Texty Ivana Medka (40)
Brahmsovy čtyři symfonie. Nejhranější a nejnahrávanější symfonické skladby na světě. Před půlstoletím, kdy Ivan Medek psal pro Divadlo hudbu svůj brahmsovský text, ale také v současnosti. I dnes platí, že kdyby měli dirigenti volnou ruku v dramaturgii svých koncertů, hrál by se Brahms možná nejvíc. A neustále. Přitom je to paradox. Ve své době nebyl Brahms prorokem a kritizovat jeho symfonie patřila vlastně k módě.
Druhá věc je: jak Brahmse správně interpretovat. Medek trefně upozorňuje, v čem je to tak obtížné: „Snad proto, že to dopadne dosti dobře, i když se správně nehraje. Je to pořád velká hudba. Snad nepochopená, ale živá a působící.“Co je k Brahmsovi třeba? Velká kázeň, zralost, oddanost a služebnost dílu samotnému. Jak je tedy možné, že k nejlepším brahmsovským interpretům patřil Herbert von Karajan, který symbolizuje nejen velké umění, ale také velkou společenskou okázalost, efektnost, velký mediální a reklamní humbuk?
***
Mistrovská díla bývají prostá, samozřejmá. Mluvit o prostotě a samozřejmosti je nejtěžší. Posloucháte-li poslední Karajanovy snímky Brahmsových symfonií, máte od prvních taktů pocit, že zde je všechno v pořádku, řád díla se kryje s řádem provedení.
Slova jsou zbytečná a hlavně nepřesná. Brahms je také neměl rád. Tento uzavřený, plachý a málomluvný muž řekl všechno hudbou. Velkolepou, v dokonalých stavbách klenutou řečí tónů, plnou pathosu i klidu, romantického vzrušení i klasického řádu.
Brahms je dovršitelem symfonické formy v XIX. století. Jeho čtyři symfonie jsou takřka sto let po svém vzniku neodmyslitelnou a trvalou součástí repertoáru všech velkých světových symfonických orchestrů a dirigentů. Neobejde se bez nich žádný mezinárodní festival, a kdyby hostujícím dirigentům byla ponechána plná svoboda ve výběru pořadů, opakovaly by se i u nás každý rok znovu všechny čtyři. Existují jednotlivě i v kompletech v desítkách, možná již stovkách verzí na gramofonových deskách. A kdybychom měli možnost porovnat programy světových rozhlasových stanic a symfonických koncertů, zjistili bychom pravděpodobně, že vlastně stále někde na světě zní některá z Brahmsových symfonií. Uvážíme-li, že se jedná o pouhá čtyři díla, je Brahms ve svých symfoniích vlastně jedním z nejhranějších – ne-li vůbec nejhranějším autorem světové hudby. Jak je to možné? Kam se poděly všechny námitky proti těmto dílům? Jak to, že starší zapomněli a mladší se už vůbec nezajímají o boje mezi wagneriány a brahmsovci, kterými byl tak poznamenán konec minulého století a které zasáhly – a ve svých důsledcích často bolestně – až do nedávné doby? Proč se stal jedním z nejoblíbenějších autorů u hráčů symfonických orchestrů autor, kterému se za života vyčítalo, že neumí instrumentovat? Proč nás dnes tato hudba, dříve tak často obviňovaná z citové askeze, vzrušuje a dojímá víc než hýřivá a často překypující díla novoromantiků? Kdy, v kterém okamžiku nastala tato proměna v myslích posluchačů?
Je to mnoho otázek a každý pokus o odpověď bude nutně opět jen subjektivní a dobou poznamenaný. Jedno však zdá se být nesporné. Každé umění postavené především na ideách, programech, může být zneužito, protože ideje a programy jsou zaměnitelné. Snad proto dává současnost, poznamenaná krutými a trpkými zkušenostmi desítek posledních let, přednost čistým tvarům, hudbě vyrostlé jen a jen z řádu tónů a formy. Je tu renesance baroka, obdiv k Bachovi a láska k Brahmsovi. Utajované pohnutí vzrušuje víc než hlasitý nářek. Radost v nitru člověka je silnější a přesvědčivější než jásot a křik.
Brahms prožil tvrdé a trpké mládí, léta slávy i osamělosti ve stáří. Bylo mu dvacet let, když se Robert Schumann, po desetileté přestávce opět chopil kritického pera a přivítal Brahmse jako hrdinu budoucí doby. Rok nato začal připravovat náčrtky k symfonii. Tyto přípravné práce trvaly dva roky, až do Schumannovy smrti. Tehdy Brahms odkládá všechno stranou a vyrovnává se postupně s tvorbou komorní a sólistickou. Teprve po dvaceti letech, kdy znovu reviduje předtím již provedené Německé requiem, vrací se k těmto poznámkám a ve svých čtyřiceti třech letech píše první symfonii. Bez tápání a nejistoty. Se suverenitou zralého člověka, stavebným mistrovstvím, ověřeným v řadě předchozích děl.
V celé své symfonické tvorbě, ale v První symfonii zvlášť, se Brahms poklonil odkazu Beethovenovu. Nejen citací myšlenky finale IX. symfonie v poslední větě. Především snad silou dramatického výrazu, který je všude v podivuhodné kázni podřízen formě. A také neobyčejně přirozeným, neokázalým instrumentálním charakterem své invence, která stále jako by přímo rostla z nástrojů orchestru a byla nepřeveditelná do jiné skupiny. Péče, s jakou Brahms propracovává každou frázi a skladebně využije sebenepatrnější detail, je tu zároveň vodítkem pro interpretaci. Jsou to zásady, které platí pro celou jeho symfonickou (a nejen symfonickou) tvorbu.
