Zápisník Jindřicha Bálka (52)
Na novinářském setkání s Julií Fischer byla znovu příležitost si uvědomit, že některé skladby české hudby je potřeba pokaždé znovu obhajovat. Slavná houslistka barvitě popisovala, jak jí v Paříži sice dovolili hrát Martinů, ale nechtěli ho dát na plakát… Skvěle nahrála Sukovu Fantazii g moll, ale na otázku, jestli ji tím pádem může častěji uvádět, bez oklik odpoví svou charakteristickou česko-slovenštinou: je to úplná katastrofa. Je ale pravda, že pak uváděla i příklady se skladbami dalších autorů, konkrétně se Schumannovým Houslovým koncertem, takže to není specifikum české hudby.
Mám dojem, že se stále více rozevírají nůžky mezi těmi nejlepšími a nejslavnějšími skladbami a pak těmi ostatními. Je ale dobře, pokud mají slavní hráči své lásky a své preference mimo hlavní proud. Když si sami sáhneme do svědomí, vždycky si raději poslechneme Dvořákův Druhý violoncellový koncert a ne ten první raný. A kdyby hrála Julie Fischer na Pražském jaru celý večer Martinů, také by mi tam něco chybělo…
V hudebním oboru ovšem v posledních letech vítězí názor, že dramaturgy nepotřebujeme, že stačí jen přebírat agenturní nabídky. To je to omyl. Zdá se mi, že při úvahách o koncertních programech pořád zůstávají klíčové dvě věci: Konkrétní angažmá umělce a skutečný dramaturgický nápad. Když se dělá dramaturgie podle výročí (a dělá se dnes vlastně podle něčeho jiného?), je na to potřeba myslet – obzvlášť v roce takového multivýročí, jako je Rok české hudby. Pokud nemají skladby zastání u některého z konkrétních slavných hudebníků, nemají mnoho šancí. Ale pokud bychom si mysleli, že samo uvádění méně hraných skladeb vyrobí zajímavý koncert, také bychom byli na omylu. Málo platné, slavná díla klasické hudby jsou obvykle slavná plným právem a není náhoda,že lákají znovu a znovu.
Letos mě v té souvislosti zaujala například kombinace Schulhoffova koncertu pro Smyčcové kvarteto a Dvořákových Svatebních košil. Ale také víkend České komorní hudby. Velká kantáta Svatební košile i se svojí kontrastní předehrou by mohla být letos klidně velmi efektním závěrečným koncertem, který by se mohl dvakrát opakovat, jak je to vděčný a zároveň originální a slavnostní program… Pokud se hraje nakonec klasický koncert, Pražské jaro spíše přestává, než končí. A když už se nehraje každoročně Beethovenova Devátá, dají se střídat díla, která mají tento slavnostnější charakter i díky velkému obsazení – ze symfonií třeba Mahlerova Druhá, a pak některá kantátová díla.
Opačným příkladem letošního Pražského jara může být hostování Kremeraty Baltica s programem, na který tento soubor opravdu nepotřebujeme… – ale sál vyprodá.
Naopak stojí za pozornost, jak pestrý a různorodý program se dá sestavit z české komorní hudby. I když je otázka, jestli maraton deseti koncertů na pěti místech je možné vcelku usledovat. Bohatství komorní hudby tu je stejně veliké jako rozdíl v atmosféře v Museu Kampa a třeba ve Valdštejnském paláci, a má se na to při plánování programů myslet. Zatímco v Pražském jaru celkově je hodně znát, že jeho program vzniká podle deseti kritérií zároveň a je to mix všeho se vším, u komorní hudby se dá dramaturgické myšlení pořád uplatnit mnohem svobodněji. Dramaturgické myšlení je zkrátka pořád důležitá věc, i když řada nejlepších koncertů je pro dotyčného slavného umělce jenom zastávka na turné.
Dramaturgie, to je dnes zvláštní schopnost zkombinovat umění kompromisu a umění trvat na svém a přesvědčit o tom z podstaty věci neochotné koncertní agentury a agenty. Vždycky tu bude tlak jít cestou nejmenšího odporu a zaručeného úspěchu. A proti němu je potřeba pořád prosazovat skutečnou roli umění: objevovat nové světy. A nezáleží jen na tom, co se hraje. Jak víme, ne každý, kdo má na programu Novosvětskou, tento nový svět umí posluchačům otevřít. To jedinečné setkání s velkým uměním je potřeba pořád hledat, a je to dlouhé učení, které ani posluchačům ani dramaturgům nikdo neusnadní. Tak neztrácejme trpělivost.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Pražské jaro – Ivan Malý a Zdenek Chrapek
