Inscenační porada aneb Rychlokurz dějinami českého divadla

  1. 1
  2. 2
Na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích byl 21. listopadu pod hlavičkou Jihočeského divadla otevřen Divadelní areál Bouda vystavěný ke stému jubileu divadla v jihočeské metropoli. Místo ani název nebyl vybrán náhodou – na Mariánském náměstí měla stanout nová divadelní budova již v 60. letech minulého století, leč bez úspěchu. Bouda byl zase zlidovělý název Královského-císařského vlasteneckého divadla stojícího na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí) v Praze mezi lety 1786–1789. Prvními dvěma inscenacemi v budějovické Boudě byl Smetanův Dalibor a Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie, 12. prosince se přidalo taneční divadlo Inscenační porada z tvůrčí dílny choreografů Marka Svobodníka a Ondřeje Vinkláta za režijního vedení Štěpána Benyovszkého.
Jihočeské divadlo – Inscenační porada (foto Martin Roedl)

Do sálu se zvednutým hledištěm se diváci usazují za z rozhlasu zaznívajícího vyprávění zasloužilého ředitele divadla (Jiří Lábus) o připravované premiéře Jiráskovy Lucerny, o jeho divadelních zkušenostech a vtipných historkách, které jsou s každým dalším a dalším opakováním trapnější a trapnější, poslouchat je ale musíte, protože mluví pan ředitel. Jeviště se postupně plní tanečníky, kteří se shromažďují k neveřejné inscenační poradě za přítomnosti nějaké veřejnosti, jak ředitel divadla upozorní do telefonu svou manželku. Nejprve je za doprovodu výběru z jásavých Dvořákových Slovanských tanců ve třech krátkých jednáních, jež jsou pokaždé shrnuta vysvětlujícím komentářem, předvedena zmiňovaná Lucerna. Křepčení tanečníků v dobových kostýmech však v samotném závěru přerušuje nespokojený ředitel, na něhož byl hořící vodník na jevišti už poněkud moc. První nezasloužený režisér (Lukáš Slavický) je tedy bez pardonu na minutu vyražen a na jeho místo nastupuje druhý (Sebastiano Mazzia) se svým opusem Láska za časů robotů.

Jihočeské divadlo – Inscenační porada (foto Martin Roedl)

Sledujeme tedy příběh od manufakturního pásu, jenž je obsluhován mechanickými roboty a vyrábí na továrníkovu zakázku podle návrhu mladého vynálezce novou robotickou loutku dívky, která má být bezcitnému, arogantnímu, sobeckému majiteli závodu, pro něhož by se hodil saturninovský výraz setapouch, partnerkou. Do svého výtvoru se však po vzoru Ovidiových Proměn i baletní Coppélie zamiluje mladý vědec a za pomoci osazenstva industriální haly se na výrobní lince rozhodne továrníka zbavit, upozorňuje tak současně na nebezpečí nemyslících strojů. Trhání zmíněného uhlobarona doslova na kusy na autorskou hudbu Martina Hyblera ovšem opět zvedne ze židle ředitele a s jeho požadavkem na lidský příběh z každodenního života se vzájemnou soudržností najme třetího režiséra (Béla Kéri Nagy).

Jihočeské divadlo – Inscenační porada (foto Martin Roedl)

Na scéně se tedy začne odehrávat drama obyčejného člověka – Napravení Bohouše Pilného začíná jako smutný výjev ze života opilcova, když však k Bohoušovi (Zdeněk Mládek) ve zmijovce a kostkované košili z poblikávající televize promluví vyčítavý hlas poukazující na jeho prohřešky, které stály mimo jiné život traktor Zetor i lípu, jíž se mlynář odmítl vzdát, zhmotňující se do majestátní postavy kartonového Lenina, vše nabírá zcela nový směr k mávátkům, růžolícím pionýrům, čerstvě nadojenému mléku a dost možná by došlo i na med a strdí, kdyby opět nezasáhl znechucený ředitel. Ten předává po šedesáti minutách v rámci rovnoprávnosti poslední desetiminutovku do režijních rukou ženy (Alkisti Angelatou), jež představuje své Vejce času.

Jihočeské divadlo – Inscenační porada (foto Martin Roedl)

Do dlouhého, květinového, saténového županu oděná režisérka se emotivně prohání jevištěm a hlubokými kontrakcemi doprovázenými niternými, bráničními zvuky k sobě strhává přihlížející tanečníky, strhávající ze sebe zbytky oblečení, aby stanuli v ponurém, nazelenalém světle a oblaku z vonných tyčinek na dřeň odhaleni a připraveni být prostředníky zrodu nového divadelního tvaru mezi skořápkami rozbitých vajíček a po podlaze i těle jednoho z nich stékajícím neoplodněném zárodku budoucího kuřete. Vznik a zánik zároveň. Transcendence a Pan Vajíčko…

Jihočeské divadlo – Inscenační porada (foto Martin Roedl)

V nejnovějším počinu tvůrců spojených pod hlavičkou uskupení DEKKADANCERS není složité odhalit, že svou inscenací tvoří paralelu k vývoji divadelního umění za posledních zhruba sto let. Od národoveckého nadšení v Lucerně, přes čapkovské R.U.R. i motivy prvorepublikových románů, socialistickou agitku po vzoru Party brusiče Karhana, až po současné experimenty s jevištním tvarem a fyzickým divadlem. A jak je u tvůrců z DEKKADANCERS zvykem, berou své téma se (sebe)ironickým, bláznivě groteskním humorem a mírně jízlivou nadsázkou, kde veškeré aspekty dokonale naplňují interpreti z řad baletního souboru Jihočeského divadla. V představení se daří držet aktuálnost a svěžest a nesklouznout ani k přílišné popisné naučnosti, ani k vyprázdněné, samoúčelné legraci. Z každého období si tvůrci vybírají typický příklad, který dohánějí do krajnosti – ať už jde o výrazové prostředky, hudební doprovod, nebo mezioborové odkazy a intertextuality. Lucerna je tak exaltovaně afektovaná, oděná do lidových krojů a podbarvená národoveckou hudbou, poslední část pak zase ukazuje, kterak může být současné umění geniální stejně jako banán přilepený izolepou na stěnu, jakož i stupidní jako banán přilepený izolepou na stěnu.

Jihočeské divadlo – Inscenační porada (foto Martin Roedl)

Byť jde primárně o paralelu činoherního vývoje, nabízí své citace a parafráze i pohybový slovník jednotlivých částí. V Lucerně je možné odpozorovat třeba Madge z romantické Sylfidy, v Lásce za časů robotů frázovaný pohyb podél výrobní linky připomíná Joosův Zelený stůl, socialistická kolektivizační agitka sází na lidový tanec à la mojsejevovci, Vejce času pak v sobě nese odkazy na tvarosloví a pohybovost choreografů izraelské provenience, doslovnost skrývanou za metaforou (nebo možná obráceně) i mezi introverty tolik oblíbený prvek – interaktivní práci s divákem. Já jsem se navíc v postavě režisérky nemohla zbavit paralel k ženským choreografkám (pravda počátku) 20. století, stejně jako k množství do sebe zahleděných, pročež ve výsledku zaslepených, formalisticky svázaných opusů současného tanečního divadla.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na