Britten, Berio a Bach. Violoncellista Duflot a jeho tři B

O tom, že pražskojarní Nocturno II v kostele Sv. Panny Marie Sněžné 27. května bude záležitostí pro náročné, svědčila dramaturgie sólového vystoupení francouzského violoncellisty. Charles-Antoine Duflot je talentovaný mladý hráč a jak už to tak u hledajících a experimentujících umělců mladé generace bývá, inspirují jej protiklady moderní a staré hudby. Pro svůj sólový recitál si zvolil tři skladatele se jmény začínajícími iniciálou B: Brittena, Beria a Bacha, přičemž každou ze skladeb interpretoval na jiný nástroj.Brittenova Suita č. 3 op. 87 pro sólové violoncello má vztah k tvorbě Johanna Sebastiana Bacha, Britten napsal tři sólové suity pro violoncello v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jako poctu Bachovi. Věnoval je slavnému ruskému violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi, což se odrazilo ve skladbě tematicky: čerpá ze čtyř ruských nápěvů, lidových nebo i liturgických, které v závěru cituje. Devět souvisle propojených částí přináší i náznaky barokních figurací, jaké známe z bachovských cellových suit, formu fugy, passacaglii, nebo vzrušený dialog dvou hádajících se hlasů, vysokého a nízkého (část Dialogo). Duflot nastudoval dlouhou suitu zpaměti.Exotický námět přinesla Beriova Sequenza XIV, kterou italský skladatel napsal pro cellistu Rohana de Sarama, dlouholetého člena Ardittiho kvarteta. Saram pocházel ze Srí Lanky a Beria inspiroval tamější etnický nástroj, buben geta-bera. Duflot měl to štěstí, že skladbu mohl studovat přímo u Sarama, který ji s autorem dotvářel v četných variantách a nakonec premiéroval nedlouho po Beriově smrti v roce 2003. Violoncello se v této skladbě proměnilo v bicí nástroj, levá ruka cellisty vyrážela tóny ze strun na hmatníku bez použití smyčce, zatímco pravá vyťukávala rytmus do korpusu nástroje. Atonální útržkovité motivy a různé práskání strun a jiné efekty – však to všichni známe…

Na Bachovu Suitu č. 6 D dur BWV 1012 jsem se těšila jako na lahodnou odměnu, která rozezní vznešenou klenbu chrámu ušlechtilými tóny. Ovšem Duflot, který studoval i hru na barokní cello, si pro tuto část recitálu zvolil pětistrunné italské violoncello piccolo z osmnáctého století, jehož vlastnosti se ukázaly být pro tak velký prostor spíše nevhodné. Střevové struny nástroje sice mají měkký a zajímavý zvuk plný alikvótních barev, ale smyčec po nich skřípavě klouzal, pískal a do zadních lavic doléhaly výrazněji tyto pazvuky, než nějaké ušlechtilé tóny. Tento nástroj by jistě více zaujal v komorním sále.Když to sečtu, za celý večer jsme prakticky neslyšeli tradiční zvuk a hru violoncella, spíše jeho krajní podoby. A to je myslím škoda. Velmi soustředěné a pozorné publikum by si to v krásném prostředí kostela určitě dokázalo více vychutnat. Za ne úplně šťastné považuji i dlouhé vysvětlující vstupy moderátorky mezi skladbami, které totálně zrušily navozenou atmosféru a mohli jsme si je radši přečíst z programu.