Zápisník Jindřicha Bálka (99)
Předvelikonoční čas je vhodný na duchovní hudbu. Barokní podvečery tento týden do něj zapadly naprosto ideálně a svým způsobem i koncert České filharmonie. U baroka se může zdát, že člověk nemůže udělat chybu – ale barokní podvečery byly pečlivě a originálně koncipovaným tematickým večerem. Nejen že zazněla dvě různá zhudebnění z Brockesových pašijí, ale také Bachova kantáta Ich habe genug, smířlivá oslava konce života, která vrcholí radostným očekáváním příchodu smrti. Vokální part zpívala Hana Blažíková svým charakteristickým sopránem, který má zářivé výšky, takže posluchač odpustí, že v nižších polohách hlas tak výrazně nezní. A doprovázející soubor Collegium Marianum zní pod vedením Jany Semerádové vždy uměřeně a s neobyčejnou muzikální živostí. Jako sólistka na flétnu má Jana Semerádová navíc charakteristickou noblesu a duchaplnost, nejenže hraje technicky dobře, ale čitelně a zajímavě artikuluje každou frázi. Tento soubor už je dobrá značka, takže na ideálně koncipovaný postní program bylo v kostele Šimona a Judy prakticky vyprodáno.
Česká filharmonie měla v tomto týdnu zcela jiný program, který je z poloviny věnován Mozartovi a z druhé poloviny světové premiéře oratoria Miloše Boka Apokalypsa v Kamenické Stráni. Co do objemu zvuku se Mozart vedle Boka skoro ztratil, přesto má jeho zařazení velkou důležitost. Čistě dramaturgicky je totiž Mozart a stylový klasicismus dlouhodobě jeden z největších dramaturgických dluhů České filharmonie. A dalo se o tom psát už před deseti lety, kdy Manfred Honeck dirigoval na Mozartovy narozeniny ve Stavovském divadle mimo jiné Pražskou symfonii. V letošním jubilejním roce je Mozarta v programu opět pomálu. A při zpětném pohledu na koncerty bývalého člena Vídeňských filharmoniků Manfreda Honecka v Praze je škoda, že toho Mozarta zase tolik nebylo. Honeck jako violista slavného orchestru ho hrál pod Karajanem a stejně dobře zná Harnoncourta. Soudě podle rychlých temp a dynamických vln mu je něčím bližší Harnoncourt, i když jeho pojetí bývala po mém soudu tempově mnohem více nevyzpytatelná. Honeck v pomalé větě i některých pasážích dalších vět dosáhl s orchestrem jisté vídeňské elegance, jinak ale zvolil virtuózně rychlé tempo a orchestr mu v dramatičtějších pasážích zněl relativně tvrdě – zejména v porovnání s vídeňským zvukem. Dluh našeho prvního orchestru vůči Mozartovi zůstává prostě pořád stejně veliký, dramaturgicky i interpretačně.
Manfred Honeck zato má rád efektní díla, velká oratoria a Mahlerovy symfonie. I této okolnosti možná vděčí Miloš Bok za to, že se rozhodl uvést jeho oratorium. Svou roli zajisté sehrálo i katolické křesťanské založení a v neposlední řadě asi i přímluva velkého Bokova ctitele Radka Baboráka. Podle svých vlastních slov je Bok doma v pozdně romantické tradici velkých oratorií Ference Liszta a brucknerovské mystiky. A jeho komponování je úzce propojeno s náboženským přesvědčením o jediné duchovní pravdě. Jako skladatel je ovšem samouk, který dovede strhnout k provedení pod širým nebem v nádherné krajině Labských pískovců, kam je jeho tvorba duchovně i zeměpisně situována. Lásku k zapomenuté duchovnosti krajiny severních Čech, bývalých Sudet, rád sdílím, zalíbení v této hudbě už méně. Hledání duchovního rozměru je v současném Česku také klíčové téma – ovšem v nadšeneckém přístupu Miloše Boka vidím spíš prvky sektářské blouznivosti.
Samotné oratorium Apokalypsa v Kamenické Stráni je skladba pro gigantické obsazení, které spolehlivě překřičí i závěr Wagnerova Soumraku bohů. Velký smíšený sbor, dětský sbor, čtyři sólisté a velký orchestr. A v kompozici velmi často všichni najednou! Zejména v závěru. Rozpoznatelné jsou určité novoromantické hudební idiomy, ale jinak skladba působí hlavně kvantitou. Kromě úvodu s dětským sborem navíc skladba nemá čitelnou kompoziční logiku a nenese známky velké prokomponovanosti. V orchestru hrají většinou všichni, nevyužívá se instrumentace ani jiných základních prvků skladatelského řemesla. Nad vším vévodí touha říci svou velkou pravdu tím nejhlasitějším způsobem. Pravda, i nad věhlasnějšími skladbami, jako je Mahlerova Symfonie tisíců, si můžeme položit provokativní otázku, jestli dílo nepůsobí spíše kvantitou než bohatstvím invence. V této skladbě je však invence a prokomponovanosti ještě mnohem méně a řada pasáží je prostě za hranicí banality.
Upřímnost je sympatická, ale sama o sobě ještě z nikoho neudělá velkého skladatele. Na scéně soudobé tvorby je mi tento způsob vlastně sympatičtější, než vykalkulované oratorní skladby na dobře honorované objednávky u příležitosti různých výročí. Zrovna tak je mi tento srdeční přístup bližší než určitý intelektuální snobizmus kolem řady autorů soudobé hudby, včetně nejslavnějšího Bouleze. Ale je to málo. Na duchovní mapě našich zemí je Miloš Bok zajímavý a autentický zjev, který odkazuje na venkovské zbožné kazatele barokních časů. Někdy je zajímavé jejich hlasu naslouchat a happeningové provedení v přírodě bych navzdory výhradám navštívil i po zážitku z Rudolfina. Hudební cesta dál to ale po mém soudu není.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava
