Karajanův Brahms (1)

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (40)

Brahmsovy čtyři symfonie. Nejhranější a nejnahrávanější symfonické skladby na světě. Před půlstoletím, kdy Ivan Medek psal pro Divadlo hudbu svůj brahmsovský text, ale také v současnosti. I dnes platí, že kdyby měli dirigenti volnou ruku v dramaturgii svých koncertů, hrál by se Brahms možná nejvíc. A neustále. Přitom je to paradox. Ve své době nebyl Brahms prorokem a kritizovat jeho symfonie patřila vlastně k módě.

Druhá věc je: jak Brahmse správně interpretovat. Medek trefně upozorňuje, v čem je to tak obtížné: „Snad proto, že to dopadne dosti dobře, i když se správně nehraje. Je to pořád velká hudba. Snad nepochopená, ale živá a působící.“Co je k Brahmsovi třeba? Velká kázeň, zralost, oddanost a služebnost dílu samotnému. Jak je tedy možné, že k nejlepším brahmsovským interpretům patřil Herbert von Karajan, který symbolizuje nejen velké umění, ale také velkou společenskou okázalost, efektnost, velký mediální a reklamní humbuk?
***

Mistrovská díla bývají prostá, samozřejmá. Mluvit o prostotě a samozřejmosti je nejtěžší. Posloucháte-li poslední Karajanovy snímky Brahmsových symfonií, máte od prvních taktů pocit, že zde je všechno v pořádku, řád díla se kryje s řádem provedení.Slova jsou zbytečná a hlavně nepřesná. Brahms je také neměl rád. Tento uzavřený, plachý a málomluvný muž řekl všechno hudbou. Velkolepou, v dokonalých stavbách klenutou řečí tónů, plnou pathosu i klidu, romantického vzrušení i klasického řádu.

Brahms je dovršitelem symfonické formy v XIX. století. Jeho čtyři symfonie jsou takřka sto let po svém vzniku neodmyslitelnou a trvalou součástí repertoáru všech velkých světových symfonických orchestrů a dirigentů. Neobejde se bez nich žádný mezinárodní festival, a kdyby hostujícím dirigentům byla ponechána plná svoboda ve výběru pořadů, opakovaly by se i u nás každý rok znovu všechny čtyři. Existují jednotlivě i v kompletech v desítkách, možná již stovkách verzí na gramofonových deskách. A kdybychom měli možnost porovnat programy světových rozhlasových stanic a symfonických koncertů, zjistili bychom pravděpodobně, že vlastně stále někde na světě zní některá z Brahmsových symfonií. Uvážíme-li, že se jedná o pouhá čtyři díla, je Brahms ve svých symfoniích vlastně jedním z nejhranějších – ne-li vůbec nejhranějším autorem světové hudby. Jak je to možné? Kam se poděly všechny námitky proti těmto dílům? Jak to, že starší zapomněli a mladší se už vůbec nezajímají o boje mezi wagneriány a brahmsovci, kterými byl tak poznamenán konec minulého století a které zasáhly – a ve svých důsledcích často bolestně – až do nedávné doby? Proč se stal jedním z nejoblíbenějších autorů u hráčů symfonických orchestrů autor, kterému se za života vyčítalo, že neumí instrumentovat? Proč nás dnes tato hudba, dříve tak často obviňovaná z citové askeze, vzrušuje a dojímá víc než hýřivá a často překypující díla novoromantiků? Kdy, v kterém okamžiku nastala tato proměna v myslích posluchačů?

Je to mnoho otázek a každý pokus o odpověď bude nutně opět jen subjektivní a dobou poznamenaný. Jedno však zdá se být nesporné. Každé umění postavené především na ideách, programech, může být zneužito, protože ideje a programy jsou zaměnitelné. Snad proto dává současnost, poznamenaná krutými a trpkými zkušenostmi desítek posledních let, přednost čistým tvarům, hudbě vyrostlé jen a jen z řádu tónů a formy. Je tu renesance baroka, obdiv k Bachovi a láska k Brahmsovi. Utajované pohnutí vzrušuje víc než hlasitý nářek. Radost v nitru člověka je silnější a přesvědčivější než jásot a křik.

Brahms prožil tvrdé a trpké mládí, léta slávy i osamělosti ve stáří. Bylo mu dvacet let, když se Robert Schumann, po desetileté přestávce opět chopil kritického pera a přivítal Brahmse jako hrdinu budoucí doby. Rok nato začal připravovat náčrtky k symfonii. Tyto přípravné práce trvaly dva roky, až do Schumannovy smrti. Tehdy Brahms odkládá všechno stranou a vyrovnává se postupně s tvorbou komorní a sólistickou. Teprve po dvaceti letech, kdy znovu reviduje předtím již provedené Německé requiem, vrací se k těmto poznámkám a ve svých čtyřiceti třech letech píše první symfonii. Bez tápání a nejistoty. Se suverenitou zralého člověka, stavebným mistrovstvím, ověřeným v řadě předchozích děl.

V celé své symfonické tvorbě, ale v První symfonii zvlášť, se Brahms poklonil odkazu Beethovenovu. Nejen citací myšlenky finale IX. symfonie v poslední větě. Především snad silou dramatického výrazu, který je všude v podivuhodné kázni podřízen formě. A také neobyčejně přirozeným, neokázalým instrumentálním charakterem své invence, která stále jako by přímo rostla z nástrojů orchestru a byla nepřeveditelná do jiné skupiny. Péče, s jakou Brahms propracovává každou frázi a skladebně využije sebenepatrnější detail, je tu zároveň vodítkem pro interpretaci. Jsou to zásady, které platí pro celou jeho symfonickou (a nejen symfonickou) tvorbu.

Premiéra První symfonie 4. listopadu 1876 v Karlsruhe znamenala nejen úplné vítězství Brahmsovo, ale i vítězství myšlenky renesance této formy, která byla tehdy prohlašována za vyčerpanou. Hned následující rok, o prázdninách v Alpách, píše Brahms druhou symfonii. Poprvé se hrála již 30. prosince 1877 ve Vídni. Po temné a vášnivé dramatičnosti první symfonie c moll je toto dílo v jasné D dur tónině možno považovat za výraz klidné a moudré životní vyrovnanosti. Někdy se říkává, že druhá je Brahmsova Pastorální symfonie. Je to prostota naplněná hloubkou ryzí citovosti.

Hrát Brahmse správně je nesmírně obtížné. Snad proto, že to dopadne dosti dobře, i když se správně nehraje. Je to pořád velká hudba. Snad nepochopená, ale živá a působící. K jejímu opravdovému porozumění je však zapotřebí velké kázně a zralosti. Snad bychom mohli říci, že nejlepším interpretem Brahmse je ten, jehož přítomnost si nejméně uvědomujeme. Skromný a nenápadný služebník mistrova díla. Neokázalý a neefektní.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat