(Kurier – 3. 2. 2015 – Gert Korentschnig)
Velká operní divadla dobře vědí, že aby přitáhla publikum a zdůvodnila ceny vstupenek, potřebují hvězdy. Ale hvězdy samy úspěšnou produkci neudělají, je třeba celá řada dalších právě tak důležitých parametrů. Dobře se to dá ukázat na dvou nových inscenacích – Andrea Chénier v Královské opeře Covent Garden a Lucia di Lammermoor v Bavorské státní opeře v Mnichově.
Pokud je o hvězdný faktor, jednalo se o nejvýznamnější lednové operní premiéry. V Londýně zpíval Jonas Kaufmann poprvé titulní roli jmenované revoluční opery a anglická média, počínaje deníkem Times, ho s konečnou platností prohlásila za nejvýznamnějšího tenora současnosti. Právem, neboť Kaufmann jako Chénier umí nadchnout překrásnou barvou, důkladným vypracováním role, dobrými výškami, dostatečnou italianità a přesvědčivým herectvím. Sám však nemůže produkci, která bude k vidění i v Pekingu a San Francisku, dostat na stejnou úroveň.
Željko Lučić je sice odpovídající Carlo Gérard, Eva Maria Westbroek jako Maddalena de Coigny však zklamala, je příliš ostrá a nemohla zaujmout jedinou frází. Menší role jsou slabě obsazeny, a dirigent Antonio Pappano navíc zpěváky obrovskou hlasitostí orchestru opakovaně staví před problém. Režie Davida McVicara je podřadná a plná klišé. Londýn toto dílo neviděl třicet let – tehdejší inscenace se od nynější nejspíš příliš nelišila.
Zato v Mnichově, kde měla minulý týden premiéru Lucia z Lammermooru, se nabízí potěšitelná kvalitní symbióza orchestrálního nastudování, pěveckých výkonů i scénického výkladu.
Hvězdou této produkce je Diana Damrau – s nádhernými koloraturami, které však nikdy nejsou samoúčelné, s jasnými výškami a potřebnou dramatičností. Kdybychom sestavovali žebříček nejlepších zpěvaček, které jsou také herečkami, jistě by stála Diana Damrau v čele.
A také zbytek obsazení je skvělý: Pavol Breslik jako Edgardo s nijak velkým, avšak pěkným lyrickým tenorem, Luca Salsi jako silný protivník Enrico, Georg Zepfenfeld jako prvotřídní Raimondo. Pravé okolí pro první hvězdu.
Hudebním triumfem však učinil večer mnichovský generální hudební ředitel Kirill Petrenko. Provedl partituru bez škrtů, s barevně a precizně hrajícím orchestrem, ve scéně šílenství se posadil ke skleněné harmonice a Donizettiho podal jako hudebního dramatika, nikoli jen jako pozadí pro belcantovou artistiku. Hraje Donizettiho se stejnou vážností jako Wagnera nebo Strausse, jemné nuance však neztrácí ze zřetele.
Inscenace Barbary Wysocké je právě tak dramatická. Lucii umístila mezi roky 1950–1960 a jako východisko pro prolnutí soukromých zájmů a politiky zvolila rodinu Kennedyů. Lucie není redukována pouze na roli oběti, nakonec se sama stává pachatelkou, když dvacet minut na společnost míří zbraň.
Londýnské produkci bychom dali maximálně dvě hvězdičky, mnichovské čtyři a půl. V Královské opeře vystoupí 5. února další hvězda, Bryn Terfel jako Bludný Holanďan. Petrenkova příští mnichovská premiéra bude Bergova Lulu.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto ROH/Bill Cooper 2015, Bayerische Staatsoper/Wilfried Hösl
