Lovecká sezona začala. Alespoň ve Studiu ALTA, které přivítalo 18. května slovenského choreografa Milana Tomášika a jeho kolegy s hodinovou inscenací, která právě pod tímto titulem slibovala taneční exkurzi do světa lovců a jejich obětí. Spolu s pěticí interpretů a spoluautorů v jednom se Milan Tomášik pustil do pohybové analýzy tématu, které je divácky velmi vděčné, protože čerpá ze základních instinktů, jež sdílíme pod nánosem civilizační masky a spojují nás.
Jako všechna podobně obecná témata přináší takový výběr také nebezpečí stereotypizace, ať už v zobrazení situací nebo v samotné struktuře pohybového slovníku. Inscenace se některým vyhýbá humorem a také včasnými dramaturgickými obraty. V neposlední řadě také diváka zaměstná poslech současné hudby, choreograf si za podklad vybral Concerto grosso pro smyčcové nástroje a cembalo Vladimíra Godára (1985).
Třídílná hudební skladba je jen půlhodinová, Milanu Tomášikovi však slouží ke cti, že pracuje pouze s jedinou kompozicí a hudební part raději prokládá scénami, které se odehrávají v tichu, a akcentují tak více pohybovou akci na scéně. Choreografie nenese konkrétní příběh a divák se zprvu může zaleknout předpokládané délky inscenace. První část čerpá především z mimeze zvířecích pohybů, tanečníci jsou více méně všichni zobrazováni jako „zvěř“, která kdesi v skrytu číhá a loví sebe navzájem, a je zřejmé, že jejich setkání a interakce zůstávají na rovině instinktivní akce a reakce, nikoli vytvoření vztahů. Role lovců a obětí se mění příliš rychle na to, aby pro něco takového vznikl prostor. Centrem zájmu je tanečníkovo tělo a jeho koexistence s ostatními na jevišti, jeho čistá fyzická přítomnost a instinktivní chování.
Kdyby zůstalo pouze u zobrazování příkladů zvířecí říše, byla by inscenace trochu chudá, ačkoli interpreti už od počátku zaujmou nasazením a fyzickou připraveností, hrají tělem i výrazem a publikum se baví. Využívají možnosti dostat se k divákům co nejblíže, oční kontakt a laškování s dětmi posedávajícími v rohu první řady budí ještě větší pobavení. Některé momenty však už hraničí s podbízivostí a situační komika výjevů odvádí pozornost od základního tématu, kterým je, spíš než hledání dravčího těla v člověku, provázanost tělesného napětí, výrazu, sledování reakcí těla v závislosti na tom, zda provádí hbitý útok nebo obranu před útočníkem, v něhož se právě proměnil partner, kterého sám ještě před chvilkou pronásledoval.
Choreografie by mohla plynout víc tímto hlubším směrem, nerozesmávat diváky tak často gesty a grimasami parodujícími zvířecí pohyby, na druhou stranu se interpretům daří skutečně pronikat do těchto mikrorolí s nasazením. Stále je na co se dívat, stále proudí energie. Inscenace v další části začne překvapovat novými motivy a barvitějšími výjevy. Zpěv slovenské lidové písně doprovázený menší bitkou ústí v mnohem zajímavější pohybové kreace než v první polovině. Čeká nás více partnerské práce, nápaditější skupinové formace, jež někdy využijí překvapivě prostých pohybových motivů, krátká sóla nebo taneční duet, či spíše duel komentovaný třetím tanečníkem jako sportovní klání.
Celá inscenace se odehrává na otevřené scéně s černě vykrytým horizontem, bez kulis, bez rekvizit, kromě několika navíjecích metrů, kterými občas tanečníci chřestí, jako kdyby plašili tetřívky na vřesovišti. Hra na lovce a kořist je nakonec hodně pestrá a ukazuje se z mnoha úhlů, ačkoli žádný z nich není zcela překvapivý, protože publikum sleduje obrazy jemu více či méně blízké. Snad i proto je inscenace vystavěná především na humoru. V choreografii je patrný odkaz na kořeny moderního tance, je tu akcentovaná vertikála, zajímavé zvedačky, pohyb využívající celého prostoru, jen málo práce se zemí. Až nastává poslední zklidnění, kdy tanečníci manipulují s těly svých kolegů, kteří byli pravděpodobně již uloveni, v šeru zazní skřehotavý výkřik tanečnice, která se uprostřed jeviště ocitá poslední jako umírající labuť, tehdy všichni spočinou na zemi a není tu vítězů.
Ačkoli je Milan Tomášik také milovníkem barokního tance, jeho vliv tentokrát nevyužil pohybovou citací, respektive zůstal u výběru hudební předlohy, která z barokní hudby čerpá, ačkoli jde o inspiraci přetavenou do soudobých zvukových ploch, nicméně struktura i instrumentace se k minulosti odvolává. A choreografie s hudbou nesoupeří, ani ji nekopíruje, tanečníci si k ní nacházejí vztah důstojně, v dialogu se zvukem i v dialogu s tichem. Přitom propojení s hudební předlohou a její pochopení je něco, co často v choreografiích současného tance postrádáme, o to příjemnější zážitek je, když někdo dokáže harmonie dosáhnout. Na choreografii je znát týmový duch spolupráce, Tomášik se nijak nesnaží jako interpret přebít výkon ostatních.
Dá se vůbec tvrdit, že jsme viděli ukázku současné slovenské taneční scény? Zařazovat v současném tanci produkce na lokální úrovni je vůbec dost ošemetné. V případě Lovecké sezony jde o slovensko-slovinský projekt a zařadit Milana Tomáška je také nesnadné, protože už léta žije i pracuje ve Slovinsku, ačkoli je také členem slovenského souboru s příznačným jménem (a mnoha zahraničními úspěchy) Les SlovaKs. Lovecká sezona je tedy ze všeho nejvíce projektem několika tanečníků, které evidentně baví společná práce a chtějí se o radost z ní podělit s diváky. A že zrovna nevyprávěli žádné hluboké filozofické téma nebo nerozkrývali závažné problémy současné společnosti, je docela jedno, protože diváci se také občas musejí bavit. A to se ve Studiu ALTA rozhodně dělo.
Hodnocení autorky recenze: 75 %
Lovecká sezona
Koncept, choreografie: Milan Tomášik
Hudba: Vladimír Godár
Světelný design: Luka Curk
Kostýmy: Jasna Vastl
Vnější pohled: Suzana Koncut
Slovenská premiéra 11. září 2014 Stanica Žilina-Záriečie
(psáno z reprízy 18. 5. 2015 Studio ALTA Praha)
Pohybová spolupráce a účinkující – Jan Rozman, Alessandro Sollima, Milan Tomášik, Tina Valentan, Špela Vodeb, Aja Zupanec
Foto Natália Zajačiková
