Ani letos jsem neodolal a nemohl vynechat poutní slavnost sv. Maří Magdaleny ve Velké nad Veličkou, se kterou jsou každoročně termínově spojeny Horňácké slavnosti.
Již ve čtvrtek 18. 7. jsem se účastnil v Hrubé Vrbce vernisáže výstavy obrazů a fotografií, které zde představil Klub výtvarníků Genesis z Holiče a své fotografie vystavili Luděk Mikáč z Velké a Jan Cága z Brna. Na zahájení vystoupil mužský sbor z Mikulčic a cimbálová muzika Lipka z Ostravy a Hrubovrbecký ženský sbor.
Na Horňáckém stadionu pak začal v pátek 19. 7. program letošního ročníku pořadem věnovaným 50. výročí vzniku ženského sboru ve Velké. Následoval pořad My hudci, my hudci, který byl jednou velkou gratulací k 20. Výročí vzniku Horňácké cimbálové muziky Petra Galečky, která se za tu dobu stala doslova fenoménem tamějšího folklóru. Nejen tuto muziku můžeme příležitostně slyšet i v Praze. Na závěr večera pak zazněl pořad nazvaný Suchovská republika. Je to již 131 let, co v malé vesnické škole v horňáckém Suchově kolem ředitele Matúše Béni vzniká spolek přátel. Mezi další členy patřil například Otakar Bystřina, Martin Zeman z Velké (sběratel lidových písní), Janíček Hudeček, akademický malíř Joža Uprka z Kněždubu a právník František Odrážka. Tito a další se scházeli v Suchově odkud vyráželi na výpravy do celého Horňácka, ale i za hranice tohoto kraje, rádi si zazpívali tehdy ještě při muzikách Pavla Trna, Jožky Kubíka, hrubovrbeckého Ňorka a dalších. Významně se také podíleli na přípravě Národopisné výstavy českoslovanské, konané v Praze roku 1895. Velmi zajímavý pořad.
V sobotu 20. 7. pak mohl každý zavítat na oblíbený Tradiční jarmak na velickém náměstí, kde si mohl vybrat z nepřeberného množství nejen lidových výrobků. Program pak vyvrcholil na Strážné hůrce večerním pořadem Muzikantská večera, který byl věnován 45. výročí založení souboru Velička a vzpomínce na Jarka Miškeříka, kterému předcházel oblíbený podvečerní dětský program. Po skončení pak následoval Zbojnický večer s opékáním baranů, kde už mohl každý zpívat s hudci až do rána zcela bezprostředně.
Nedělní poutní bohoslužba ve Velké pak byla logickým završením a poděkováním i za poklad písní z tohoto kraje. Horňácké slavnosti završilo pravidelně velmi milé setkání na programu u větřáku v Kuželově. Pořady věnované krásám Kuželova jeho rodákům a oslavencům Marii Čambalové a Martinu Čambalovi a pak také pořad věnovaný 80. narozeninám Dušana Holého byly nanejvýše příjemným orámováním letošních Horňáckých, kterým po letech přálo i počasí. Kdo zaváhal a nepřijel, může litovat. V tak ryzí, přirozené a radostné poloze se u nás již skoro nikde nejde setkat s lidovou písní, tancem a muzikou jako právě zde – na Horňácku.
Krátce bych se zmínil o hudební tradici hrubovrbeckých Ňorků, o které jsme si mohli malou studii přečíst i v letošní programové brožuře z pera Petra Mičky primáša, který v této hudební tradici výtečně pokračuje. Horňácká cimbálová muzika Petra Mičky je nejen velmi originální, ale dle mého subjektivního názoru i nejlepší muzikou, která na Horňácku po roce 1989 vznikla, a to právě i díky jisté inspiraci Ňorkovou hudební tradicí.
Začátek ňorkovské hudecké tradice v Hrubé Vrbce začneme u Jana Ňorka (1847 – 1894), spolu se svými bratry dal základ rodové muziky, jejíž tradice se předávala skoro po dalších sto let. Následoval Jan Ňorek II. (1869 – 1940) a pak Jan Ňorek III., zvaný Janiga a konečně Jan Ňorek IV. (1923 – 2002), který také dlouho hrával na varhany ve vrbeckém evangelickém kostele. Jejich hra na housle byla po léta charakterizována břinkavostí a úsečností – při prudkém nasazování smyčce na struny břitce zabíral přes několik strun najednou. Tato úsečnost a strohost Ňorkovy muziky svým způsobem jde proti pojetí legendárního Jožky Kubíka, který přinesl do toho kraje zcela nový fenomén – cimbál, výrazně posouvající horňácký folklór k více poslouchatelné a přijatelné podobě lidové písně, jak ji známe dnes. Ostatně pokud si poslechneme drsné a strohé pojetí Ňorkovy muziky na archivních nahrávkách pochopíme hlouběji, že tento kraj je méně úrodný než třeba Dolňácko (tedy chudší), což se projevuje i v lidové písni. Zajímavé je také zapojení žesťů do Ňorkovy hudecké muziky. Diplomaticky se vyhnu dalším rozporům, které mohly a zajisté vznikaly mezi Ňorky a Kubíky (Ňorkové – evangelíci sedláci, které komunisti soustavně pronásledovali x Jožka Kubík – katolík, který asi nikdy z gruntu nepřicházel tak sedřený, což bylo dáno jeho naturelem, komunistickým režimem také nebyl perzekuován tolik jako Ňorek – Kubíkova muzika byla vždy výstavní skříní Horňácka).
Ano tnul jsem možná do živého, i když z tohoto kraje nepocházím a sám katolík, přeci je mi líto, že u kuželovského větřáku vedle busty Jožky Kubíka chybí stále busta Ňorkova.
Nakonec shrnu jednoduše: díky za Petra Mičku a jeho muziku, alespoň Ňorkova tradice neskončila, vždyť je to vlastně horňácké „stile antico“ a to by nemělo nikdy úplně zaniknout neb je to kořen ke všemu novému.+++
===
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
