aneb Čtyři hudební zastavení Pražských symfoniků na španělském turné
Ze Santanderu jsme se vrátili zpět do vnitrozemí. Přejezd nebyl nijak dlouhý. Před odjezdem zůstalo dost času na spánek i neuspěchanou snídani, po přesunu pak na všechny předkoncertní rituály, rozehrání, zkoušku. Jen odpoutání od oceánu bylo sladce bolestivé. Ocitáme se v Logroňu. Komu snad název tohoto města nic neříká, pak vězte, že jde o centrum proslulé vinařské oblasti rozkládající se podél řeky Ebro. Ta oblast, víno i celá provincie nese název Rioja.
Koncert čtvrtý, poslední: Logroňo
„Nejvydařenější ze všech vydařených koncertů turné,“ shodují se členové orchestru i dirigent. Stejně to viděli i další lidé pohybující se kolem nás, kteří měli možnost porovnání všech čtyř španělských zastavení. Velmi spokojené bylo i publikum, i když pro to to byl jedinečný zážitek.
Neviděl jsem v davech Logroňanů někoho, koho bych zahlédl třeba už v Santanderu, kromě paní Sanz, která nás ve Španělsku zastupuje. I ona vypadala spokojeně.
Poslední koncerty turné bývají něčím zvláštní. Pomíjí stres, který se za vámi během turné stále plíží. Nemá co dělat s důkladností přípravy a organizace zájezdu. Je to stres kočovníků v cizí zemi – nepřijít pozdě k odjezdu, jehož čas je pokaždé jiný, nezapomenout nic v hotelu, nezabloudit, obava o nástroj, nenechat se okrást, každý den jiné město a jiná postel, kumulující se únava. A pak také jaký bude ten další sál? Budu mít čas zítra cvičit? Stres s blížícím se návratem domů pomine a ovlivní koncert. Taková je energie i nostalgie posledních koncertů.
Sedíme po koncertě v Logroňu s Ivanem Ženatým v malém baru vedle hotelu, ucucáváme pivo a vedeme pozoruhodnou debatu o tom, jak jiné pro něj bylo každé ze čtyř provedení Brahmsova Houslového koncertu v těch posledních pěti dnech. Já na pódiu nestál, on ano. Hltám každé slovo. Na podiu se vždy odehrává něco, co posluchač nemůže postřehnout. Dokonce ani my v zákulisí ne. Ivan pak ještě během noci bez minuty spánku odjíždí do Madridu a odlétá hrát na druhý konec světa do Los Angeles. Takový je osamělý úděl sólistů.
Ještě jedno z naší noční debaty s Ivanem Ženatým vyplynulo: i on se čtenářům Opery Plus přihlásí se svými postřehy – jak on viděl svého Brahmse v lednovém Španělsku. Přečtete si, co jsem si já poslechl spontánně v nočním baru.
Nad Obecním domem opět vlaje vlajka FOK
Pak už je všechno jednoduché a rychlé. Po koncertě nocujeme ještě v Logroňu a ráno po osmé jsme již na cestě na letiště Baraja v Madridu, odkud po poledni odlétáme domů.
Opět přelétáme nad Zaragozou. Před týdnem jsme ji přelétali opačným směrem. A ve středu v ní koncertovali. V letadle potkáváme Josého Curu, který směřuje jako Otello do pražské Státní opery. I Pražští symfonikové se na vás těší na svých nadcházejících pražských koncertech doma ve Smetanově síni.
Tady mé zápisky z turné končí
Omlouvám se všem, kteří snad mé postřehy z turné považovali za příliš nehudební, ležérní, zlehčující. Takový byl záměr: informace od pramene, lidské postřehy o lidech. Španělským fenoménem jsou možná koncertní sály, českým fenoménem jsou čeští hudebníci. A já se těším, že součástí tohoto fenoménu je i Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, jehož jménem mi bylo ctí vás ze Španělska oslovovat. Budu rád pokračovat i při dalších cestách FOKu.
Z Obecního domu, duchem ovšem ještě ve Španělsku, exkluzivně pro Operu Plus Daniel Sobotka
Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
Foto FOK
