Nezávislé taneční uskupení DekkaDancers, které se na naší scéně pohybuje od roku 2009, přišlo 2. prosince s dalším ze svých projektů, který prezentovalo na Nové scéně Národního divadla. Inscenace Caves and Creatures byla zařazena do programu dvoudenní konference Divadlo 3000 věnované novým médiím a jejich využití v umění. Je tedy nasnadě, že tvůrci si ve své kreaci pohrávali s kouzlem nových technologií a jejich potenciálem. Ačkoli se zdá, že současnému tanci a multimediálním projektům je na Nové scéně konec, zapomeňme chvíli na budoucnost a ponořme se do světa nebezpečné divočiny a fantazie.
Skupinu DekkaDancers založili choreografové a tanečníci Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka spolu s fotografem Pavlem Hejným, aby vytvořili platformu pro svou autorskou tvorbu a pro spolupráci s dalšími spřízněnými choreografy. Většina členů tohoto volného sdružení se rekrutuje z řad tanečníků Baletu Národního divadla, takže tvorba nových projektů je limitována jejich pracovním vytížením. U některých premiér je to skoro nepoznatelné, u jiných se deficit času projeví více. Caves and Creatures jsou projektem, který by potřeboval více vyzrát a v rámci Divadla 3000 mohl být uveden třeba jako předpremiéra nebo work in progress.
Inscenace má velký potenciál a kouzlo jí nelze upřít. Je inspirovaná tvorbou hudebníka a básníka Nicka Cavea, jeho písněmi a zároveň fantazijním světem, který vytvořil jako jakýsi průsečík reality moderního života a mytologie australské divočiny. Je to svět znepokojivý, ve kterém ožívají přízraky dávnověku a číhají na civilizovaného člověka hned za dveřmi jeho domu nebo místního baru, zpola ukryty v jeho podvědomí a zhmotňující se v nebezpečnou realitu.
Hlavním motivem představení je vyhoštění, osamělost v nehostinném prostoru, kde může být každý dostižen přízraky a věčným zatracením. Není však dost dobře možné hovořit o hlavní postavě s jedním osudem, protože osud vyvržence si jednotliví tanečníci v průběhu večera postupně předávají, berou tak na sebe v různých situacích podobu reálných postav i bytostí nejasného původu. Každý z nich je chvíli vyděděncem, chvíli zase je jeho náhodným společníkem, obětí zločinu nebo nezúčastněným návštěvníkem nálevny. Tanečníků je šest, čtyři muži a dvě ženy, a procházejí postupně nejrůznějšími výjevy, které jsou odděleny velkými titulky jako v němé grotesce. Každá scéna nese poměrně konkrétní název jako Exodus, Otec, Mother of the Crows a tak dále, a skutečně se střídají jako epizody starého filmu. Motiv předávaného osudu je pak prvkem, který dává výjevům společné pojítko a udržuje napětí.
Důležitou významotvornou složkou je projekce propojená s motion tracking systémem, který reaguje na pohyby tanečníka v daném prostoru a podle něj projekci dotváří v reálném čase. Autorem interaktivní části je Nicola Pavone z uměleckého uskupení KinocirKus, za klasickou projekci odpovídá Roman Dušek, přičemž jako základního vizuálního materiálu je využito černobílých kreseb Jana Blažíčka. Připomínají linorytové knižní ilustrace a jejich jednoduchost je působivá. Celá projekce, která využívá plochy horizontu a jeviště, je uměřená a nepřebíjí akci, vytváří prostředí, které je téměř hmatatelné, ale přeci velmi stylizované. Nejzajímavějším a nejdynamičtějším momentem je, když vytváří iluzi nekonečného tunelu, v některých epizodách je pak možná ve své čistotě až příliš statická. Dojem z multimédií umocňuje světlo nízké intenzity, které dotváří stísněnou atmosféru.
Pod choreografii se společně podepsali Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka a Tomáš Červinka. Nikdo z nich do ní ale nevložil nic rukopisně charakteristického, kdy bychom si mohli říci: ano, to je vyhraněný styl. Naopak se zdá, jako kdyby byla sledem variací, které upomínají na choreografie již dříve kdesi viděné, směs floor worku a moderní partneřiny, která plyne bez přehnaného experimentu a změny, okořeněná sice hereckou akcí, ale celkově se jaksi brání definování, nevryje se do paměti. Některé momenty přináší milé uvolnění, jako třeba unisono pasáže v duetech, jinde se však zdají tvůrci poněkud bezradní, například když nechávají uplývat jednu rytmicky vyloženě lákavou píseň a její strukturu nevyužijí pro nic jiného než pro stylizovaný běh prchající tanečnice. Působivost Caves and Creatures tak spočívá především v propojení hudby a projekce, která je sice prací několika různých tvůrců, ale zachovává si jednotný ráz.
V inscenaci nejsou dramaturgicky hluchá místa a režijní práce Štěpána Benyovszkého, který s DekkaDancers pracoval před více než rokem také na site-specific projektu Pakkáž, jí dodává soudržný tvar. Přes názornost některých scén jsou zde „místa nedoučenosti“ čekající na divákovu představivost, která zdá se mnohdy vznikla neúmyslně. V programovém letáku se například píše o konceptu „Snění“ jako jakémsi klíči k pochopení vnější reality, který je mentálním nástrojem domorodých australských obyvatel, ale není dostupný civilizovanému hostu. V inscenaci však není znázorněn rozdíl, který by vysvětlil odlišnost pojetí světa nazíraného tímto podmíněným pohledem v kontrastu s prožitky vyhoštěnce, který je v tomto prostředí ztracen. Nevidíme alternativu, bezpečný kout, pouze beznadějnou pouť pustou krajinou. Katarze je skryta příliš hluboko. Přitom by určitě bylo možné inscenaci vypracovat více do detailu po pohybové stránce, která tentokrát zůstává bohužel nejslabším článkem.
To však nic nemění na tom, že Caves and Creatures stojí za vidění. Repríza je naplánována na úterý 14. ledna 2014, ještě stále na Nové scéně Národního divadla, takže kdo si chce užít současný tanec s vkusnou multimediální nadstavbou v místě, které mu sluší, měl by této příležitosti využít.
Hodnocení autorky recenze: 75 %
Caves and Creatures
Námět a režie: Štěpán Benyovszký
Choreografie: Tom Rychetský, Viktor Konvalinka, Tomáš Červinka
Hudba: Nick Cave
Videoart, motion tracking: Nicola Pavone
Projekce: Roman Dušek
Light design: Dan Tesař
Výtvarná supervize: Pavel Hejný
Kresba: Jan Blažíček
Produkce: Zuzana Hájková
Premiéra 2. prosince 2013 Nová scéna Národního divadla
Tančí – Tomáš Červinka, Mathias Deneux, Viktor Konvalinka, Leila Labiodová, Kristýna Němečková, Tom Rychetský
Foto Pavel Hejný, Jan Taimr
