Zápisník Jindřicha Bálka (28)
Magdalena Kožená si v jednom rozhovoru posteskla, že dnešní doba je příliš vizuální. Lidem stále méně stačí jenom poslouchat a volají po tom, že se chtějí také na něco dívat. A řekla to překvapivě v souvislosti s písňovými recitály, ne v souvislosti s operou, ke které jeviště samozřejmě patří. Mohlo by se zdát, že obohacení vizuální složky koncertů přináší v každém případě obohacení, ale stále výrazněji docházím k názoru, že tomu tak není. A naposledy se to ukázalo na jevištní podobě Schubertovy Zimní cesty na Strunách podzimu.
Do zmíněného projektu bylo očividně investováno mnoho zkouškového času a energie – až mi to přišlo líto v kontrastu s tím, jak málo to ve vztahu k Schubertově hudbě nakonec funguje. Scénické provedení Zimní cesty vyvolávalo očekávání, ale mě utvrdilo spíše v kritickém pohledu na tyto projekty. Stejně ve výsledku zůstávalo u popisnosti a naivního symbolismu; a také u hereckých etud trojice mladých barytonistů, z nichž by ani jeden plnohodnotné koncertní provedení neutáhl. Respektive už při třetí písni by to posluchačům připadalo stejné. Teprve, když člověk zažije nějaké prvotřídní hudební provedení, otevře se mu nějaký nový a hlavně nekonečně bohatý svět. Svět hudební stejně jako emocionální. Ale dokud se nesetká se skutečně výjimečným provedením, nenapadne ho, proč by se zrovna tímto dílem měl zabývat. A nezachrání ho ani třicet hereckých etud v nonkonformním prostoru barrandovského ateliéru. Leda že by někdo byl stejně geniální herec či režisér, jako byl Schubert skladatel, ale ani to se nestalo.
A pak je tu ještě ten obvyklý argument, že totiž scénické provedení přiblíží tuto hudbu více posluchačům. I tohle je sporné. Navíc jde o argument, který často používají ti největší podvodníci a hudební byznysmeni, kteří vydělávají na různých nesmyslných úpravách slavných klasických skladeb. Zimní cesta zajisté nebyl ten případ. Stejně se mi ale zdá, že k hudbě, která vyžaduje soustředění, se lze dostat opět jen přes hudbu a její soustředěný poslech. Zní to jako banalita, ale strašně se na to zapomíná. Živé provedení samozřejmě zvětšuje naši schopnost soustředěného vnímání. Ale všechno další jen odvádí pozornost. Jenom důvěra ve specifické možnosti hudby jako zvukového fenoménu, tedy specifické možnosti hudby něco sdělit, nás u ní udrží. Podobně jako rozhlasové vysílání nezachrání webkamery ve studiu – ale i na ty bohužel dnes došlo. 
Žijeme také v době, která ze všeho nejvíc sází na marketing. A tato filozofie plíživě proniká do všech lidských činností – a také do nedůvěry v to, že když se něco dobře zazpívá, tak to opravdu působí a někdo to pozná. Ale ani provokativní režie ani světelný design všeho druhu vztah k hudbě nenahradí a publikum v posledu do sálu nepřivedou. A myslím, že by si to měli pořadatelé víc uvědomovat a připouštět. A víc bojovat za to své a za to jedinečné, co v sobě má právě jen hudba. Není snadné zformulovat, co to přesně je, ale i o to bychom se asi měli víc pokoušet. Ale mám často chuť vizuálním performerům a režisérům vzkázat: když je vám hudba málo, dělejte raději něco jiného.
Struny podzimu 2013
Franz Schubert:
Zimní cesta
(Winterreise)
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková
Světelný design: Daniel Tesař
(koprodukce Struny podzimu / Národní divadlo Praha)
Premiéra 23. října 2013 Barrandov Studio – ateliér č. 4 Praha
Jiří Hájek (baryton)
Jiří Brückler (baryton)
Matěj Chadima (baryton)
Kateřina Kněžíková (soprán)
Ivo Kahánek (klavír)
www.strunypodzimu.cz
www.narodni-divadlo.cz
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Struny podzimu
