Dne 28. května se v Konventu Milosrdných bratří v Brně odehrál koncert, který možná nebyl ve středu zájmů brněnského hudebního publika, zároveň však poukázal na několik (bohužel ne vždy příjemných) jevů, kterými se dnešní návštěvníci koncertů sami limitují.
Bez okázalého a dostatečně plytkého názvu večera se dnes pravděpodobně žádná produkce neobejde. Málokoho sice zaujme akce s názvem The Best of Vivaldi, pokud však v seznamu účinkujících koluje slovo contemporary, je o snížený počet posluchačů předem postaráno. Koho tedy vyděsil název uskupení Brno Contemporary Vocal Ensemble, ten může jen hořce litovat, že přišel o jeden z nejzdařilejších koncertů této sezony. Za doprovodu Smyčcového orchestru Chordata Brno si totiž tito mladí zpěváci připravili program, který svou technickou náročností i čistě hudebními požadavky předčí leckterý z koncertů ostatních profesionálních těles se zázemím v Brně.
V úvodních Parabolae Salamonis Zdeňka Lukáše se až nadpozemsky vyrovnané a hudebně velmi vypracované vokální linky nesly z balkónu za posluchači, což je sice praktika častá a občas hudebně zneužívaná kvůli výhodnější akustice, nicméně v tomto případě užitá naprosto oprávněně. Spolu s dalšími prvky skladby evokovalo toto umístění poslech v kostele, což jen podporuje charakter skladby. Po úvodním zaváhání tenorů v prvním z pěti sborů se melodie v nezvyklých modech přenášela z jedné polohy do druhé, dělo se tak s naprostou přirozeností, jen občasné nástupy mužských hlasů působily lehce nemotorně. Užitá dynamická škála se pohybovala od niterného pianissima po ohromující fortissimo, vždy užitá dle potřeb skladby – krajních možností ansámbl využil spíš jen ve vypjatých místech, čímž jí dodal jako celku na plastičnosti.
Již s nastoupeným smyčcovým orchestrem sbor provedl Kantátu o čaji Lukáše Hurníka. Tato skladba, která vznikla jako protipól k Bachově Kávové kantátě, je dílem, které příjemně oživí dramaturgii každého koncertu. Obsazení sboru (z kterého místy vystupovala sóla a recitace), smyčcového orchestru, cembala a varhan se volným způsobem snaží z části imitovat formy barokní, zčásti jsou to pasáže až jazzově minimalistické. Jako celek však nepůsobí vždy naprosto kompaktně a i přes obdivuhodné výkony hudebníků působily některé části prázdně či natahovaně.
Kantátu o čaji i Suitu pro smyčce Leoše Janáčka, dílo až notorické známé na koncertních pódiích, hudebně vedl a dirigoval Marek Klimeš. Hlavně v druhé zmíněné skladbě působil s velkým nadhledem a spíše než jednotlivým hudebníkům se věnoval orchestru jako celku a dokázal skladbě „dát smysl“. Tempa pojal v některých částech rychleji, než je běžné, rozhodně ne však na úkor hudebního vyznění. Všechny části kromě poslední však bohužel měly tendence být odehrány příliš akademicky – jako posluchač se marně snažím hledat důvod proč? Intonace byla velmi dobrá, rytmus orchestru vždy pregnantní, avšak erupce vášní a nálad, kterou jsme mohli slyšet (a v konečném důsledku i vidět) v poslední větě, nám ukázala, o co vše jsme přišli v lehce jalovém pojetí částí předchozích.
Záměrně jsem přeskočil druhé číslo koncertu, kterým byla Berlínská mše soudobého estonského skladatele Arvo Pärta. Dílo, které vzniklo v roce 1990, si již oprávněně získalo publikum po celém světě a patří k tomu nejlepšímu, co autor vytvořil. Verze pro čtyřhlasý sbor a smyčce vznikla jako druhá po verzi s doprovodem varhan, osobně se však kloním k té, která byla hrána při této příležitosti.
Berlínská mše je dílo neskutečné hloubky, které nemá tendence ostatních hudebních zpracování – totiž oslavovat všemohoucího a vyvolat dojem nicotnosti člověka. Autor se zde nebojí odhalit jakousi „dvojakost“ své víry, v jedné lince je nakloněn k Bohu, v druhé zobrazuje své pochybnosti a strach. Tímto způsobem na sebe i reaguje sbor s orchestrem. Tam, kde bychom mohli očekávat slavnostní zvolání Kyrie, případně Sanctus, se objevují nesmělé harmonie a libozvučná, leč stále moderně pojatá práce s lidským hlasem. Jiří Najvar se zde projevil s až rodičovskou péčí o každého zpěváka či hudebníka. Jakýkoli hudební problém vyřešil v pár momentech spoluprací s danou součástí ansámblu – ať už šlo o intonaci jednotlivých hlasů nebo souhru orchestru (mnohdy děleného i v rámci jednoho nástroje na více hlasů).
Jedinou věcí, se kterou si dovolím výrazně nesouhlasit, je tak řazení čísel celého koncertu, a to hlavně u skladby Arvo Pärta, která zakončila první polovinu – vše ostatní poté vyznělo příliš jednoduše, s nulovým mimohudebním poselstvím.
Je určitě pozitivní věcí, že se na koncertních pódiích čím dál častěji začínají objevovat díla soudobých skladatelů a autorů druhé poloviny dvacátého století, když jsou však provedena souborem mladých lidí, z kterých vyzařuje zápal pro věc, navíc technicky velmi dobře vybavených, může člověk pouze doufat, že publikum nezůstane vůči tomuto jevu slepé. Omezit se na definici hudby dvacátého a dvacátého prvního století pouze jako na změť hluků by bylo opravdu škoda, když nám i zde autoři předkládají díla mnohdy trvalé umělecké hodnoty, pro dnešního člověka navíc s větší mírou empatie než Bach či Beethoven.
Pro všechny milovníky hudby tak bude jistě zajímavé sledovat další vývoj tohoto nebývale schopného vokálního souboru, který by si u nás v budoucnu mohl dobýt přední místa v tak zajímavém odvětví, jakým je interpretace soudobé hudby.
Koncertní minicyklus 2013/2014
Smyčcový orchestr Chordata Brno
Brno Contemporary Vocal Ensemble
Dirigenti: Marek Klimeš a Jiří Najvar
28. května 2014 Konvent Milosrdných bratří Brno
program:
Zdeněk Lukáš: Parabolae Salamonis
Arvo Pärt: Berlínská mše
Lukáš Hurník: Kantáta o čaji
Leoš Janáček: Suita pro smyčce
Foto archiv, Chordata Brno