Premiéra První symfonie 4. listopadu 1876 v Karlsruhe znamenala nejen úplné vítězství Brahmsovo, ale i vítězství myšlenky renesance této formy, která byla tehdy prohlašována za vyčerpanou. Hned následující rok, o prázdninách v Alpách, píše Brahms druhou symfonii. Poprvé se hrála již 30. prosince 1877 ve Vídni. Po temné a vášnivé dramatičnosti první symfonie c moll je toto dílo v jasné D dur tónině možno považovat za výraz klidné a moudré životní vyrovnanosti. Někdy se říkává, že druhá je Brahmsova Pastorální symfonie. Je to prostota naplněná hloubkou ryzí citovosti.
Hrát Brahmse správně je nesmírně obtížné. Snad proto, že to dopadne dosti dobře, i když se správně nehraje. Je to pořád velká hudba. Snad nepochopená, ale živá a působící. K jejímu opravdovému porozumění je však zapotřebí velké kázně a zralosti. Snad bychom mohli říci, že nejlepším interpretem Brahmse je ten, jehož přítomnost si nejméně uvědomujeme. Skromný a nenápadný služebník mistrova díla. Neokázalý a neefektní.
Jak to tedy, že tak skvěle hraje Brahmse Herbert von Karajan? Nikdy se o žádném dirigentu tolik nepsalo v novinách, o nikom nekoluje tolik skandálních historek, málokdo dovede vzbudit takovou pozornost vysloveně reklamního charakteru, nikdo nemá k dispozici tak vypočítavé efektní fotografie.
Který ze slavných světových dirigentů měl kdy vlastní letadlo, závodní automobil, tři luxusní vily, neméně luxusní (a navíc ne první) manželku? Kdo si mohl dovolit pohádat se s rakouskou vládou, vyhrát to, urazit se, dostat do nepředstavitelně obtížné situace jednu z nejstarších a nejslavnějších světových scén, jakou je Vídeňská opera? – Mohli bychom pokračovat dál a stále by nám vycházel jiný obraz, než který potřebujeme. Ovšem jen do té chvíle, než začneme poslouchat. Karajan s taktovkou v ruce, Karajan muzikant, je docela něco jiného než Karajan reklamních agentů a managerů. Je zbytečné srovnávat ho s jeho slavnými předchůdci.
Bülow, Nikisch, Furtwängler, Kleiber, Walter, abychom zůstali jen u těch, kteří pracovali s Berlínskou filharmonií, vytvořili velkolepou tradici, jejímž výsledkem je dokonalý orchestr, vyvážený ve zvuku, pevný a jednolitý v barvě, snad trochu drsné a temné pro naši představu, ale dokonale odpovídající právě Brahmsovým partiturám. Žestě, to je zde kapitola sama pro sebe. Kovově jasné, přesné v nasazení, naprosto spolehlivé v rytmu, schopné maximálního odstínění dynamického a přitom vždy tónově pregnantní. Dřevěné dechové nástroje nemají osobitost, na kterou jsme zvyklí z České filharmonie, ale mají mimořádnou kázeň, dovedou se dokonale přizpůsobit celku ve tvoření a charakteru fráze, ovládají beze zbytku tajemství ansámblové hry a mají navíc mimořádnou kulturu zvuku. Smyčce jsou především přesné, vyrovnané, mají tah, který tolik potřebuje Brahms, hrají v dynamické kázni, která je nám Slovanům často cizí, mají schopnost pomalého ukázněného zesílené a zeslabení a jsou tmelem, určujícím charakter celého souboru. Berlínská filharmonie je dnes nesporně jeden z nejlepších světových orchestrů. Pro interpretaci německých klasiků docela určitě. A Brahms takovým klasikem je a v plném smyslu. Karajan vlastně jen využívá možností, které v tomto souboru má. Někdy máte pocit, že jen nechává orchestr hrát. Jeho vlastní koncepce nikde nepřevažuje a nevystupuje do popředí. Bylo by, pravda, možno mluvit o podrobnostech. Ale to by jen zkreslovalo celkový charakter těchto snímků. Karajan neboří tradice, nepřináší ve svém Brahmsovi nic revolučně nového. Jeho tempa jsou klidná, vždycky určená zpěvností fráze, detailu partitury. Nevyzvedává detaily, ale nic neponechává náhodě. Každou maličkost podřizuje celku a lze jen velmi obtížně určit, co z toho všeho je výsledkem dlouhé práce s orchestrem a co je inspirováno přímo při výkonu. Je však nesporné, že tento inspirativní moment, sugestivní působení osobnosti, hraje i v této nahrávce velkou roli. A to je pravděpodobně také jedno (i když ne jediné) tajemství Karajanovy světové slávy. Jeho projev je strhující, ale zůstává služebný. A proto je jeho sláva oprávněná a poctivě získaná. Karajanův Brahms stojí v řadě nejkrásnějších a nejhlubších brahmsovských interpretací, je vyvrcholením německé interpretační tradice a zároveň blízký nám, každému cítícímu muzikantu na celém světě.
(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv
