Tomáš Rychetský: V Mechanickém pomeranči jsme se chtěli vyhnout baletním bitkám

Tomáš Rychetský ukončil aktivní kariéru tanečníka už před pár lety a nastoupil do Horáckého divadla v Jihlavě na pozici stage managera. Dále se ale věnuje tvůrčí choreografické práci a občas ho v Jihlavě můžete vidět i na scéně. A i přes to, že uplynulý rok byl pro kulturu velmi náročný, Tomáš Rychetský připravoval řadu projektů, které teď postupně přivítají diváky.

Tomáši, na čem v poslední době pracujete?
Jsem v Jihlavě v divadle, už asi pátý rok. Ale dělám tu něco jiného, než jsem dělal dřív. Jsem zaměstnaný na pozici stage manager. V divadlech to spíš bývá vedoucí „UTP“; umělecko-technického provozu, takže mám na starost chod dílen, krejčoven, zvuk, světla a tak. Je to více manažerská činnost, ale pořád jde hlavně o práci s lidmi, s divadlem. Což mě hrozně baví.

A co umělecká práce?
Nad rámec své pozice dělám tzv. pohybové spolupráce. Jsou to třeba drobné choreografie, nebo konzultace k pohybu herců. Zároveň je tady skvělý pan ředitel Ondrej Remiáš, který mě vzal i s tím, že mám ještě umělecké, ani ne ambice, prostě že mě to občas někam zatáhne. Vychází mi tady vstříc, takže si můžu odskočit udělat choreografii nebo workshop. A v posledním roce, vlastně i díky pandemii, to bylo ještě jednodušší. A já si to také umím za těch pět let už tak zorganizovat, že když jsem pryč, vyřídím vše potřebné na dálku, a můžu si tvořit.

A objevíte se také na jevišti?
Také. Nejdříve to byly úplně drobné role v činohrách. V současné době se na jihlavském jevišti objevuji hlavně v rámci linie dokumentárních dramat, která tady dost často stavíme právě na pohybu. Takže buď k inscenaci dělám choreografii, anebo ve dvou představeních, zrovna teď v jednom čerstvém, vystupuji. Druhé už je starší, ještě nemělo derniéru, ale brzo na ni asi dojde. Byl to Barber Shop, který jsme dělali jako dokument o prostoru Jatka 78 a souboru Cirk La Putyka. Zaujal nás celý jejich příběh, respektive zaujal režiséra Pavla Šimáka, který byl tehdy v Jihlavě uměleckým šéfem. Zajímal nás ten moment, už to bude dva nebo tři roky, kdy Jatka 78 začala skvěle fungovat a hrozilo jim, že půjdou z pražské tržnice pryč. Celá situace company a Rosti (Rosti Nováka, principála Cirku La Putyka, pozn. redakce), který říkal, že se klidně sbalí a odejde někam jinam, pro nás byla zajímavá. S představením Barber Shop jsme byli i v Praze, právě na Jatkách.

Druhá věc je teď nová. Koprodukční projekt Horáckého divadla a slovenského nezávislého Divadla Pôtoň, které sídlí v Bátovcích. Chystali jsme to jak kvůli pandemii, tak i kvůli náročnosti projektu, skoro dva roky a teď už jsme to čtyřikrát zahráli před diváky. Dvakrát na Slovensku a teď před pár dny dvakrát v Jihlavě. Jmenuje se to Swing Heil! Je to hrozně hezký projekt, který mapuje vztah nacistického režimu k jazzu, swingu a umění vůbec. Klademe si otázku, zda jde zakázat umění, protože nacisti se o to snažili, respektive snažili se zakázat některé druhy umění. Pro mě, jako choreografa, je to strašně zajímavá fúze činoherního, hudebního, tanečního a fyzického divadla.

Takže máte kladný vztah k mluvenému slovu?
Moc jsem si ho oblíbil. Hlavně tady v Jihlavě. Když jsem byl ještě v Praze, tak čas chodit do divadla samozřejmě tolik nebyl. Nebyl čas chodit na činohru. Jak v Národním divadle, tak potom s Dekkadancers, jsme měli hodně své práce a k činohře jsem přičichl až později a hrozně mě to baví, zajímá a nejvíc mě to baví propojovat.

Když v Jihlavě pracujete se souborem, tak pracujete s netanečníky. Jaká je to pro tanečníka zkušenost?
Je to zajímavé a je to hrozně moc o lidech. Já jsem stejně, i u tanečníků, vždy razil názor, že když člověk chce a tanec ho baví, tak je to daleko víc než to, jaké má předpoklady. Takže, když herec chce, zajímá se a najdeme společnou notu, tak je práce hrozně fajn. Samozřejmě, že často člověk naráží a musí udělat velké ústupky tomu, co by chtěl. Také je potřeba hodně komunikovat s režiséry, což je pro mě také jedna z těch, ne úplně nových, ale novějších zkušeností. A je skvělá. Poznal jsem strašně moc zajímavých a bezvadných lidí, kteří jsou úplně z jiného světa, než je ten taneční. Hrozně moc mě to obohacuje a naplňuje.

Jeden z vašich nejnovějších projektů je balet Mechanický pomeranč se souborem baletu Jihočeského divadla. Už víte, kdy bude premiéra, která byla kvůli pandemii odložená?
Já se bojím, že až v listopadu. My jsme to tedy odpremiérovali 12. března interně bez diváků, takže inscenace je hotová, dotažená. Soubor ji udržuje a těšíme se na normální premiéru před diváky. Předtím to tam pojedu ještě se souborem definitivně oprášit.

Jedná se o čisté taneční převyprávění příběhu?
Vždycky jsem Mechanický pomeranč chtěl dělat. Přišlo mi to jako skvělé téma pro Dekkadancers, ale nikdy jsme se k tomu nedostali. A před dvěma lety mi zavolal Lukáš Slavický, jestli bych pro ně něco neudělal, že bude mít složený večer. Měly to být jen dvě věci, takže se počítalo s větším rozsahem, nemusela to být úplně klasická dvacetiminutovka. A mě napadl Mechanický pomeranč. Myslel jsem si, že Lukáš řekne ne, ale chytil se toho, a nakonec zrušil tu druhou věc a domluvili jsme se na celovečerák. Teprve potom jsem si přečetl knihu. Znal jsem samozřejmě film, Kubrick je můj oblíbený režisér, ale když jsem dočetl tu knihu, tak jsem zjistil, že vůbec nevím, jak to udělám.

Respektoval jste více knihu nebo film?
Šli jsme podle knihy. Oslovil jsem režiséra Pavla Šimáka, že s tím potřebuji pomoct. Pavel napsal syžet a pustili jsme se do toho. Pak jsme to samozřejmě museli měnit, protože Pavel to napsal víc činoherně a já jsem i chtěl používat mluvené slovo, ale nakonec jsme se k němu vůbec nedostali. Některé texty jsou nahrané v hudbě, kterou dělal Ivan Acher. Samozřejmě, že jsme příběh chtěli zachovat tak, aby byl čitelný, zároveň jsme ho ale začali hrát trochu odzadu, protože nám to přišlo dramaturgicky lepší. Celý děj se postupně uklidňuje, což není pro divadlo ideální, takže jsme to vzali a ne, že bychom to kompletně otočili, jen některé události se odehrají na začátku, přesto, že chronologicky patří na konec. A trochu jsme do toho přidali metaforu lásky a touhy. Ona ale v knize vlastně je, v poslední kapitole se zjevuje.