíme některé tituly v Prinzregententheater, což je další poměrně velké mnichovské divadlo s kapacitou kolem tisíce míst a pěkným jevištěm.Je to známá věc, že v Mnichově je hodně náročné a „poučené“ operní publikum. Jací jsou návštěvníci baletních představení? Také takoví? Hodně odlišní od těch, co chodí na balety u nás doma?

V Mnichově máme opravdu velmi dobré publikum. Návštěvnost je tuším kolem 95%, což při kapacitě 2200 míst je opravdu skvělé. Dále je zde řada lidí, kteří chodí pravidelně a jak sám říkáte, jsou poučeni. Řada z nich také navštěvuje jak operní, tak i baletní představení. A jsou zde i tací, kteří jezdí po celé Evropě a sledují například stejné nebo i jiné tituly v jiných divadlech a mají opravdu přehled. Také je krásné, že po každém představení jsou dlouhé potlesky. To člověka zahřeje u srdce. V tomto směru myslím, že Mnichov je dále než Praha.

Co všechno děláte pro své zdraví? Kondici? Pokud se nemýlím, ani vám se nevyhnula únavová zlomenina. Jak jste na tom zdravotně teď? Jste na sebe hodně opatrný?

Únavové zlomeniny jsou kapitola sama pro sebe. Nějaký čas jsem s tím bojoval, ale nyní již několik let nemám žádné problémy. Samozřejmě občas něco někde bolí, ale nic vážného. Domnívám se, že pro každého tanečníka je velmi důležitý pravidelný trénink a takzvaně pracovat hlavou. Uvědomovat si a analyzovat jednotlivé pohyby a kombinace. Opatrnost je občas na místě, ale v žádném případě se člověk nesmí bát. To je velmi kontraproduktivní. Spíše naslouchat svému tělu, a pokud je třeba, umět si odpočinout. Máme zde také možnost velmi dobré rehabilitace a kondičních tréninků v centrech, která s námi přímo spolupracují. Toho se snažím také občas využít.Mimochodem – jak to v Německu vypadá se sociálním zabezpečením tanečníků po skončení aktivní kariéry? Právě nad tímto problémem vaši kolegové v Česku hodně naříkají…

Domnívám se, že se zabezpečením tanečníků to není dobré nikde na světě. Tento problém je patrný i při porovnání s operou, o jiných profesích vůbec nemluvím. Mám pocit, že řada baletních umělců a ředitelů se na to snaží poukazovat, ale vím, že to není vůbec jednoduché. Fakt, že naše kariéra je mnohem kratší nejen než u většiny jiných umělců, je myslím již sám o sobě důvod k zamyšlení… V Německu existuje pojištění, které je automaticky strháváno z platu a které má sloužit jako prostředek k přeškolení po skončení aktivní kariéry, nebo jako příplatek k důchodu, který ovšem přichází až po dosažení oficiálního penzijního věku. Tudíž vzniká vakuum mnoha let, kdy se mnoho z nás musí postarat o nové zaměstnání. Není to vůbec jednoduché a vím, že mnoho tanečníků se tohoto momentu velmi obává.

Jak často se vůbec dostanete do Čech? Nestýská se vám? Nebo teď po těch letech je to už lepší?

Do Čech se snažím dostat vždy na Vánoce a taky během léta. Pokud se naskytne nějaké volno během sezony, tak to občas také vyjde, ale to je spíše výjimka. V Čechách mám rodiče a několik dobrých přátel, a vracím se tam proto rád. Ze začátku jsem jezdil častěji, protože se mi přeci jenom občas zastesklo, ale dnes po těch letech je můj život spíše tady. Ale i tak je příjemné vědět, že je to jenom kousek.Prozraďte, jak v Mnichově žijete mimo divadlo, v soukromí? Že jsem tak zvědavý – stále trvá váš vztah s kolegyní ze souboru, Zuzanou Zahradníkovou? Máte svůj byt? Jak vůbec trávíte to málo volného času, který u baletu máte?

Mimo divadlo se snažím využít zbytek energie, který mi zbývá. Někdy více, někdy méně. Mám rád zajímavé filmy, knihy, a také se snažím vědět ,co se děje kolem mě. A trochu o tom přemýšlet. Snažím se být inspirován i jinými věcmi, než jen tancem a světem s ním spojeným. Kolem Mnichova je navíc krásná příroda, což také udělá své. Také mám psa, který je na mě fixovaný a já samozřejmě na něj. Svůj byt mám a jsem v něm spokojený a také šťastný. Se Zuzkou už spolu nejsme, ale stále spolu mluvíme hezky česky..

A vaše největší momentální přání? Samozřejmě vedle zdraví, abyste to neměl s poslední odpovědí tak jednoduché…

Velmi bych si přál, aby mně stále vydržela radost z tance a práce s tím spojená. Abych stále rád objevoval nové věci a dokázal se těšit i z maličkostí nejen na jevišti, ale i v soukromém životě.

Díky za příjemný rozhovor!
www.lukasslavicky.com

Foto archiv Lukáše Slavického
Ptal se Vít Dvořák