Je to už sedmnáct let, co cembalista a dirigent Ondřej Macek (1971) uvedl se svým souborem Hof-Musici (v doslovném „Dvorní hudebníci“) v zámeckém divadle v Českém Krumlově první barokní operu v novodobé světové premiéře, ve spolupráci s místní Nadací barokního divadla. Do dneška pak tito muzikanti nabídli takovýchto původních premiér, často doslova vykutaných z hloubi archivů, úctyhodných patnáct a k tomu další dvě desítky znovuobjevených děl barokní duchovní hudby. Bádání v archivech a hledání zapomenutých či ztracených barokních oper a autorů se u nás Macek věnuje jako jeden z mála.
Tvorbě jednoho z nejslavnějších skladatelů osmnáctého století (a také zpěváka) Johanna Adolfa Hasse, rodáka z Dolního Saska (1699 – 1783) a typického představitele tzv. neapolské školy, se Hof-Musici se svým principálem věnují posledních pět let, když v roce 2007 uvedli jeho operu La Semele o sia La richiesta fatale. Je až s podivem, že Hasse s jeho více než šesti desítkami oper v nejednom dnešním operním lexikonu ani v hudebním slovníku nenajdete. Hasseho věhlas byl přitom skutečně mimořádný, jeho opery si královský dvůr Karla VI. a po kapelníkově přesídlení do Drážďan saský kurfiřt Friedrich Silný i jeho nástupci objednávali jednu za druhou. Významná je i skladatelova kantátová a sborová tvorba, úspěchy a uznání s nimi za svého života sklízel po celé Evropě, od Neapole přes Drážďany, Berlín, Vídeň, Paříž až po Londýn, nejedna z jeho oper zazněla v osmnáctém století i v Praze. Jistě ne nadarmo malý Mozart prohlásil: „Chci být jednou nesmrtelný, tak jako Hasse!“ 
Dnes je dávno zapomenuté Hasseho dílo pro mnohé doslova zjevením a tím spíš předmětem dalšího bádání v mnoha archivech, v Německu působí již pátým rokem hasseovská nadace. (Ani pozornosti mnohých návštěvníků Semperovy opery od nás nejspíš neušlo zdejší výtečné nastudování Hasseho opery Cleofide před pár lety, odvysílané po čase také naším veřejnoprávním rozhlasem).
Hasseho serenata Enea in Caonia (Aeneas v Cháonii), zpracovávající epizodu z Vergiliovy Aeneidy, byla poprvé provedena v Neapoli roku 1727, na objednávku rakouského místokrále kardinála Michaela Friedricha z Althannu. Patří tedy do ranného skladatelova období, reprezentující styl dvorní „koncertní“ opery, s vynikajícími příležitostmi pro zpěváky (však také Hasseho manželkou byla vyhlášená primadona Faustina Bordoni), při jejím poslechu se nezapřou Hasseho neapolští učitelé – Alessandro Scarlatti a Nicola Porpora.
Hasseho serenata Enea byla teď v Praze v novodobé světové premiéře uvedena v rámci nejnovějšího ročníku Svatojánských slavností Navalis, nabízejícího cyklus koncertů, výstav či přednášek a bohoslužeb. Zdá se přitom, že ani tato letošní organizační „inovace“ Mackovu souboru Hof-Musici a jeho nejnovějšímu projektu nepřinesla adekvátní publicitu. (Tu a tam prázdných míst v sále po přestávce přibylo, když skupině kolemjdoucím zahraničních turistů první půle opery očividně stačila). Ovšem letní refektář Strahovského kláštera se ukázal být místem přímo ideálním pro poloscénické provedení, nemluvě o příjemně chladivém prostředí oproti venkovnímu tropickému dusnu.
V prostoru refektáře zaujal hned od prvních tónů překvapivě plný a šťavnatý zvuk, proporčně vyvážený v jednotlivých nástrojích, samotné nastudování Hasseho partitury půldruhou desítkou muzikantů Hof-Musici v čele s Ondřejem Mackem u cembala bylo skutečně precizní. Jednoznačnou favoritkou večera se přitom stala Jana Dvořáková (Eleno) s nádherně zvonivým, barevně třpytivým sopránem, která jako první dokázala poměrně chladné publikum jednou ze svých árií rozehřát k potlesku. Zaujala také druhá sopranistka – Jana Koucká (Ilia), a to hlavně jistými koloraturami a příkladnou prací s dechem; zvláště příjemný témbr střední polohy je třeba pochválit u mezzosopranistky Veroniky Mráčkové Fučíkové (titulní Enea). Po poněkud rozpačitém začátku se dobře rozezpíval a svěží výšky ukázal tenorista Pavel Valenta (Niso), pětici uzavírala ne vždy v intonaci přesvědčivá mezzosopranistka Pavla Štěpničková (Andromaca). Opravdu nádherné kostýmy byly přímo pastvou pro oči, zpěváky pečlivě osvojená barokní gestika dodala výkonům tu patřičnou patinu (režie Zuzana Vrbová), tři rafinovaně jednoduché paravány a nezbytný mobiliář pro poloscénické provedení bohatě postačovaly.
Po loňské Vivaldiho serenátě Sjednocení míru s Martem další skvělý bonbónek dobově poučené interpretace zapomenuté, ale o to víc pozoruhodné muziky osmnáctého století. Reprízy Hasseho serenaty jsou naplánovány na druhou polovinu letošního září do českokrumlovského Zámeckého barokního divadla.
Johann Adolf Hasse:
Enea uin Caonia
(Aeneas v Cháonii)
(poloscénické provedení)
Hudební nastudování: Ondřej Macek
Režie a barokní gotika: Zuzana Vrbová
Barokní orchestr Hof-Musici
Barokní slavnosti Navalis 2012
Novodobá světová premiéra 11. května 2012 Letní refektář Strahovského kláštera Praha
Ilia – Jana Koucká
Enea – Veronika Mráčková Fučíková
Andromaca – Pavla Štěpničková
Eleno – Jana Dvořáková
Niso – Pavel Valenta
