Petra Valentoviče jsem poznal osobně těsně před premiérou Verdiho opery Rigoletto, kterou uvedlo Státní divadlo v Košicích ve dvou premiérách 10. a 11. května. A jak na mne třiatřicetiletý dirigent zapůsobil? Už jenom tím, jak moc toho umí a co všechno má za sebou. Překvapilo mě i to, že si na nic nehraje, prostě sympaťák. A protože jsem s ním a ještě s pár lidmi z inscenačního týmu košického Rigoletta (režisér Peter Gábor, scénograf David Bazika, mezzosopranistka Lenka Čermáková, dramaturgyně Linda Keprtová) strávil v Košicích několik příjemných večerů, bylo jen otázkou času, kdy Petra Valentoviče požádám o rozhovor. A neuteklo ani čtrnáct dnů, kdy mi interview v pohodě poskytl.
S jakými pocity jste přijel do Košic na nastudování Verdiho opery Rigoletto a s jakými pocity jste po premiéře odjížděl?
Do Košic jsem se velmi těšil, a to jak na zkušební proces, orchestr, sólisty, sbor a inscenační tým, tak na krásnou atmosféru města. Po premiéře jsem odjížděl s úsměvem na tváři a s velmi dobrým pocitem z celé produkce i spolupráce, která ve mně zanechala velmi příjemné vzpomínky.
Můžete už teď, s odstupem času, zhodnotit váš košický pobyt a vůbec práci na Rigolettovi?
Práce na Rigolettovi byla velmi podrobná, měli jsme dostatečný počet zkoušek hlavně s orchestrem, proto jsme se snažili vypracovat co nejvíc detailů, kontrastů. Pracovalo se příjemně, všichni byli velmi pozorní, myslím si, že jsme si velmi rozuměli a doplňovali se s celým realizačním týmem, takže to šlo jako po másle. V Košicích nám při práci na Rigolettovi navíc vyšlo i počasí. Bylo krásně slunečno, velmi teplé bezvětrné počasí, ulice plné oslavujících maturantů, k tomu Dny města, Den Evropy, takže ve městě byla výborná živá atmosféra. Často jsme s realizačním týmem obvykle po zkoušce – většinou při šálku kávy nebo během oběda či večeře – debatovali a hodnotili průběh zkoušek, případně řešili změny a korektury.
Co tvůrčí tým? S kým jste si v Košicích porozuměl nejvíc?
Jak jsem už uvedl předtím, všichni jsme si velmi dobře rozuměli. Je velmi důležité, aby se navzájem doplňovali hlavně režisér s dirigentem. S panem režisérem Gáborem jsme neměli v ničem rozdílné názory, uměli jsme se rychle dohodnout na různých detailech, což samozřejmě práci jen zpříjemňovalo a urychlovalo.+++
===
Premiéra Rigoletta se nakonec dočkala ve Státním divadle v Košicích na obou premiérách standing ovation. Zažíváte to často?
Je to velmi příjemné, když se lidem premiéra anebo představení natolik líbí, že dají své nadšení najevo i tímto způsobem. Je to pro všechny zainteresované ta nejkrásnější odměna. Tato operní premiéra byla na Slovensku moje první, ale ve světě asi nejsilnější zážitek se standing ovation jsem měl v Malmö. Tam jsme uvedli Porgy and Bess, ve kterém kromě jiných účinkoval i sbor z Kapského Města. To bylo úžasné, jak lidé reagovali. Mám pocit, že to byl asi nejdelší aplaus na děkovačce opery, jaký jsem zažil.
Co vás čeká v nejbližší době, na čem budete pracovat?
V nejbližší době mě čeká například velký galakoncert s Editou Gruberovou v Theater an der Wien s finálními scénami Donizettiho oper tří královen Anna Bolena, Maria Stuarda a Roberto Devereux s Radio Symphonieorchester Wien.
Vy jste ve stálém angažmá ve Vídni?
Ne, ve Vídni působím jako host.
Pokud vím, stal se z vás světoběžník, který se pohybuje zdaleka nejen v Evropě. Neunavujte vás třeba jenom to časté cestování?
Ne. Cestování je pro mne zajímavé nejen kvůli tomu, že člověk pracuje s novými lidmi a tělesy v jiných zemích, ale hlavně může poznávat různé mentality. Úplně jinak to je například v Turecku, Švédsku, v Německu, v Kataru či Jižní Americe nebo v Kanadě. Je dobře, když v té či oné zemi poznáte jejich zvyky, mentalitu. Ale velmi pomůže, když se naučíte, anebo mluvíte jejich jazykem. Potom ta práce může být ještě efektivnější. Najednou pochopíte, jak ti lidé fungují a žijí. V určité míře se jim přizpůsobíte, což není ke škodě věci. Cestování je velmi naplňující už jenom tím, že z každé země si člověk vždy něco odnese. Jde o různé poznatky a zkušenosti, které vás obohacují. Vidíte kontrasty různých společností, poznáváte nová místa, ale také jídla, místní speciality, zvyky, můžete navázat nová přátelství. Já mám například jednoho velmi blízkého kamaráda, který je Japonec. Žije sice v Portugalsku, ale poznali jsme se ve Vídni. Svět je malý, jak se říká.
Co považujete dosud za svůj největší úspěch?
Největší úspěch? Hm… To je těžké. Úspěchy jsou různé a nedají se porovnávat. Je jiné, když dostanete cenu jako student na klavírní soutěži anebo když vyhrajete konkurz a máte sólový koncert s orchestrem, něco jiného je zase, když dirigujete představení v opeře či symfonický koncert anebo jste hostující korepetitor v pařížské opeře Bastille. Nevím, co je největší úspěch, ale rozhodně jedním z nejzajímavějších uměleckých zážitků bylo, když na otevíracím galakoncertě nově postaveného divadla Welsh Millenium Center v Cardiffu mi princ Charles před diváky podal ruku a pogratuloval.
Můžete uvést osudový životní krok, rozhodnutí, které vás někam posunulo, nasměrovalo?
Byly mi tři roky a objevil jsem něco, co jsem předtím ještě nikdy neviděl: KLAVÍR, od kterého se dodnes fanaticky neumím a ani nechci odtrhnout.
Které umělecké dílo vás dokáže plně strhnout?
Mahlerova druhá symfonie.
Při které činnosti si nejlíp odpočinete, zrelaxujete?
Asi při vaření.
Co je pro vás v životě nejlepší luxus?
Zdraví.
Které období svého života byste rád prožil znova?
Asi období, kdy jsem chodil na základní a střední školu.
Jak bude trávit Peter Valentovič divadelní prázdniny? Co všechno byste chtěl a měl zvládnout a absolvovat?
Během divadelních prázdnin se budu věnovat rodině i sportu, ale taky budu muset nastudovat a naučit se se mnoho nových děl, hlavně ty, která mě čekají v příští sezoně.
