Unikátní prostory Míčovny Pražského hradu patřily v rámci dalšího z koncertů festivalu Letní slavnosti staré hudby renesančním madrigalům. Program s názvem Laura, v němž žena – hlavní téma letošního ročníku – figurovala především jako inspirace, představil různé podoby zhudebnění textů ze slavné sbírky Canzoniere italského básníka a myslitele Francesca Petrarcy. Jeho poezie, výrazně protkaná tématem nenaplněné lásky k francouzské šlechtičně Lauře de Noves, se v šestnáctém století stala jednou z nejčastěji zhudebňovaných předloh, jíž se nevyhnul prakticky žádný z významných renesančních mistrů.
Hostem večera byl nizozemský ansámbl La Violetta (v pojednání Syntagma musicum Michaela Praetoria z roku 1619 termín užívaný pro označení diskantové gamby), který pod vedením gambistky Pauliny van Laarhoven vystoupil ve složení gambový consort, loutna, theorba a trombón. S výjimkou basové gamby, která byla originálem ze sedmnáctého století, se jednalo o moderní kopie dobových nástrojů, jenž po celou dobu hrály ve velmi celistvém a vyváženém zvuku, který dal nádherně vyniknout zajímavým nástrojovým kombinacím jednotlivých čísel.
Kromě zajímavých sólových intermezz loutny a theorby Karla Nylhina – například před Finettiho O Maria, quae rapis corda hominum – žádný z nástrojů nijak nepřevažoval nad ostatními a obdivovat tak bylo třeba především jemnou práci s celkovým zvukem, v němž se hráči skvěle doplňovali. Vynikající trombónista Simen Van Mechelen zaujal velmi čistou hrou s krásně jemným témbrem, který úžasně vyzněl v Crudele, acerba inesorabil morte Orlanda di Lassa či v místech, v nichž se setkal pouze s basovou gambou Heidi Gröger. Výrazněji se dále prosadil Joshua Cheatham a pochopitelně Paulina van Laarhoven, která celý ansámbl vedla velmi citlivě a do popředí se dostávala především v instrumentální folii či na samotném konci přidané passacaglii, v níž kromě skvělé intonace předvedla také zajímavou práci s dynamikou.
Mírně v pozadí tak zůstala pouze gambistka Catherine Bahn, která se po celou dobu pohybovala spíše v jemnějších dynamických odstínech.
Jednotlivé skladby večera, který otevíral madrigal Luca Marenzia Zefiro torna e’l bel tempo rimena – Ma per me, lasso!, a uzavírala stejná báseň ve zpracování Claudia Monteverdiho, byly podle slov Pauliny van Laarhoven vybrány především za účelem symetričnosti a vyváženosti programu, který však narušoval fakt, že z hudby samotné a především z chování hráčů nebylo jasné, kdy která ze skladeb končí či začíná. Často se tak stávalo, že poněkud zmatení posluchači tleskali již při skončení jednotlivých kontrastních částí madrigalů, na což členové ansámblu reagovali pouze mírnými úsměvy.
Taktéž již zmíněná intermezza – ač nepochybně zajímavá – která měla do programu „vložit meditativní plochu“, byla spíše matoucí, a to zejména díky faktu, že vůbec nebyla zanesena v programech a svým charakterem navíc vyčnívala mezi madrigalovým repertoárem. Dvě ze skladeb druhé poloviny potom nezazněly vůbec. Dalším, co mírně narušilo zejména první polovinu večera, bylo doslova nesnesitelné horko v sále, díky němuž bylo skutečně nesnadné naladit se na poslech hudby, která, ač ve velmi dobrém hudebním podání, působila především díky výše zmíněným nejasnostem v programu v celkovém vyznění poněkud roztěkaně.
Hodnocení autorky recenze: 70 %
Letní slavnosti staré hudby 2015
Laura
La Violetta
– Paulina van Laarhoven (viola da gamba, umělecká vedoucí)
– Joshua Cheatham (viola da gamba diskantová)
– Catherine Bahn (viola da gamba altová a basová)
– Heidi Gröger (viola da gamba basová)
– Simen Van Mechelen (trombón)
– Karl Nylhin (loutna)
16. července 2015 Míčovna Pražského hradu Praha
program:
Petrarcovy sonety v renesančních madrigalech (dobové úpravy pro gambový consort) – Claudio Monteverdi, Orlando di Lasso, Luca Marenzio, Giovanni Pierluigi da Palestrina
Foto Petr Hajská
