O zakázaných baletech Šostakoviče a Lopuchova

  1. 1
  2. 2

Jaký byl Světlý pramen v přímém přenosu z Velkého divadla v Moskvě?“ To byla otázka mnohých zájemců o inscenaci baletu Dmitrije Šostakoviče, kteří ji v neděli 29. dubna v kině neviděli a o přenosu společnosti Aerofilms se jen doslechli. Samozřejmě, balet v kině nepůsobí stejně jako živé představení na scéně. Jenže v případě Baletu Bolšoj a jeho Světlého pramene v nové choreografii Alexeje Ratmanského nešlo pouze o umělecký zážitek, ale především také o poznání. A to nejen o poznání díla, které bylo Stalinem zakázáno, ale také o době, v které vzniklo.

Komediální balet z třicátých let minulého století se vrátil na scénu teprve v roce 2003 v choreografii Alexeje Ratmanského. Příběh z vystoupení kulturní brigády  baletních umělců na vesnických dožínkách v  kolchozu Jasný pramen  na Kubáni získal od své premiéry značnou mezinárodní popularitu. V loňském roce ho Alexej Ratmanskij uvedl v  American  Ballet Theatre v USA, kam nastoupil jako rezidentní choreograf po svém angažmá uměleckého šéfa baletu Velkého divadla v Moskvě v letech 2004 – 2008.

O Stalinových zákazech baletních a operních představení z dvacátých a třicátých let minulého století jsme si po mnoho let mohli jen povídat. Ani psát se o nich nesmělo. Natož abychom věděli, jak ta zakázaná představení skutečně vypadala. Kritické články o hudbě Dmitrije Šostakoviče jako Chaos v hudbě (opera Lady Macbeth Mcenského újezdu) a Baletní faleš (balet Světlý pramen), publikované v roce 1936, vytvořily představu značně odlišnou od toho, co jsme nyní  viděli v přímém přenosu. Světlý pramen není dílem hudební kakofonie, pseudo-inovací a baletního formalismu, jak nám bylo předkládáno k vědění.Původní choreografie Fjodora Lopuchova se nedochovala. Alexej Ratmanskij vytvořil novou na základě původního libreta Adriana Piotrovského / Fjodora Lopuchova  a Šostakovičovy hudební partitury. Jeho choreografie vyrůstá z hudební struktury, je vtipná a pohybově bohatá. Baletní soubor i sólisté interpretují své role výrazovými prostředky, adekvátními uměleckému záměru komické nadsázky. Inscenace je postavena pro divadelní scénu a počítá s odstupem diváků. Proto je s podivem, jak v interpretaci baletního souboru Velkého divadla působí vysoce stylizovaný jazyk klasického tance civilně a přirozeně, a to i v záběrech kamery na detaily výrazu obličeje.

Představitele hlavních rolí Marii Alexandrovu a Ruslana Skvorcova mám v dobré paměti z jejich provedení na scéně. Detailní záběry filmové kamery jejich herecký výkon ještě více přiblížily, ovšem za cenu ztráty obsahové výpovědi celého tanečního obrazu a komických vztahů jednajících postav.

Snímat balet je velmi obtížné, protože v kvalitní inscenaci jsou taneční obrazy rozehrány v celém prostoru jeviště. V komediálním baletu stojí komičnost postav na jejich pohybové charakteristice a tanci celého těla, nejen na výrazu tváře. Tak je tomu také v této choreografii a baletní režii Alexeje Ratmanského. Stereotypní filmové postupy a střihy záběrů kamer – celek, polocelek, detail – tentokrát rušily srozumitelnost tanečních obrazů a komičnost situací, vyrůstajících ze vzájemných vztahů postav.

Zvýrazněním tanečních detailů však vyniklo sepjetí  Šostakovičovy hudební struktury s barvitostí tanečního jazyka Ratmanského. Hudba ke Světlému prameni překvapila svou tanečností a schopností tlumočit smysl tanečního gesta s ironickou nadsázkou a proměnlivým témbrem jednotlivých nástrojů. Melodické linie a rytmické struktury partitury se rozvíjejí v souladu se  scénářem, hudební nástroje vedou dialog v důmyslné a vtipné instrumentaci. Hudba balet nedoprovází, ale spoluvytváří.Dmitrij Šostakovič  o své partituře před premiérou Světlého pramene v červnu roku 1935 napsal: „Vytvořit balet na sovětské téma je obtížný a zodpovědný úkol. Ale já se obtíží nebojím. Držet se vyjetých kolejí je možná lehčí a bezpečnější. Je to však také nudné, nezajímavé a bez cíle… Balet Světlý pramen má velmi jednoduchou, přímočarou zápletku. Hudba je podle mého názoru lehká, zábavná, a co je nejdůležitější, je taneční. Já jsem záměrně vytvořil jednoduchý jazyk, který bude srozumitelný v plné míře jak pro diváky, tak pro účinkující. Jak já to vidím, je nejen obtížné, ale zcela nemožné tančit na hudbu, která je rytmicky a melodicky nevýrazná… Stejně jako opera nemůže být bez zpěvu (což je především konvence), nikdo nemůže vyloučit tanec z baletu. Člověk by měl tuto konvenci podpořit, ne proti ní bojovat“.

Světlý pramen se v roce 1935 hrál s velkým úspěchem v Sankt Petěrburku  a na doporučení kritiky byl koncem roku  přenesen do Moskvy. V únoru dalšího  roku vyšel článek Baletní faleš, který Lopuchovovu inscenaci a Šostakovičovu hudbu obvinil ze zploštění „života a  plné radosti z tvůrčí práce“, z opovržlivého vztahu k národním písním Kubáně. Světlý pramen byl stažen z repertoáru v obou divadlech a již nikdy nebyl uveden.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na