Pořádně rozčeřit stojaté vody se rozhodla Česká filharmonie, když pod vedením nového generálního ředitele Davida Marečka tento měsíc spustila kampaň s názvem Žijeme hudbou, která poprvé v historii tohoto orchestru zahrnuje i televizní spot. V něm se snaží přiblížit orchestr jako uskupení „normálních“ lidí, kteří dělají svoji práci s radostí a nadšením.
Ke kampani patří i rozhlasové spoty a také malé ptačí budky rozmístěné na stromech v okolí Rudolfina, ze kterých se linou tóny Smetany, Dvořáka či Vivaldiho upozorňující na zahájení předprodeje nové sezony filharmoniků; pod budkami jsou cedulky s takzvanými QR kódy, prostřednictvím kterých si majitelé chytrých mobilních telefonů mohou na stránkách České filharmonie stáhnout ptačí zpěv do svého mobilu.
Nedílnou součástí kampaně je i tramvaj České filharmonie, která bude po Praze jezdit i v následujících letech, a také nespočet billboardů a plakátů v novém vizuálním stylu. 
Co je na této reklamní kampani zajímavé je především to, že její hlavní část – zmíněný televizní spot – byl natočen režisérkou Alicí Nellis, která správně pochopila, že je nezbytně nutné z myslí lidí vytlačit představu, že velký symfonický orchestr je něco, co zajímá jen pár muzikofilů, podivínů a snobů. Že hudba nazývaná vážná je nezáživná a že hudebníci zabývající se symfonickou hudbou jsou suchaři, divní patroni z většinové populace se vydělující. Impuls k tomu dal jistě i nový šéfdirigent Jiří Bělohlávek, který se netají tím, že žánrové vymezení je něco umělého, co vytvořili hudební teoretici, a že sám název vážná hudba je nešťastný, protože evokuje cosi nezábavného. Ostatně ve svém londýnském angažmá Bělohlávek sám také žánry při výběru dramaturgie bez problémů a s úspěchem překračoval.
Osobně je mně takový marketingový přístup, který zvolila Česká filharmonie, nanejvýš sympatický, stejně jako jakákoli jiná neotřelá propagace a zviditelnění hudebních aktivit, zařazených do ranku takzvané vážné hudby. A to hlavně proto, že hudební povědomí a zájem veřejnosti o vážnou hudbu jsou v současném Česku mizivé. Klasická hudba, operní divadlo a balet se dostaly do jakéhosi mezního stavu – úvrati, ze které je těžké se dostat jen silou vlastní energie a snažení. Posun směrem ke dnu zájmu způsobilo mnoho faktorů: nedostatek peněz, pokles umělecké a interpretační kvality, nezájem většinové společnosti o tyto žánry a v neposlední řadě právě i nedostatečná propagace, bez které – přiznejme si to otevřeně – v dnešní době nelze nové posluchače nebo diváky do koncertních sálů či do opery dostat, natož je tam udržet.
Ve světle takovéto kampaně mně pak také nepřijde nijak odvážný ani cíl, který si vedení České filharmonie vytklo: totiž posunout orchestr do první desítky na žebříčku nejlépe vnímaných orchestrů světa. Co si o tom myslíte?
