„Lucia“ a zbožný švec
Po roční výuce u Vity jsem měl zpívat Edgarda v Lucii z Lammermooru a Almavivu v Lazebníku sevillském v Magentě v blízkosti Milána, honorář byl 400 lir za představení, tehdy to bylo šestnáct dolarů. A smlouvu jsem dostal jen proto, že jsem byl „Rus“: Kdyby impresário tušil, že jsem ze Spojených států, musel bych za debut zaplatit 100 dolarů a nejméně padesát za každé další představení.
Divadlo v Magentě zasvětil v roli Edgarda velký tenorista Francesco Tamagno a tak se stalo představení Lucie na zahájení sezóny tradicí. Měla se uskutečnit tři představení, v pátek, sobotu a v neděli. Když jsem tam ve čtvrtek ráno přijel, dozvěděl jsem se, že jediná zkouška bude v pátek odpoledne. Bylo to v lednu a byla velká zima. Majitelka trattorie mě utěšovala, že se brzy zahřeju, protože v mojí posteli už je „prete“. Vůbec jsem netoužil sdílet postel s nějakým knězem a žádal jsem po ní jiný pokoj. Po nějakém tom dohadování mi vysvětlila, že „prete“ je uzavřená zahřívací pánev, která se naplňuje žhavým uhlím.
Orchestr měl osmdesát členů, tvořili ho ševci, krejčí, řezníci a další ctihodní občané města. Dirigent byl poloslepý a hudebníci neměli noty. Díky dlouholeté tradici uměli Lucii zpaměti a chvílemi i zpívali s námi na jevišti.
My sólisté jsme stáli na rampě a zpívali a starosta s dalšími honoracemi klábosili vzadu v hledišti a vůbec nám nevěnovali pozornost. Když přišel duet Edgarda a Lucie na konci prvního dějství, najednou se všichni obrátili a byli jedno ucho. Byl to napínavý okamžik. Sopranistka, která dosud jen markýrovala, najednou zařvala ve fortissimu. Přitlačil jsem tedy taky, až moje partnerka dupla a zasyčena na mě „cane!“ (pse). Držel jsem dál své béčko a starosta a jeho suita začali aplaudovat a volat: „Bravo tenore!“ Všichni byli nadšení – až na sopranistku. Pochopil jsem, že byli zvědaví jen na to, jestli to béčko vezmu. Když se o tom přesvědčili, odešeli spokojeně domů. Bylo po zkoušce.
Při odchodu z divadla mě chytil za paži malý přihrblý chlapec. Byla už tma a dostal jsem docela strach. Pošeptal mi, že na mě čeká jeho otec, a když jsem se ho zeptal, kdo je jeho otec a co po mně chce, pustil mě a jen opakoval: „Pappa communista. Lei Russo.“ Prostě jsem musel jít s ním.
Šli jsme tmavými uličkami, dvory a špinavými průchody a najednou jsme stáli před ubohou chatrčí. Otec seděl na stoličce a spravoval boty, matka klečela před kricifixem, obrázkem Bohorodičky a fotografií Lenina. Pokřižovala se a pak udělala křížek mně a všichni tři se mě pokoušeli přemluvit, abych město okamžitě opustil.
V uplynulých dvou týdnech, kdy se také dávala Lucia, byli tenoři vypískáni, protože jim na konci prvního jednání béčko nevyšlo. Jeden z nich byl temperamentní Španěl a dovolil si říci směrem k publiku cosi ostrého. Vyhnali ho s výpraskem. „Nechceme, aby se něco takového stalo Rusovi, je to naše komunistická povinnost vás takové ostudy uchránit.“
Mrzáček mě zase odvedl uličkami zpátky a obrázek toho ubohého domova mi nešel z hlavy. Musel jsem myslet na to, že jsem se v životě už párkrát vzdal. Jestli se mi to nepovede dnes, tak už nikdy. Čekal mě sólistický debut v italské opeře, a i když byla zastrčená a ubohá, měl to být začátek mého nového života. Nikdy dřív jsem necítil takovou kuráž jako tehdy.
Hodinu před představením jsem potkal v trattorii svou sopranistku, která mě nazvala „psem“. Chtěla si se mnou projít místa, která jsme v divadle nezkoušeli a navrhovala, abychom šli do jejího pokoje, že tam má připravenou láhev vína. Cosi jsem tušil a tak jsem jí řekl, že si jen rychle něco sním a přijdu. Šel jsem ale do divadla, kde ještě nikdo nebyl, skoro strašidelná atmosféra.
Představení mělo začít v devět, ale začalo skoro v deset. Sopranistka na mě čekala ve svém pokoji a teď se neznala vzteky. Já měl skvělou náladu a taky se mi dobře zpívalo. Začátečníci si obvykle nevědí rady s pohybem na jevišti, ale já se – k překvapení všech – hýbal. Jenže když jsem se v prvním výstupu přiblížil k Lucii, bleskurychle se odvrátila a udělala to pokaždé, kdy jsme byli na scéně spolu. Mně to však neublížilo, jednoduše řečeno, dokázal jsem to. Také díky té ševcovské rodině.
Když se jí pak ptali, proč se na mě v milostném duetu ani nepodívala, neřkuli mi podala ruku nebo se nechala obejmout, odpověděla prý: „Je to Rus a nemyje se.“ Hostinská v trattorii mi pak vyprávěla, že je to starostova přítelkyně. A když představení kvůli tenorovi propadlo, ona dostala svůj honorář a představení se muselo další týden opakovat.
Než jsem z Magenty odjel, zašel jsem ještě za svým ševcem. Do divadla si netroufli, ze strachu z mojí blamáže. Hrbáček však v té zimě čekal u východu pro účinkující a když slyšel aplaus a volání bravo po obávaném duetu, hned rodičům běžel oznámit, že jsem zachráněn. Vypili jsme skleničku na Lenina a matka poklekla před Panenkou Marií. Společně jsme poděkovali Ježíšovi a já se rozloučil.
Musel jsem myslet na proslulé pořekadlo, které se připisuje různým lidem: „Každé divadlo je blázinec, ale opera je pro ty nevyléčitelné.“
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
