Glosa
Slavnostní den, právě jeden z těch správných, kdy lze uvádět Libuši podle přání skladatele Bedřicha Smetany. Inscenace vskutku unavená, po režii už není ani památky, sólisté i sbor sice instinktivně dodržují jakési aranžmá, ale už doslova pajdají, jak se jim chce, jaképak snahy o vznešenost či ladnost chůze. Herectví? Až na světlé výjimky přehled prastarých typických operáckých gest. Kostýmy už většinou jen tak visí, „secesní“ úprava ženských hlav je čitelná už jen pro ty, kteří inscenaci pamatují z dob její premiéry před devatenácti lety (11. května 1995).
A přece svátek – po dvaceti letech nově obsazená role Libuše. Libuše a Přemysl velmi dobří – Dana Burešová, u níž se nemusíme bát o výšky, protože má nad nimi ještě pořádnou rezervu, jsou doslova zářivé, a její Libuše je důstojná charismatická kněžna – jak zpívá sbor: „Líbezná, líbezná…“.
Jen jí někdy není tak úplně rozumět. Ale jsou i horší – to taková Krasava paní Jitky Svobodové… Přemysl Martina Bárty – s krásně znělým barytonem a představitelsky přesvědčivý. Žalovatelný kostým paní Yvony Škvárové.
Jiří Sulženko přinesl roli Lutobora jako na stříbrném podnose i Radovan od Kamena Mosta v podání Romana Janála zpíval jak z partesu. Sbor drží kvalitu.
Ale: Dirigent Robert Jindra pojímá Libuši jako sólo pro orchestr s doprovodem sólistů a sboru. Alespoň v zadních řadách přízemí to tak znělo. Má rád fortissimo nebo aspoň forte. Jeho Libuše je bombastická od předehry až do konce. Orchestr kryje sólisty a (konkrétně v prvním a v posledním jednání) dokonce i sbor. Jen druhé dějství u Přemysla je poněkud uměřenější.
Nebývalo to kdysi tak, že orchestr doprovázel zpěváky a jen velmi uváženě se prosazoval na jejich úkor? Nebývala Libuše plná kontrastů, místy opravdu slavnostní, ale také silně emotivní, a stávalo se, že lidé v hledišti plakali, protože je Smetanova hudba dojala svojí působivostí? Domnívám se, že orchestr musí „dýchat“ – když je orchestrální part stále zahlcován fortissimem (pokud možno plechů), není se kdy nadechnout, není kdy si odpočinout, není kde spočinout na jemnosti a poetičnosti hudby, neexistuje tedy občasné uvolnění, které by vzápětí bylo vystřídáno dalším napětím. Anebo bylo na hudební zkoušky zase málo času? Ansámbly nebyly sezpívané vůbec – pravda, to už se poslední dobou skoro nenosí.
Nezoufejme, „Český národ neskoná…“ Ale jenom tehdy, když se bude opravdu pracovat na „národa roli dědičné“. Zaujatě, nesobecky a soustavně, jinak to nemá vůbec žádný smysl…
Hodnocení autorky glosy: 50 %
Bedřich Smetana:
Libuše
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Petr Novotný
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Irena Greifová
Sbormistr: Pavel Vaněk
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 11. května 1995 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 28. 10. 2014)
Libuše – Dana Burešová
Přemysl ze Stadic – Martin Bárta
Chrudoš od Otavy- Peter Mikuláš
Šťáhlav na Radbuze – Tomáš Černý
Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Jiří Sulženko
Radovan od Kamena Mosta – Roman Janál
Krasava – Jitka Svobodová
Radmila – Yvona Škvárová
Čtyři ženci – Barbora Perná, Lucie Hájková, Eliška Weissová, Václav Lemberk
Foto Hana Smejkalová
