Před devadesáti lety, 25. dubna 1926, měla v milánské La Scale premiéru opera Turandot italského hudebního skladatele Giacoma Pucciniho.
Velká část z celkem dvanácti Pucciniho oper – vedle poslední Turandot hlavně Tosca, Bohéma, Madame Butterfly, ale též Manon Lescaut – patří k nejhranějším operám a většinu z nich nyní uvádějí světové operní scény v nových a nových nastudováních. A některé Pucciniho árie – například slavná „Nessun dorma“ právě z Turandot – se staly již součástí populární kultury.
Také pro svou poslední operu Turandot si Puccini dlouho vybíral námět, který by mu vyhovoval vysokou dramatičností a působivostí.
Jeho požadavkem bylo i to, aby příběh obsahoval značnou dávku exotiky, fantazie, poezie a lásky. To všechno nalezl v námětu, který byl podkladem už několika oper – v Schillerově dramatizaci perské pohádky Carla Gozziho o kruté, ale přitom po lásce toužící, čínské princezně Turandot.
Když svou poslední zpěvohru komponoval, byl už těžce nemocný a zemřel dříve, než ji stačil dokončit. Operu pak dopsal jeho přítel a žák Franco Alfano. Poprvé se hrála půl druhého roku po Pucciniho smrti.
