Vlastimil Mareš: Na HAMU stále držíme krok se světovou špičkou

Klarinetista Vlastimil Mareš již během svých studií získal řadu ocenění, včetně vítězství na soutěži Pražského jara, kde nyní usedá jako porotce. Jako sólista vystupoval na řadě koncertů u nás i v zahraničí, je prvním klarinetistou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, ale i členem Pražského dechového kvinteta. Zároveň vyučuje na pražské Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění (HAMU), kde také v současné době zastává funkci děkana.

Nejprve bych začal aktuální událostí, soutěží Pražského jara. V letošním roce jste byl jako porotce v této soutěži. Jak byste z pohledu porotce zhodnotil letošní ročník?

Je zajímavé sledovat, jak vývoj hry v mém oboru letí neustále kupředu. To, co bylo před několika lety považováno za obtížné, nastupující generace interpretů hraje s přehledem. Z pohledu porotce soutěže, konktrétně mezinárodní soutěže Pražského jara v oboru klarinet, musím konstatovat, že hráčská úroveň byla po stránce technického zvládnutí nástroje úžasná.

Ještě před samotnou soutěží jsme spolu s kolegy vybrali ze 190 anonymních nahrávek 66 kandidátů, kteří byli pak pozváni přímo do soutěže. Říkal jsem si, že mezi těmito 66 kandidáty bude asi tak 10 vynikajících kandidátů, 15 velmi dobrých a ostatní budou spíše dobrý průměr. Nakonec do samotné soutěže přijelo a hrálo 56 soutěžících. Překvapením bylo, že v podstatě všichni byli na velmi dobré úrovni. Takže hlavní rozdíl mezi mladými interprety, který jako porotce mohu posoudit, je stylovost a subjektivní pohled na osobitost a originalitu hráče. Naštěstí je porota složena ze sedmi členů z různých zemí a tedy zohledňuje různé interpretační směry.

Sám jste se této soutěže úspěšně zúčastnil během svých studií. Jak vzpomínáte na svou účast a jak vůbec nahlížíte na interpretační soutěže?

Poprvé jsem se zúčastnil této soutěže v roce 1977, když jsem studoval druhý ročník HAMU. Tehdy mně bylo devatenáct let, soutěž jsem absolvoval bez velké trémy, na vše jsem se těšil a myslím, že jsem hrál velmi dobře. Postoupil jsem do finále a získal čestné uznání a cenu pro nejmladšího českého účastníka finále. Podruhé to bylo v roce 1981, tedy v době, když jsem byl již zaměstnán v orchestru FISYO, těsně před nástupem na povinnou vojenskou službu.  V roce 1981 jsem již chtěl vyhrát, a tak, jak to bývá, mne ctižádost svazovala. Dokonce po mém vystoupení v prvním kole jsem měl pocit, že určitě nepostoupím a odjel jsem do Plzně za svou budoucí ženou.

Když jsem se dozvěděl, že jsem postoupil, vše ze mě spadlo a výsledek se dostavil. Repertoár jsem měl připravený, jak se mezi muzikanty říká na sto padesát procent, a tak jsem i přes jistou nervozitu obstál. Soutěž Pražského jara a všechny další velké soutěže, které jsem absolvoval, mne posunuly v profesním životě dál. Netýká se to pouze zvládnutí repertoáru, nástroje, ale i hlavně sebe sama. Získal jsem možnosti uplatnění na koncertech, natáčeních a v neposlední řadě mi tyto zkušenosti pomohly i při konkurzech. Popularizace či medializace dnešních vítězů je mnohonásobně větší. A to je dobře. Mladí lidé potřebují kvalitní vzory.Co se od té doby v tomto soutěžním klání změnilo?

Každý ročník soutěže přináší změny. Tou největší, kterou vidím mezi dobou, kdy jsem soutěžil já a dneškem je nástrojová vybavenost soutěžících. Za mého mládí byl problém kvalitní nástroj, plátky, hubičky, včetně notového materiálu. Dnes má každý výbavu, která je přímo šitá na míru. Také dnešní soutěžící mají nepřeberné možnosti v poslechu různých nahrávek, mohou snadněji nahrávat i své vlastní výkony, mohou se účastnit masterclassů, mohou cestovat a sbírat cenné zkušenosti.

Jistě dlouhodobě sledujete soutěžní úspěchy i další kariéru studentů HAMU. Můžete porovnat, jak si stojí ve srovnání například se zahraniční konkurencí?

I letošní soutěž ukázala, že na HAMU stále držíme krok se světovou špičkou. Studentka HAMU Anna Paulová získala druhou cenu, Jana Černohousová získala čestné uznání za páté pořadí a všichni další naši studenti se umístili v první třetině. Výčet všech úspěchů studentů HAMU za poslední léta by překročil možnosti tohoto rozhovoru. Například za posledních dvacet jedna let získali studenti HAMU na soutěži Pražského jara ve všech oborech třicet sedm laureátských ocenění, z toho obory klarinet a varhany byly nejúspěšnější. Mohu za všechny držitele prvních cen jmenovat například Martina Kasíka, Iva Kahánka, Václava Vonáška, Pavla Černého, Kateřinu Váchovou, Kateřinu Javůrkovou či Pavel Haas Quartet. S našimi studenty a absolventy oborů hudebního a tanečního umění se setkáváme nejenom v prestižních operních domech, orchestrech a komorních souborech, ale také jako s uznávanými sólisty na největších festivalech.

V současné době jste také děkan HAMU. Můžete nám stručně přiblížit, co je „denním chlebem“ děkana HAMU?

