Šostakovičova operní prvotina v Met

redakce, 27.10.2013 0:00

Z ohlasů v zahraničním tisku

Už to není na jeho tváři, ale má to ambice
V opeře Nos vytvořil Šostakovič hudbu ke Gogolově příběhu

Inscenace Šostakovičovy první opery Nos, vytvořená Williamem Kentridgem, se v roce 2010 stala jednou z nejuznávanějších inscenací Metropolitní opery posledních let. A pro kritika, který se s ní seznámil v sobotu odpoledne při jejím obnovení, je snadné vidět proč. Inscenace s neutuchající energií a nekonečnou představivostí vypichuje neuctivé klaunství z Gogolova příběhu, na kterém je opera založena, a překypující bujarost Šostakovičovy hudby.Gogolův příběh z roku 1836 je parodií na domýšlivé úředníčky. Jeho antihrdina Kovaljov, kolegiátní přísedící, jenž je však rád nazýván majorem, se jednoho rána probudí, aby zjistil, že mu chybí nos. Pravděpodobně padl za oběť břitvě Kovaljovova popíjejícího holiče Jakovleviče, i když okolnosti jsou, jak říká Gogol, „zahalené mlhou“.

Mezitím Nos nabyl lidskou velikost a získal vlastní život, který vyvrcholí kariérou státního rady, úřednicky o úroveň vyšší pozice než ta Kovaljovova. Pochopitelně zmatený a ponížený Kovaljov si dá práci s hledáním Nosu, což se mu nakonec povede, a vrátí ho na své místo – doslova i metaforicky. Šostakovič, kterému bylo v roce 1927, když operu začal psát, dvacet let, zde pyšně ukázal své ohromné přednosti, bohatou a nápaditou partituru. V retrospektivě se zdá, že měla jasně předpovědět jeho další umělecké směřování. Vysoce originální speciální efekty zahrnují prodloužené mezihry bicích nebo píseň Kovaljovova sluhy Ivana doprovázenou balalajkou.

William Kentridge, jihoafrický výtvarník, vše vzal a vytvořil unikátní kombinaci. Promíchal světlo se stínem, klid s pohyblivými projekcemi, loutky s lidmi, a pozadí i stěny pokryl slovy, slogany, obrázky, siluetami v nadživotní velikosti a rozkreslenými náčrtky. Rozměr celku je obrovský, vyplňuje celé proscénium, takže když se tu a tam otevře okno do místnosti, postava v ní se vlastně zdá malá – v souladu s Gogolovými předpoklady.

Inscenace, i když nebyla nikdy úplně konkrétní, má zcela jasně reprezentovat Rusko, ve kterém Šostakovič pracoval – v rodící se stalinistické éře – s vlajícími rudými vlajkami, transparenty a Stalinem samotným jako předmětem některých skečů. Jednalo se o dobu, která byla na domýšlivé úředníčky dozajista stejně bohatá jako Gogolovo Rusko o století dříve, takže v tomto smyslu byla satira tak relevantní, jako dobrá nálada irelevantní.

Obsazení zahrnovalo důležité pozůstatky z premiéry v roce 2010: barytonistu Paula Szota jako Kovaljova a dirigenta Valery Gergieva.

Paulo Szot mát Kavaljova jistě dobře zažitého v celé jeho rádoby majestátnosti a zmatenosti, avšak role je sama o sobě poměrně nevděčná, a to především kvůli boji s burácejícím orchestrem a mizerným příležitostem, jak ukázat krásu hlasu. Nicméně Paulo Szot ztvárňuje osobnost, a to jak po hlasové, tak fyzické stránce, a zároveň výraznou zranitelnost vítězné postavy.

Nos, po většinu času pouze přítomný objekt, má jedno velké číslo, když se v katedrále povyšuje nad Kovaljova. Tenor Alexander Lewis se tohoto úkolu adekvátně zhostil. Andrej Popov, který zpíval vysokou tenorovou roli policejního inspektora, byl také velmi působivý. A další tenor Sergej Skorochodov předvedl krásné provedení Ivanovy písně v pěkném balalajkovém čísle.

