Kateřina Slavická: Do divadla jsem nikdy nechodila ,,do práce“

  1. 1
  2. 2
S bývalou tanečnicí a pedagožkou Kateřinou Slavickou jsme si ku příležitosti jejích pětasedmdesátých narozenin povídaly o její dlouhé taneční kariéře, kterou ukončila až v pětačtyřiceti letech, a o nepříliš kratší roli pedagožky na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, kde stála přes třicet let po boku svému manželovi a současnému řediteli Jaroslavu Slavickému.

Lowiczské tance, Ladislav Trojan, Kateřina Slavická (foto Jaromír Svoboda)

Jak se cítí žena-tanečnice v pětasedmdesáti letech?
Nemám pocit, že by se stalo něco hrozného, že je mi už pětasedmdesát. (směje se) To víte, občas člověka něco zabolí, ale to prý bolí i mladé. Jsem stále dost aktivní. Každý den si cvičím svou sestavu, ráda pracuji na zahrádce, chodím na procházky s pejskem. Před covidem jsem přestala učit a přesunuli jsme se na chalupu, kde se cítím moc dobře.

Věk hraje u tanečníků větší roli než v jiných zaměstnáních. Byl pro vás větší téma dříve než teď?
Roky jsem neřešila nikdy. Vzezřením jsem působila křehce, takže jsem i v pozdějším věku tančila se svými žačkami. Daria Klimentová byla moje první absolventka a tancovaly jsme spolu v Národním divadle. Dříve se v souborech zůstávalo déle, dokud člověk chtěl nebo mohl. A já si vytyčila, že pokud to půjde, budu tančit do pětačtyřiceti a pak odejdu. Tehdy jsem přišla za Vlastíkem Harapesem a oznámila mu, že 1. března odcházím. A on na to, proč zrovna ten den, a já mu odpověděla, že mám narozeniny a k pětačtyřicetinám jsem se rozhodla skončit.

Mělo na vaši kariéru nějaký dopad mateřství?
Měla jsem tu smůlu, že jsem musela přestat tančit okamžitě, jakmile jsem otěhotněla, takže jsem devět měsíců strávila doma. Zpátky do divadla jsem nastoupila hned šest týdnů po porodu. Nemohla jsem si dovolit další rok na mateřské. Věděla jsem, že pokud chci pokračovat a dostat se znovu do formy, musím se vrátit. A já chtěla.

Padaly kvůli kariéře, nebo naopak rodině, nějaké oběti?
Vůbec ne. Měla jsem štěstí, že moje sousedka měla také malého chlapce, tak po porodu hlídala oba kluky, a v roce Lukáš mohl do jesliček. Hodně mi pomáhala maminka, která se o něj starala, když jsme vyjeli třeba na zájezd. Lukáš už odmalička běhal po baletním sále, skamarádil se s našimi kolegy, kteří se mu věnovali, když zrovna nezkoušeli. Zvládli jsme to.

S vaším mužem Jaroslavem Slavickým vás provází společná cesta už od roku 1970, kdy jste se potkali v souboru Pavla Šmoka v Basileji, poté jste spolu nastoupili do Národního divadla. Viděla jste nějaký rozdíl ve vývoji vašich kariér, protože jste žena, později matka?
Neřekla bych, že byl nějak zvýhodněný. Každý jsme měli své vlastní místo. Lidé se nás často ptali, jak to zvládáme, když jsme čtyřiadvacet hodin denně spolu. Vnímali jsme to ale naopak jako výhodu, jak v práci, tak v soukromí. Když jeden z páru není z branže, nemá třeba tolik pochopení, že je ten druhý unavený a potřebuje si odpočinout. Jaroslav mi také dodával sílu a pomáhal překonávat překážky, vždy jsem v něm měla velkou oporu.

Když se blížil konec vaší kariéry, věděla jste, že chcete učit?
Asi ano. Měla jsem hezký vztah se žáky. Učila jsem scénickou praxi klasického tance, a to je baví. Chtěla jsem také učit děti, a ne dospělé. Řekla bych, že s dětmi je to sice těžší, protože profesionální tanečníci jsou již vyučení a vědí, co mají dělat. Na druhou stranu s nimi ale nemusí být vždy jednoduché pracovat a také se mi líbí, že děti člověk může nějak směrovat a vést k určitému cíli.

Pas de Quatre, A. Voleská, M. Pešíková, M. Vítková, K Slavická (foto Oldřich Pernica)

Po odchodu z divadla jste učila přes třicet let. Jak se vám dařilo držet krok s dobou?
Učila jsem klasický repertoár, který vychází z ruské klasické školy, která je do určité míry daná. Každému ale vyhovuje něco jiného, tak jsem se snažila dívat takzvaně pod nohy a reagovat na konkrétní potřeby. Netrvala jsem striktně na tom, jak se to dělalo před sto lety. Sledovala jsem dění ve světě, chodila na představení, jezdili jsme na semináře, učili po Evropě. Snažila jsem se zařazovat do výuky celosvětové trendy.

Za svou kariéru jste pracovala například s Borisem Bregvadzem a mnoha dalšími významnými ruskými choreografy. Jsou opravdu nejlepší, jak se říká?
Podle mě je to vskutku nejpropracovanější technika klasického tance, co existuje. Není vůbec zkostnatělá. Je krásně taneční. Když jsem učila, zdůrazňovala jsem žákům, že necvičí, ale tančí. Bez perfektního ovládání techniky to nejde, samotná technika ale nestačí. I když je pohyb přesně daný, tanečník jím musí umět něco vyjádřit. Když to bude na jevišti hezky vypadat, ale neucítíte emoce, život, nebude vás to jako diváka bavit.

Na taneční vzdělávání se v poslední době snáší mnoho kritiky. Vy sama jste konzervatoř v Brně studovala, jaké to pro vás bylo?
Nikdy jsem neuvažovala, jestli je to těžké, nebo ne. Milovala jsem to, chtěla jsem tančit, a proto pro mě nebylo těžkého nic. Pamatuji si, že jsem už v půl sedmé ráno byla v divadla, abych se rozcvičila, protože v půl osmé nám začínala scénická praxe. Pak jsme dychtivě stáli na chodbě a čekali, až přijdou umělci, abychom je mohli spatřit. Chodili jsme na každé představení!

Vzpomněla jste si někdy na sebe, když jste učila své studenty?
Ano a říkala jsem si, že ten zápal, který jsme měli my, u nich nevidím. Když tu studovali bratři Bubeníčkové, v osm hodin večer jsme je museli vyhánět ze sálu, aby se šli domů vyspat. Studenti dnes taky mají možnost zajít na představení, ale moc nechodí, že prý jsou unavení. Také je často něco bolí, poddávají se bolesti a pořád chodí po nějakých doktorech, mají velké absence. Pokud ale chtějí být úspěšní, musejí se tanci věnovat každý den, ne jen když se jim chce.

Čím podle vás je, že necítí tak velké nadšení?
Pro studenty je dnes velice těžké se uplatnit. Trh je zahlcený, navíc přichází spoustu tanečníků ze zahraničí a představují konkurenci. Asijští tanečníci jsou například perfektně vyškolení od ruských pedagogů. Ve většině českých souborů je téměř více cizinců než Čechů. V zahraničních divadlech si ale berou nejlepší žáky ze svých škol, takže i když dnes mají naši studenti možnost vyjet za hranice, ani tam pro ně není lehké se uchytit.

Stvoření světa, H. Vláčilová, K. Slavická, L. Rešl, D. Mašková (foto Jaromír Svoboda)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.2 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments