Osobnosti české opery: Helena Tatermuschová

K osmdesátinám někdejší přední sólistky Národního divadla v Praze a držitelky letošní Ceny Thálie za celoživotní mistrovství  

Letos v lednu se dožila krásných osmdesátých narozenin Helena Tattermuschová a ty před pár týdny oslavila převzetím Ceny Thálie za celoživotní operní mistrovství.

Výrazná sopranistka opery působila na prknech Národního divadla v Praze. V roce 1954 absolvovala pražskou HAMU, tehdy u profesorky Vlasty Linhartové. V témže roce zaznamenala velký úspěch na ceněné mezinárodní soutěži Emy Destinnové a Karla Buriana v Praze, kde stala se laureátkou v sopránovém oboru. Pouhé dva roky strávila v prvním angažmá v Ostravě, aby byla již od roku 1956 angažována v Národním divadle v Praze.

Pokud se vysloví jméno paní Heleny Tattermuschové, vybaví se okamžitě lehký, pohyblivý, jasný soprán subretně – lyrického charakteru s koloraturními dispozicemi. Vynikala velkou hlasovou nosností. Neváhám akcentovat až imponující prostorovou průraznost, tak moc potřebnou pro velký prostor divadla, to bylo její obrovské plus! Co je hlasů, které obsáhnou prostor takového divadla v Ústí, v Liberci, ale v Praze při konkurzech náhle nebyly nosné ve větším prostoru Národního divadla nebo Smetanova divadla, dnešní Státní opery. Sopranistka zároveň zaujala perfektní dikcí, i velmi příkladnou pevnou výslovností, právě u sopranistek tak vzácně slýchávané! Každý výrazný pěvec mívá vedle řady rolí některou obzvláště výraznou! Pokud se řekne Milada Šubrtová, okamžitě se mi zjeví v představách ideální Dvořákova Rusalka. Při jménu Marie Podvalové se zase vybaví Smetanova Libuše. Když se vysloví jméno Heleny Tattermuschové, vybaví se mi chtě nechtě z mnoha výrazných kreací mimořádně mimořádná Janáčkova Bystrouška, patrně její životní role.Do zdánlivého protipólu bych postavil jevištně neodolatelného Kuchtíka ve Dvořákově Rusalce. Ono se u Kuchtíka může říci, nu a co, vždyť to je přece čistě pěvecky vzato celkem snadná role. Já ale v tolika sledovaných inscenacích Rusalky neviděl výrazněji zazpívaného Kuchtíka, do detailu jevištně tak vypointovaného v každé hudební frázi, v tolik zdařilé Kašlíkově režii. V ohromně přirozeném komediálním osobitém výrazu!Imponovala v takzvaném dívčím lyrickém oboru českých klasiků – báječná Blaženka, Katuška, Terinka, Barče v Hubičce, tedy přiznejme si, trochu role podceňované.

Na všech soutěžích, ale i přijímacích zkouškách do omrzení zní árie Blaženky a Terinky. Mezi tím zazněním a skutečným perfektním vypracováním je ale přece jen velký rozdíl.Já si osobně živě představím zejména její Jitku v Daliboru, která mně imponovala průbojností hlasu v prostoru a bezvadnou výslovností, která u jiných sopranistek namnoze chronicky chyběla. Samozřejmě že také jistotou přirozeně lehce tvořených výšek. Koloraturní dispozice předvedla v Karolině ve Dvou vdovách, noblesu elegantní lehkosti ve Verdiho Nanettě ve Falstaffovi, pěveckou virtuozitu zase v Rossiniho Rosině v Lazebníku sevillském.To jsme již u podstatných děl světové opery. Interpretovala i náročnou Verdiho Traviatu, jistě zdařile, ale osobně jsem ji v této roli neviděl. V mém období monitorování oper v Praze takřka denně tuto roli nezpívala. Zato Mozartovy partie jsem mohl zmapovat skoro všechny – Zuzanku, Zerlinu, Despinu, nejvíc mi kupodivu utkvěla zase (jako u toho Kuchtíka) komediálně neodolatelná Papagena v Kouzelné flétně. Zejména tehdy, když se sešla na jevišti s Papagenem Karla Bermana. Tak to byl famózní herecký koncert, jaký se hned tak nevídá. Však Jan Werich řekl, že dělat srandu není vůbec žádná sranda. Geniálně řečeno. Tak to vím ale až dnes. Kdysi jsem si právě tohle nemyslel a plně jsem v mládí uznával jen pravé dramaťáky, velké dramatické fondy, ku své vlastní škodě. Výkon Tattermuschové právě v Janáčkově Lišce Bystroušce byl ovšem jedinečný. Její snímek této opery byl oceněn hned třikrát světovými cenami. Grand Prix Akademie Charlese Crose, Zlatá deska z Japonska, ale i cena Pražského jara.Nelze ovšem nepřipomenout mnoho kreací v oblasti soudobé hudební tvorby. V opeře nadchla komediálním výkonem v premiéře opery Zdravý nemocný Jiřího Pauera. Neodolatelná byla Grušenka v Jeremiášových Bratrech Karamazových, přesvědčivě splynula s rolí židovské dívky Ester Jana F. Fischera v premiéře jeho díla Romeo, Julie a tma. Půvabná, roztomilá Málinka v díle Leoše Janáčka Výlety pana Broučka s perfektním Mazalem Ivo Žídka v premiéře v roce 1968 a Beno Blachutem v titulní roli.Pro tehdejší československý rozhlas natočila osmdesát snímků. V oblasti komorní hudby byla vyhledávaná pro vysokou muzikálnost a přirozenost výrazu. Rozsáhlý byl kantátový a oratorní repertoár s našimi předními symfonickými orchestry. Kromě tradičního repertoáru děl Haydnových, Mozartových, Dvořákových, to byla premiéra ve Chvále světla Svatopluka Havelky a ve Výkřicích světa Artura Honeggera. Byla dirigenty zvána i do choulostivého sólového kvartetu Beethovenovy Deváté symfonie, dokonce do rozsáhlé Bachovy Mše h moll nebo do Matoušových pašijí. Spolu s Miladou Šubrtovou byla Helena Tattermuschová svojí pěveckou jistotou všech poloh i přirozenou nosností hlasu ve velkých prostorech nejvíce dirigenty žádanou koncertní sopranistkou, která ukazovala druhou tvář pěvkyně ve vážné vokálně – instrumentální literatuře. Jakoby protipól komediálně neobyčejně silných, živých interpretací na jevišti.

Pěvkyně zanechala výraznou stopu v oboru subretního a lyrického sopránu a rovněž ve výrazné interpretaci komorní i zejména kantátové hudby dvacátého století. Symbióza pěvecké a jevištní přesvědčivosti a velmi výrazného komediálního talentu z ní učinila jednu z předních umělkyň „zlaté éry“ české opery poválečného období. Udělená Cena Thálie je jakýmsi završením celoživotní profesní pouti, do které jistě patřilo i pedagogické působení na staroslavné pražské konzervatoři, kam byla povolána v roce 1977, ve svých čtyřiačtyřiceti letech, kdy byla na vrcholu své umělecké činnosti. 
Foto archiv ND – Jaromír Svoboda