Rovných třicet let u divadla

Rozhovor s režisérkou Janou Andělovou Pletichovou 

Setkání s šéfovou opery opavského Slezského divadla bylo pro mě více než příjemné. Musím totiž přiznat, že se známe již desítky let, mimo jiné jsme prožily nejednu společnou chvíli při zpívání v mládežnickém sboru. Tak trošku jsem jí kdysi záviděla slavného tatínka, dlouholetého sólistu opery v Olomouci, vynikajícího tenoristu Jana Pletichu. Prostě já jsem součástí jejích mladých let a ona mých, proto ji pochopitelně vždycky ráda vidím. Koncem loňského roku jsme se potkaly náhodně a právě tehdy jsme se dohodly na dalším, již plánovaném setkání a také na rozhovoru. 
Jani, ty jsi byla ještě za studií na gymnáziu v Olomouci naprosto nepřehlédnutelná. Zpívala jsi různé žánry, dokonce jsi měla nabídku na zpívání od pana Martina Kratochvíla; nejednou jsem si pak kladla otázku, kam bys v jazzu asi dospěla…

No to už je hodně dávno, připadá mi to jako v minulém životě! Více jak půl roku jsem zpívala s olomouckým dixielandem a některými dalšími „spolky“, ale na nabídku pana Kratochvíla si nepamatuji nebo mně jí prostě nedal… Chvíli jsem zpívala s jednou “free” jazzovou skupinou, dokonce jsem zkoušela i s jednou undergroundovou kapelou a pořádala performance tance, poezie a hudby, hlavně pod vedením paní profesorky Peprníkové na gymnáziu v Hejčíně, kde vznikaly „večery“ pro Divadlo hudby s jazzovým zpěvem, autorským čtením poezie atd. Tomu všemu předcházelo prozpívané dětství ve sborech a na soutěžích. Zkrátka krásná etapa mého mládí v Olomouci…

Pokud se pamatuji, ty ses ale hlásila na operní režii hned na gymnáziu, že?

Ano, dělala jsem v maturitním ročníku talentovky na JAMU, které jsem sice udělala, ale přijata jsem nebyla. Argumentem bylo, že nemám divadelní praxi. A tak jsem si podala přihlášku na filozofickou fakultu Univerzity Palackého a zbyl na mě pedagogický obor ruský jazyk a dějepis. Můj tatínek byl rád, protože povolání středoškolského profesora mělo pro něj punc jistoty i dostatečné vážnosti. Táta mne vůbec od divadla zrazoval. Říkával mi, že na zpěv nemám dostatečný talent a že sopranistek je na světě mnoho! A podobně mě zrazoval i od režie. Říkal, že ženy režisérky to mají těžké, těžko se prosazují, bojují s mužskou ješitností a dělávají vlastně jen asistentky. Faktem je, že žen – režisérek bylo v době jeho kariéry, čili za našich studentských let opravdu málo. Nastoupila jsem tedy na filozofickou fakultu a současně jsem začala zpívat ve výpomocném sboru v olomoucké opeře v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora, abych měla divadelní praxi k dalším přijímačkám. Studium mě moc nebavilo, ovšem divadlo ano, takže jsem udělala konkurz do operního sboru, který tehdy vedl pan sbormistr Lorenc, a stala jsem se jeho členkou. A protože dělám ráda věci pořádně, začala jsem také studovat zpěv na konzervatoři v Brně. Tatínek z mého angažmá ve sboru moc šťastný nebyl, ale časem se s tím smířil. Dokonce jsme se celá rodina sešli na jevišti v inscenaci Evžena Oněgina, kde tatínek pomalu končil svou kariéru v roli Triqueta a maminka zase v baletu. Ráda vzpomínám i na inscenaci Tosky, kdy můj tatínek v jednašedesáti letech nakonec ještě zpíval Cavaradossiho.

No ano! To si velice dobře pamatuji. A jak ho zpíval! Takže jsi po roční přestávce přece jen studium operní režie začala, když už jsi měla praxi?

No, tak jednoduché to nebylo. Následují rok jsem si podala přihlášku na operní režii do Prahy, protože se v Brně otevírala jen jednou za dva roky. Talentovky jsem udělala, ale v Praze se nakonec rozhodli, že v tom roce režii neotevřou. Takže jsem v operním sboru strávila ještě celou další sezonu. Během tohoto roku jsem chodila i na činoherní průpravu k tehdejšímu členu činohry panu Novákovi. Členové sboru vypomáhali někdy v činohře, někdy v baletu. Čili to byla velká příležitost poznat práci různých režisérů a umělců vůbec po všech stránkách. Takže toto jsou moje vzpomínky na začátky u divadla. Když dnes připočtu k těm dvěma letům ve sboru dalších osmadvacet let režírování, tak je to rovných třicet let u divadla.