Menší role byly rozděleny mezi tucet zpěváků. Mezi ty více působivé patřil výkon sopranistky Ying Fang (debutující v Met), která zpívala čistým, přitažlivým hlasem jako dcera paní Podtočinové a snadno čněla nad ženským sborem jako Ženský hlas ve scéně v katedrále.

Valery Gergiev je mistrem této partitury a orchestr Metropolitní opery dychtivě reagoval na jeho péči, libujíce si v rychlých tempech mladého Šostakoviče. Svižné dvouhodinové dílo je uváděno bez přestávky. Je to úleva pro mnohé, kteří museli snést ty nekonečné pauzy na začátku týdne během prvních představení Metropolitní opery.

(New York Times – 1. 10. 2013 – James R. Oestreich)

***

Met Opera: Zábava a rozmarnost v Šostakovičově opeře Nos

Jestli máte politickou satiru rádi se značnou podporou rozmarnosti, tak je troufalá a nápaditá inscenace Šostakovičova Nosu v Metropolitní opeře pod vedením Williama Kentridge pro vás správnou volbou. Zažijete zábavný večer v opeře, který bude plný vizuálních a hudebních překvapení.

Inspirován Gogolovou povídkou stejného jména, kterou poctivě využil, skládal Šostakovič Nos v roce 1928 jako odrazový můstek pro svou disharmonickou a atonální hudbu, která se prolínala celou jeho další kariérou. Jedná se o hudbu, jež je dokonale ušita na míru absurditě nereálné historky o smůlou pronásledovaném kolegiátním přísedícím Kovaljovovi, který se jednoho rána probudí, aby zjistil, že ztratil svůj nos.

William Kentridge, jihoafrický umělec, zvolil k inscenaci téměř komediální přístup, když zapojil videa, loutkohru, staré filmové týdeníky, novinové výstřižky a hesla, a to vše v ruštině i angličtině. Vytvořil tak koláž vizuálních efektů, které jsou v souladu s hudbou a dějem, kde Kovaljov prochází třicátými léty 18. století v Petrohradě a hledá svůj ztracený nos.

Jedná se o strhující představení, které budou moci sledovat diváci po celém světě 26. října, kdy ho Met nabídne jako součást série Live in HD ve více než 1 900 kinech v šedesáti zemích.

Příběh začíná, když holič Ivan Jakovlevič nalezne nos v bochníku chleba, který se právě chystá posnídat. Brzy pozná, že jde o nos jednoho z jeho zákazníků, Kovaljova. Rozhodne se, že se ho musí zbavit. Nejdříve ho chce nechat na ulici, ale je zastaven policistou. Poté se ho pokouší hodit do Něvy, ale další policista se objeví na mostě.

Policista se zdá být na každém rohu Gogolova Petrohradu, stejně jako tomu bylo v Šostakovičově Leningradě. A jestli tuto operu spojuje jedno téma, pak je to pokrytectví hodnostářů a autorit, ať už v carském Rusku, nebo Stalinově Sovětském svazu. Kentridge, který si na vlastní kůži prožil útlak apartheidu, se v této inscenaci Metropolitní opery nebrání žádné příležitosti k útoku. Stalinovy obrázky se pravidelně objevují v průběhu videí a jsou součástí neustále se měnícího pozadí, jak opera postupně prochází šestnácti scénami.

Jakmile se Nos stává samostatnou osobností (v převleku za papírovou loutku toho typu, co jsme kdysi ve třetí třídě vytvářeli ze starého novinového papíru jako úkol na „výtvarku“), začne bloumat po městě, chodit do kostela, vydávat se za státního radu, jezdit v kočáře, předvádět se jako by byl mužem z vyšší společnosti. Silueta obřího sosáku se objevuje i v chytře připravených videích, která jsou promítána na pozadí. Jezdí tam na bílém koni, skáče o tyči, plave a vede proslovy.

Šostakovič operu napsal, když mu bylo jen dvacet dva let, a jedná se o první z pouhých dvou oper, které kdy napsal. Hudba se pohybuje od sborových ansámblů přes změť oktetu až k sólům, která testují limity každého tenorového rejstříku. Součástí díla je kvapík, polka, pokroucený valčík. To vše je disonantní a působí jako předzvěst skladatelových pozdějších symfonií a další tvorby.