„Denní chléb“  je nést zodpovědnost za chod celé fakulty. A to jak po stránce umělecké, tak i po stránce ekonomické a společenské. Děkan podepisuje smlouvy a musí být informován o všem, co souvisí s chodem fakulty.

Jaké jsou vaše priority na tomto postu?

Fakultu jsem převzal ve výborné kondici, za což děkuji všem předchozím děkanům a jejich týmům. Mým úkolem je pokračovat a tuto krásnou tradici nepokazit. Mojí největší prioritou je zachování excelence vzdělávání prostřednictvím uměleckých disciplín, které se na HAMU vyučují jak v českém, tak v anglickém programu. Za mého vedení byly navíc akreditovány jazzové obory, všichni studenti mají možnost získat státní závěrečnou zkoušku z pedagogických disciplín a hlavně komukoliv, kdo prokáže své mimořádné studijní kvality vedení fakulty pomůže k získání zahraničních zkušeností. Výměna našich a zahraničních studentů či pedagogů je nyní největší za poslední léta.

Co považujete za svůj úspěch v této funkci? A naopak, co byste rád na HAMU změnil?

Umění je těsně svázáno s emocemi a emoce je často rychlejší než rozumová úvaha. Jsem rád, že se mi daří přispívat ke klidné a zároveň tvůrčí atmosféře. HAMU je dnes ve všech ukazatelích vlajkovou lodí našeho uměleckého školství.  Co mne trápí je skutečnost, že fakulta není, jak se lidově říká nafukovací, a že nemohu přijmout všechny studenty, kteří by si přáli u nás studovat a také skutečnost, že pedagogové, kteří dosáhnou mimořádných výsledků, nemohou být odpovídajícím způsobem finančně ohodnoceni.

Na HAMU působíte řadu let jako pedagog hry na klarinet. K čemu hlavně vedete své studenty?

Ve věku, kdy přicházejí na HAMU do prvního ročníku, nemohu popsat svou práci, jako že studenty k něčemu vedu. Základní návyky a profesionalitu by měli již mít. Snažím se vychovávat samostatné umělecké osobnosti, které přistupují k interpretačnímu umění se zodpovědností a pokorou.

Sám jste také činný umělecky, kolik času vám zbývá na koncerty a cvičení? Co vás v této sféře v nejbližší době čeká?

Připravuji se stále, je to nekončící proces a jsem za to rád. Čeká mne mimo jiné umělecké turné do Anglie a Japonska. Také budu natáčet živě kompaktní disk s hudbou starých českých klasiků.Všechna výše zmíněná činnost vás jistě velmi zaměstnává. Stíháte se věnovat i něčemu jinému než hudbě?

Ve své podstatě jsem býval pohodlný. Bohužel mi okolnosti nedovolují tento přepych. Můj den začíná brzy ráno a před půlnocí nikdy nekončí. Kromě povinností, které jsem nastínil, se rád jako pedagog účastním mistrovských kurzů, práce v porotách či chodím na koncerty a představení našich studentů. Přesto jsem se musel naučit, že vše má své hranice. Snažím se, pokud to jde, také odpočívat. V neděli neotevírám počítač, nečtu žádné e-maily a neberu, tedy pokud to není nezbytné, ani telefon. Tím získávám čas pro rodinu a pro svou zahradu.

Díky za rozhovor!

Vizitka:
Vlastimil Mareš (1957) se narodil ve Valticích okres Břeclav. V letech 1972-1976 vystudoval konzervatoř v Plzni ve třídě profesora Jiřího Hlaváče. Již ve druhém ročníku se stal vítězem a laureátem mezinárodní soutěže Concertino Praga. Akademii múzických umění v Praze absolvoval v roce 1980. Vzdělání ukončil postgraduálním studiem v letech 1983-1987. Mimořádné hudební nadání prokázal na národních a mezinárodních soutěžích, kde získal vždy první ceny:

1979 – mezinárodní soutěž K. Kurpinského – Polsko
1979 – národní soutěž ČHF
1980 – mezinárodní soutěž v Markneurkierchenu – Německo
1981 – národní soutěž mininsterstva kultury v Chomutově
1981 – mezinárodní soutěž Pražské jaro

Velkým úspěchem skončily pro něj i mezinárodní soutěže v Paříži – 1984 a v Římě – 1985, kde se stal vždy účastníkem úzkého čtyřčlenného finále a získal zvláštní cenu poroty.

Vlastimil Mareš byl zaměstnán v letech 1980-1985 ve Fisyo Praha, 1981-1984 učil na konzervatoři v Plzni. Od roku 1985 je prvním klarinetistou symfonického orchestru FOK a pedagogem na Akademii múzických umění. V roce 1993 se stal docentem a v roce 2002 byl jmenován profesorem na Akademii múzických umění v Praze.

Umělecká činnost Vlastimila Mareše se úzce váže na Pražské dechové kvinteto, jehož je členem a bohatá je i jeho činnost sólová. Koncertoval na velkých pódiích mnoha zemí světa včetně USA, Japonska či většiny zemí Evropy.

Vyhledávané a ceněné jsou i jeho nahrávky na kompaktních discích. Je držitelem ceny CD roku 1996 udělenou v Paříži časopisem Repertoar, ceny Gramy Asia 97/Soul/ a ceny Gramy classic 93 udělenou v Praze za nahrávky Koncertů Františka Vincence Kramáře.

Za zrekonstruování původního partu koncertu A Dur Wolfganga Amadea Mozarta pro basetový klarinet a orchestr obdržel v roce 1992 Výroční cenu ČHF.
(zdroj: www.hamu.cz)

www.hamu.cz

Foto Zdenek Chrapek, archiv Vlastimila Mareše, archiv HAMU