Tehdy to pak ale přece jen konečně přišlo: napodruhé mě už na operní režii na JAMU přijali a já se stala vlastně poslední žačkou Ilji Hylase, ze zdravotních důvodů mne pak v posledním ročníku převzal pan režisér Preisler. Pan Hylas byl v době mých studií šéfem opery v Brně a proto na mě neměl moc času, ale mohla jsem ho sledovat při práci jako jeho druhá, neplacená asistentka. Pověřoval mne tlumočením připomínek sólistům a já si pamatuji, že mně nebylo příjemné říkat třeba mistrovi Přibylovi, že nesplnil aranžmá… Do dneška mám ke zpěvákům a vůbec ke všem poctivým kumštýřům velkou úctu. Určitě je to i díky mým rodičům, tedy tatínkovi – sólistovi opery, mamince – člence baletu. Měla jsem možnost sledovat, jak se doma tatínek na role připravoval. Na vrcholu kariéry měl devět povinných představení za měsíc, samé hlavní tenorové role, většinou tři až čtyři za sezonu. Získal ocenění Literárního fondu (dnešní Thálie), cenu Eugena Suchoně a další, odmítnul angažmá v Drážďanech v mém věku batolete, aby byl s rodinou pohromadě. Maminka měla představení mnohem více, většinou až dvacet měsíčně, jednou dokonce – to si pamatuji – osmadvacet! To ji taxíkem převáželi z opery do operety v Hodolanech. To jenom pro představu a srovnání.

Na JAMU jsem asistovala také zahraničním operním režisérům v Brně a dokonce jsem hrála v televizní inscenaci opery Krakatit roli Aničky – tu připravilo ostravské televizní studio. Ale hlavně jsem už ve druhém ročníku samostatně režírovala na komorní operní scéně JAMU. Ve čtvrtém ročníku jsem pak vytvořila inscenaci Prodané nevěsty v původní verzi a na toto představení jsem pozvala všechny šéfy a ředitele divadel, která v republice existovala. Někteří ani neodpověděli, někteří se ozvali, ale nedorazili. Stejně jsem ale tehdy měla štěstí, protože přijel šéf opavské opery pan Škarohlíd s tehdejším panem ředitelem Měřínským a moje režie se jim líbila.

Počkej, to bylo v roce 1984?

Ano, přesně tak. V květnu 1985 jsem v Opavě dostala konkurzní práci, inscenaci opery Marta od Friedricha von Flotowa. Na základě této režie mě pak přijali do angažmá jako kmenovou režisérku. Takže poslední rok studia a první rok praxe jsem cestovala mezi Opavou a Brnem. V Opavě jsem dostala pro začátek dvě režie plus dvě asistence a do toho státnice!

Jaká byla v Opavě tvoje první inscenace už jako kmenové režisérky?

Tak to byl paradox! Jako první jsem dostala operetu! Cikánského barona. Představ si, já jsem vyrůstala převážně na operním repertoáru a nikdy by mě ani nenapadlo, že bych režírovala operetu! Dnes přitom některé z nich doslova miluji a mnoho jsem jich inscenovala. No a druhým titulem tehdy byla opera, Jakobín. Hned v té první sezoně jsem se jako asistentka potkala s panem režisérem Jernekem při opeře Tosca a pak jsem dělala asistentku panu režisérovi Radtkemu z tehdy družebního divadla v Görlitz, který režíroval Lékaře a lékárníka od Karla Ditterse von Dittersdorfa.

V následující sezoně jsem už měla tři povinné režie a tak to fungovalo dlouhá léta až do sametové revoluce. Pak začal trend propouštění kmenových režisérů i výtvarníků, který postihl i mě. Na tuto dobu nevzpomínám ráda, protože jsem zůstala s malým synem sama a bez práce. Krušné období trvalo tak půl roku, pak ale začaly přicházet nabídky z divadel a já jsem se rozjela po celé republice do Liberce, Olomouce, Českých Budějovic, Ústí nad Labem, Banské Bystrice, Ostravy, Brna… V té době navštěvoval můj syn Honza základní školu a já nikdy nepřestanu děkovat mým rodičům, že mi v tomto období pomohli a dojížděli do Opavy, když jsem hostovala mimo domov a proto od pondělí do pátku odjížděla za prací! Tak to šlo čtyři roky, kdy jsem v Opavě nemohla pracovat, protože jsem se s tehdejším vedením nepohodla. Po čtyřech letech se situace změnila a já se vrátila do divadla v Opavě jako host nejprve na jednu, pak dvě inscenace ročně. Později vznikla potřeba znovuvytvoření místa kmenového režiséra z důvodu soustavnosti práce se souborem a dohledu na představeních, a tak mně bylo nabídnuto opět místo kmenového režiséra, které jsem velmi ráda přijala…

Takže ses po sedmi letech vrátila zpátky do Slezského divadla…

No, po čtyřech na volné noze a po sedmi na stálo. S povinností tří režií a zajištěním některých dalších akcí a pořadů či koncertů divadla. Později jsem převzala částečný úvazek dramaturga a tím pádem mi počet režií klesl na dvě, a také jsem zastupovala šéfa opery. V lednu minulého roku jsem dostala od pana ředitele Paskera nabídku vedení operního souboru. Nabídky jsem si vážila a přijala ji i na popud některých kolegů.Tento post považuješ za vrchol své dosavadní kariéry? 

Kolegové mi k této funkci negratulovali, ale kondolovali! V době mého nástupu do funkce probíhala restrikce operního souboru z důvodu krácení rozpočtu. Byla to velmi těžká a nepříjemná situace s vypjatými emocemi pro všechny členy souboru. Žiju v Opavě osmadvacet let, založila jsem zde rodinu a usadila se tady. Znám poměry v divadle a také znám naše diváky. Takže chápeš, že mi nebylo jedno, kam se bude soubor opery dál vyvíjet, jak se z finančních důvodů třeba změní repertoár atd. Jsou tu lidé, kteří mají abonmá už přes třicet let! Redukce operního souboru byla velmi bolestivá a jednotlivé složky teď mají naprosté minimum členů. A nevyhnuly se nám ani nemoci v souboru. Byl to těžký, velmi těžký rok. Přesto se nám myslím podařilo udržet pestrost repertoáru a úroveň interpretace jednotlivých inscenací.

Jak vychází zřizovatel, tedy statutární město Opava divadlu vstříc? Doufám, že máte osvícené zastupitele, kteří mají své divadlo rádi…

Podle slov primátora Zdeňka Jiráska si město divadla a opery váží a rozhodně divadlo nebo soubor opery nechce rušit. Letos jsme dostali finanční obnos krácený o půl milionu oproti minulému roku. Jelikož letos nás nečeká vyplácení odstupného, měli bychom při stejně úsporném režimu jako v minulém roce s rozpočtem vyjít. Každou divadelní sezonu uvádíme pět premiér, tři opery a dvě operety a každou druhou sezonu jeden balet. V dnešní době hrajeme tak osm až deset představení za měsíc. Rádi bychom přitom hráli pár představení víc! Tato situace nastala v době nešťastné shody rekonstrukce divadla, jejího dočasnému uzavření, a nástupu ekonomické krize.

Nebude to také konkurencí ostravské opery? Ta se v posledních letech dostává do povědomí milovníků opery nejen tady na Moravě díky zajímavým dramaturgickým počinům. Neubývá vám kvůli tomu diváků?

V minulosti to problém nebyl, ale je možné, že velké slevy vstupného na některá představení jsou lákadlem, stejně tak jako málo uváděné operní tituly a další možnosti plynoucí z daleko většího rozpočtu. Z důvodu zájmu o naše publikum sázíme na osvědčené značky – Puccini, Mozart, Čajkovskij, Strauss. Je to jako v kosmetice Chanel, Dior… Chceme divákům nabídnout známou a zaručenou kvalitu. Ráda bych z titulu své funkce v rámci rozpočtu udržela kvalitu souboru i výběr titulů. Skoro v každé inscenaci dáváme příležitost mladým začínajícím zpěvákům, jak to v Opavě vždycky bývalo zvykem. Naše publikum je vděčné za novou neokoukanou tvář a začátečníkům dokáže drobné nedostatky odpustit.

Jani, přeji ti hodně zdraví a sil, které zcela jistě budeš v této náročné době potřebovat… Ať se daří nejen tobě, ale i Slezskému divadlu!

Také děkuji. Zdraví, sílu a pevné nervy potřebuji doopravdy každý den. Také si přeji, aby ony šéfovské problémy nepohltily prostor pro mou režijní tvůrčí invenci.