Několik tisíc diváků přihlíželo v pátek 27. srpna 1824 před polednem na tržišti v Lipsku veřejné popravě čtyřiačtyřicetiletého německého vojáka, který ze žárlivosti zavraždil svoji milenku. Byl Johann Christian Woyzeck opravdu vinen? Těžko říct. Spory o jeho svéprávnost v době vraždy se mezi psychiatry, právníky a soudními znalci táhly celé tři roky. Byl vrah snad paranoidní schizofrenik? Trpěl depresemi, halucinacemi či stihomamem? Byl pod tlakem permanentního stresu? Soudy nakonec dospěly k názoru, že byl duševně zdravý, když tři roky tomu zpátky probodl na chodbě jednoho lipského domu o pět let starší Johannu Christiane Woostovou, vdovu po chirurgovi. Důvod k vraždě Woyzeck přitom měl: Johanna totiž začala během jejich tříleté známosti dávat čím dál častěji přednost lipským městským strážníkům. V životě neúspěšný smolař Woyzeck tak musel nejednou přihlížet, jak si jeho milá hledí jiných, a často pak ještě nakonec dostal od hostů napráskáno. Dýka tedy vše ukončila.
Otazníky kolem Woyzeckova psychického zdraví, jež se během několikaletého procesu vyrojily a které neutichaly ještě dlouho po jeho popravě, byly hojně propírány nejen mezi odborníky, ale i na veřejnosti. Debata specialistů byla dokonce zveřejňována na pokračování v jednom z tehdejších odborných lékařských časopisů, kam přispíval i jistý lékařský rada jménem Ernst Büchner. A právě díky tomu se tyto časopisy dostaly do rukou i jeho synovi Georgovi a nemálo ho zaujaly.
Podobně jako jeho otec se i Georg Büchner časem dává na studium medicíny, brzy ale také na dráhu revolucionáře, vydavatele Posla hesenského venkova (v němž sedláky vyzývá k pomstě na vládnoucích majetných vrstvách). Začíná ale také překládat francouzské romantické básníky a také sám psát – povídky, novely, dramata. Jenže brzy přichází konec. Je mu pouhých čtyřiadvacet, když umírá na tyfus.
Vedle své revoluční dramatické prvotiny Dantonova smrt a satirické burlesky Leonce a Lena však Georg Büchner ještě stihne popsat štos neočíslovaných stránek jen těžko čitelným a zkratkovitým rukopisem, nedokončeným fragmentem bez závěru a dokonce i bez názvu, do značné míry kopírujícího události ze soudního spisu onoho slavného a tolik propíraného vraha. Fragmentem skicovitým, plným rychlých střihů, expresionickým, nezadržitelně se řítícím ke svému tragickému vyústění, plným syrových naturalizmů. Fragmentem o tragédii malého člověka, vydaného všanc těm úspěšnějším, mocnějším a bohatějším. Člověka, potácejícího se a křiveného ve světě postupující civilizace, krutě ponižovaného depresivní morálkou buržoazní společnosti.
Fragment Büchnerova Vojcka naštěstí nezapadl a po autorově smrti se dostává do rukou hned několika literátů. První verzi vydává roku 1879 v hodně přepracovaném tvaru Karl Emil Franzos, další zpracování následují. Velkou pozornost vyvolalo scénické uvedení Vojcka 8. listopadu 1913 v Residenztheater vMnichově, hned následujícího roku pak premiéra Vojcka šokuje publikum vídeňského Komorního divadla. Právě tam drama zhlédne žák Arnolda Schönberga, devětadvacetiletý Alban Berg. Vojcek v něm zanechává naprosto ohromující dojem. Mnohé z jeho příběhu si navíc už za pár týdnů prožije na vlastní kůži, když je povolán do první světové války. Berg poznává ponížení, šikanu, ale i podobný typ v nelidských experimentech se vyžívajícího lékaře, takového jaký vystupuje v Büchnerově Vojckovi. Na pokoji vojáků je Berg pak účastníkem bitky se stejnou motivací, jako je Vojckovo setkání se sadistickým Tamborem. 
Úděsné zážitky z války tak Berga při kompozici opery Wozzeck velmi silně ovlivnily a ještě více mu pomohly ztotožnit se s příběhem Büchnerova vraha. Po pěti letech práce na libretu i samotné partituře tak Alban Berg vytvořil operu, která velký a silný příběh předvádí se vší naléhavostí, v expresionistickém stylu, ve kterém se realismus prolíná se symbolismem, kde nechybí romantické emoce ani burcující atonalita. V klasickém rámci expozice – peripetie – katastrofa nechybějí často dráždivě seřazené modely suity, fugy, sonáty, ukolébavky, pochodu či symfonie, vedle tradičně pojatého zpívaného hlasu nechybí ani wagnerovský schrechgesang a schönbergovský sprechstimme.
Na první veřejné provedení Vojcka, o kterého se divadla ani nakladatelé příliš nezajímali, došlo v koncertní podobě a jen v úrývcích v létě 1924 ve Frankfurtu, vzápětí pak tehdy čtyřiatřicetiletý rakouský dirigent Erich Kleiber zaštítil nastudování Vojcka v berlínské Státní opeře, s premiérou o rok později, 14. prosince 1925. 
Zcela rozdílné reakce od naprostého zatracení až po bezmezné nadšení ovšem Vojcka provázely ještě řadu dalších let. Naprostým skandálem skončila hned rok po té mnichovské i pražská premiéra v Národním v nastudování Otakara Ostrčila, kdy ji měšťácká kritika označila za „židobolševickou operu“ a divadlo po pár představeních další provozování Vojcka zakázalo. 
Karta se však časem přece jen obrátila a po oldenburském nastudování na sklonku dvacátých let se Bergův Vojcek postupně začíná objevovat a slavit úspěchy na všech předních i méně významných scénách (newyorská Met Vojcka uvedla v březnu 1959), na jejichž repertoár pravidelně vrací a nejednou se stává doslova až magicky přitažlivým fenoménem.
Velmi často se Vojcek pochopitelně objevuje především v operních domech německy mluvících zemí. Mnichovská opera Bergova Vojcka uvádí již pátým rokem v nové inscenaci Andrease Kriegenburga, jejíž premiéra v hudebním nastudování Kenta Nagana a v hlavních rolích s Michaelem Vollem (Vojcek), Michaelou Schuster (Marie), Wolfgangem Schmidtem (Hauptmann), Clivem Bayleyem (Doktor) a Jürgenem Müllerem (Tambourmajor) měla bouřlivý úspěch a výtečné recenze.
Plno je v Mnichově na Vojcka pořád, kdykoli jej pro novou sérii repríz opráší; tentokrát jej znovu zařadili do programu tradičního letního Operního festivalu. Jen málokdy se přitom u opery stane, aby se v tak skvělém souladu sešlo v jednom večeru nejen strhujícím způsobem sepsané výtečné libreto a jeho geniální hudební ztvárnění, ale i dokonalé scénické přetlumočení dotyčného díla, s tak neomylným vyhmátnutím a vizuálním doslovením všeho podstatného, co autor zamýšlel sdělit. Devětačtyřicetiletý německý režisér Andreas Kriegenburg (před lety začínal jako tesař a jevištní technik v magdeburském divadle, v Mnichově nejnověji během jediné – té uplynulé sezony inscenoval celý Wagnerův Prsten) se prostě tímto svým Vojckem naprosto trefil do černého. Jinak prakticky prázdné scéně (Harald B.Thor) jeho mnichovské inscenace dominuje asi v metrové výšce zavěšená, přední stranou divákům otevřená krychle – pokoj Hejtmana, ale i Marie, ale také třeba ordinace Doktora, aby se v některých obrazech odsunula do pozadí a odkryla mělký bazén v celé šíři jeviště, v jehož vodě se titulní hrdina nakonec dobrodí až k nevyhnutelné závěrečné smrti. K tomu si přidejme perfektní svícení, ale i charaktery výrazně vykreslující masky a kostýmy (Andrea Schraad).
Samozřejmostí je i v případě této mnichovské inscenace pochopitelně prvotřídní obsazení. Dodávat cokoli k uznávaným jménům interpretů je ale vlastně zbytečné. Skvostný Simon Keenlyside (náš rozhovor, pořízený s ním právě v Mnichově, si můžete přečíst zde) v úžasně plasticky vyklenuté studii vnitřně stále zmuchlanějšího introvertního Vojcka, i po letech pořád stejně výtečná Waltraud Meier v jedné ze svých životních rolí – živočišně nezlomné Marii, ostře pěvecky i herecky řezané postavy Hauptmanna (Wolfgang Schmidt), Tambourmajora (Roman Sadnik) či Doktora (Clive Bayley) – už jen ona samotná jména mluví za vše. 
Jen na výbornou je třeba i tentokrát – i přes věru přetěžkou partituru – hodnotit orchestr Bavorské opery, „vytrénovaný“ za řadu let nejen mnoha dirigentskými osobnostmi, ale i širokým mnohostranným repertoárem, ten moderní nevyjímaje, tentokrát pod vedením Lothara Koenigse, hudebního ředitele Velšské národní opery, podtrhujícího především expresivitu Bergova opusu.
Marná sláva. Bavorská státní opera patří rozhodně mezi – a to budeme hodně opatrní – první pětici nejlepších evropských operních domů. Ještě že to je od nás relativně blízko.- A jen ještě pro úplnost: Bergovým Vojckem se na našich stránkách před časem zevrubně zabýval ve svojí eseji Jiří Srstka -najdete ji zde. A Vojcek se dokonce dočkal i svého samostatného blogu – můžete navštívit zde.
Münchner Opernfestspiele 2012
Alban Berg:
Wozzeck
Dirigent: Lothar Koenigs
Režie: Andreas Kriegenburg
Scéna: Harald B. Thor
Kostýmy: Andrea Schraad
Světla: Stefan Bolliger
Choreografie: Zenta Haerter
Sbormistr: Sören Eckhoff
Dramaturg: Miron Hakenbeck
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Kinderchor der Bayerischen Staatsoper
(koprodukce s New National Theatre Tokio)
Premiéra 10. listopadu 2008 Nationaltheater Mnichov
(psáno z reprízy 22.7.2012)
Wozzeck – Simon Keenlyside
Tambourmajor – Roman Sadnik
Andres – Kevin Conners
Hauptmann – Wolfgang Schmidt
Doktor – Clive Bayley
1. Handwerksbursche – Christoph Stephinger
2. Handwerksbursche – Francesco Petrozzi
Der Narr – Kenneth Roberson
Marie – Waltraud Meier
Margret – Heike Grötzinger