Tucet sólistů dílo skvěle přivedlo k životu. Paulo Szot, brazilský barytonista, byl v roli Kovaljova (jehož ztvárnil již při premiéře v roce 2010) vynikající. Ruský tenor Andrej Popov, který se také objevil v původním premiérovém uvedení v Met, podal prvotřídní výkon jako policejní inspektor. Alexandr Lewis, australský tenor, zpíval titulní roli obstojně. A při svém debutu v Met Ying Fang zazpívala úchvatnou árii v Kazaňské katedrále. Valery Gergiev dílo dirigoval s dobrým porozuměním jak pro příběh, tak pro operu samotnou.

Při děkovačce nemůže člověk než souhlasit s jedním heslem viditelným na jevišti, jemuž právě aplaudují diváci: „Another Kheppi Ending.“ (pozn. překladatele: Další šťastný konec – přepsáno s ruským přízvukem)

(Huffington Post – 9. 10. 2013 – Wilborn Hampton)

Dmitrij Šostakovič:
Nos
(The Nose)
Dirigent: Pavel Smelkov
Režie: William Kentridge
Pomocná režie: Luc De Wit
Projekce: Catherine Meyburgh, William Kentridge
Scéna William Kentridge, Sabine Theunissen
Kostýmy: Greta Goiris
Light Designer: Urs Schönebaum
The metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Met New York / Festival d’Aix-en-Provence / Opéra National de Lyon)
Premiéra 5. března 2010 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 26. 10. 2013)

Kovalyov – Paulo Szot
Police Inspector – Andrey Popov
The Nose – Alexander Lewis
Ivan Yakovlevich / Khosrev-mirza – Vladimir Ognovenko
Praskovya Osipovna / Pretzel Vendor – Claudia Waite
Constable – Grigory Soloviov
Ivan / Porter – Sergei Skorokhodov
Female Voice- Ying Fang
Male Voice – Tony Stevenson
Footman – Brian Kontes
A Cabby / Doctor- Gennady Bezzubenkov
Newspaper Clerk – James Courtney
Countess’s Footman / Ivan Ivanovitch – Ricardo Lugo
Caretakers – Brian Kontes, Kevin Burdette, Matt Boehler, Joseph Barron, Grigory Soloviov, Philip Cokorinos, Kevin Glavin, Christopher Job
Policemen – Brian Kontes, Sergei Skorokhodov, Kevin Burdette, Matt Boehler, Michael Myers, Joseph Barron, Brian Frutiger, Tony Stevenson, Jeffrey Behrens, Grigory Soloviov
Father – Philip Cokorinos
Mother – Maria Gavrilova
Sons – Michael Forest, Christopher Job
Pyotr Fedorovitch / Distinguished Colonel – Todd Wilander
Matron- Theodora Hanslowe
Coachman / Someone – Kevin Glavin
Yaryzhkin – Adam Klein
Podtochina’s daughter – Ying Fang
Mme. Podtochina / Mme. Podtochina – Barbara Dever
Gentlemen – Sergei Skorokhodov, Michael Myers, Brian Frutiger, Brian Kontes, Kevin Burdette, Joseph Barron, Tony Stevenson
Old Man – Jeffrey Behrens
Newcomers – Grigory Soloviov, Michael Forest
Black Marketeer – Matt Boehler
Dandys – Philip Cokorinos, Michael Myers
Students – Sergei Skorokhodov, Brian Frutiger, Joseph Barron, Christopher Job, Tony Stevenson, Jeffrey Behrens, Todd Wilander, Ricardo Lugo
Respectable Lady – Kathryn Day
Lady’s Sons – Kevin Burdette, Matthew Boehler
Kovalyov’s Acquaintances – Brian Kontes, Michael Myers, Kevin Burdette
Acting Ensemble – Snezhana Chernova, Frank Colardo, Svetlana Kifa, Stass Klassen, Vadim Krol, Alexander Merinov, Erik Parillo, Dan Renkin, Dina Rose Rivera, Inna Yesilevskaya