Vlastimil Mareš: Na HAMU stále držíme krok se světovou špičkou

  1. 1
  2. 2

Klarinetista Vlastimil Mareš již během svých studií získal řadu ocenění, včetně vítězství na soutěži Pražského jara, kde nyní usedá jako porotce. Jako sólista vystupoval na řadě koncertů u nás i v zahraničí, je prvním klarinetistou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, ale i členem Pražského dechového kvinteta. Zároveň vyučuje na pražské Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění (HAMU), kde také v současné době zastává funkci děkana.

Nejprve bych začal aktuální událostí, soutěží Pražského jara. V letošním roce jste byl jako porotce v této soutěži. Jak byste z pohledu porotce zhodnotil letošní ročník?

Je zajímavé sledovat, jak vývoj hry v mém oboru letí neustále kupředu. To, co bylo před několika lety považováno za obtížné, nastupující generace interpretů hraje s přehledem. Z pohledu porotce soutěže, konktrétně mezinárodní soutěže Pražského jara v oboru klarinet, musím konstatovat, že hráčská úroveň byla po stránce technického zvládnutí nástroje úžasná.

Ještě před samotnou soutěží jsme spolu s kolegy vybrali ze 190 anonymních nahrávek 66 kandidátů, kteří byli pak pozváni přímo do soutěže. Říkal jsem si, že mezi těmito 66 kandidáty bude asi tak 10 vynikajících kandidátů, 15 velmi dobrých a ostatní budou spíše dobrý průměr. Nakonec do samotné soutěže přijelo a hrálo 56 soutěžících. Překvapením bylo, že v podstatě všichni byli na velmi dobré úrovni. Takže hlavní rozdíl mezi mladými interprety, který jako porotce mohu posoudit, je stylovost a subjektivní pohled na osobitost a originalitu hráče. Naštěstí je porota složena ze sedmi členů z různých zemí a tedy zohledňuje různé interpretační směry.

Sám jste se této soutěže úspěšně zúčastnil během svých studií. Jak vzpomínáte na svou účast a jak vůbec nahlížíte na interpretační soutěže?

Poprvé jsem se zúčastnil této soutěže v roce 1977, když jsem studoval druhý ročník HAMU. Tehdy mně bylo devatenáct let, soutěž jsem absolvoval bez velké trémy, na vše jsem se těšil a myslím, že jsem hrál velmi dobře. Postoupil jsem do finále a získal čestné uznání a cenu pro nejmladšího českého účastníka finále. Podruhé to bylo v roce 1981, tedy v době, když jsem byl již zaměstnán v orchestru FISYO, těsně před nástupem na povinnou vojenskou službu.  V roce 1981 jsem již chtěl vyhrát, a tak, jak to bývá, mne ctižádost svazovala. Dokonce po mém vystoupení v prvním kole jsem měl pocit, že určitě nepostoupím a odjel jsem do Plzně za svou budoucí ženou.

Když jsem se dozvěděl, že jsem postoupil, vše ze mě spadlo a výsledek se dostavil. Repertoár jsem měl připravený, jak se mezi muzikanty říká na sto padesát procent, a tak jsem i přes jistou nervozitu obstál. Soutěž Pražského jara a všechny další velké soutěže, které jsem absolvoval, mne posunuly v profesním životě dál. Netýká se to pouze zvládnutí repertoáru, nástroje, ale i hlavně sebe sama. Získal jsem možnosti uplatnění na koncertech, natáčeních a v neposlední řadě mi tyto zkušenosti pomohly i při konkurzech. Popularizace či medializace dnešních vítězů je mnohonásobně větší. A to je dobře. Mladí lidé potřebují kvalitní vzory.Co se od té doby v tomto soutěžním klání změnilo?

Každý ročník soutěže přináší změny. Tou největší, kterou vidím mezi dobou, kdy jsem soutěžil já a dneškem je nástrojová vybavenost soutěžících. Za mého mládí byl problém kvalitní nástroj, plátky, hubičky, včetně notového materiálu. Dnes má každý výbavu, která je přímo šitá na míru. Také dnešní soutěžící mají nepřeberné možnosti v poslechu různých nahrávek, mohou snadněji nahrávat i své vlastní výkony, mohou se účastnit masterclassů, mohou cestovat a sbírat cenné zkušenosti.

Jistě dlouhodobě sledujete soutěžní úspěchy i další kariéru studentů HAMU. Můžete porovnat, jak si stojí ve srovnání například se zahraniční konkurencí?

I letošní soutěž ukázala, že na HAMU stále držíme krok se světovou špičkou. Studentka HAMU Anna Paulová získala druhou cenu, Jana Černohousová získala čestné uznání za páté pořadí a všichni další naši studenti se umístili v první třetině. Výčet všech úspěchů studentů HAMU za poslední léta by překročil možnosti tohoto rozhovoru. Například za posledních dvacet jedna let získali studenti HAMU na soutěži Pražského jara ve všech oborech třicet sedm laureátských ocenění, z toho obory klarinet a varhany byly nejúspěšnější. Mohu za všechny držitele prvních cen jmenovat například Martina Kasíka, Iva Kahánka, Václava Vonáška, Pavla Černého, Kateřinu Váchovou, Kateřinu Javůrkovou či Pavel Haas Quartet. S našimi studenty a absolventy oborů hudebního a tanečního umění se setkáváme nejenom v prestižních operních domech, orchestrech a komorních souborech, ale také jako s uznávanými sólisty na největších festivalech.

V současné době jste také děkan HAMU. Můžete nám stručně přiblížit, co je „denním chlebem“ děkana HAMU?

„Denní chléb“  je nést zodpovědnost za chod celé fakulty. A to jak po stránce umělecké, tak i po stránce ekonomické a společenské. Děkan podepisuje smlouvy a musí být informován o všem, co souvisí s chodem fakulty.

Jaké jsou vaše priority na tomto postu?

Fakultu jsem převzal ve výborné kondici, za což děkuji všem předchozím děkanům a jejich týmům. Mým úkolem je pokračovat a tuto krásnou tradici nepokazit. Mojí největší prioritou je zachování excelence vzdělávání prostřednictvím uměleckých disciplín, které se na HAMU vyučují jak v českém, tak v anglickém programu. Za mého vedení byly navíc akreditovány jazzové obory, všichni studenti mají možnost získat státní závěrečnou zkoušku z pedagogických disciplín a hlavně komukoliv, kdo prokáže své mimořádné studijní kvality vedení fakulty pomůže k získání zahraničních zkušeností. Výměna našich a zahraničních studentů či pedagogů je nyní největší za poslední léta.

Co považujete za svůj úspěch v této funkci? A naopak, co byste rád na HAMU změnil?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na