„…o nic absurdnější než Trubadúr“

Semperova opera chystá koncertní provedení Straussovy prvotiny Guntram 

Znáte někoho, kdo si na zahradě svého domu postavil žertovný náhrobek? Předpokládám, že asi sotva – k něčemu takovému je zapotřebí doopravdy zvláštní smysl pro humor. Hudební skladatel Richard Strauss patrně uvedenou předností disponoval, protože jakýmsi cimrmanovským „Kašpárkovým hrobečkem“ ozdobil zahradu své vily v Garmischi. Tedy té vily, o níž s hrdostí tvrdil, že si ji postavil za peníze, jež mu vydělala opera Salome… Na pomníku s vyobrazením statného reka se skví tento nápis:

„Zde leží čestný a chrabrý mládenec Guntram, minnesänger, který byl zabit symfonickým orchestrem svého vlastního otce. Ať odpočívá v pokoji!“

Takto se tedy teď už světově uznávaný komponista vypořádal se svou operní prvotinou, na níž zřejmě s nijak přehnanou láskou nevzpomínal. Jak se ale dozvíme později, byl to on sám, kdo se o mnoho let později pokusil „čestného a chrabrého mládence“ opět vzkřísit…

Vraťme se však do roku 1894, kdy Richard Strauss svůj historicky první pokus o operu dokončil. Na rozdíl od jiných slavných kolegů, například Wagnera, Verdiho nebo Straussova současníka Pucciniho, nebyl v době vzniku svého prvního scénického díla žádným neznámým začátečníkem s nejistými vyhlídkami do budoucna. Třicetiletý Strauss se naopak těšil značnému zájmu a úctě hudební veřejnosti. Jako úspěšný dirigent působil už deset let u předních německých orchestrů a divadel, jako nápaditý skladatel budil pravou senzaci svými velkolepými orchestrálními díly Z Itálie (1886), Don Juan (1888), Macbeth (1890) nebo Smrt a vykoupení (1889). Ve chvíli, kdy zastával prestižní kapelnické posty v Mnichově a Výmaru, mu tedy k ještě většímu věhlasu scházelo už jen pustit se také do operního žánru.

Vzhledem k faktu, že na hudební zrání mladého hudebníka měl zásadní vliv dirigent Hans von Bülow, de facto velekněz kultu Richarda Wagnera, nepřekvapí láska ke tvorbě bayreuthského velikána ani u Richarda Strausse. Zcela zákonitě se tak rozhodl pro dokonale wagnerovské téma (leckdo by se mohl i právem ptát, nechystá-li se Strauss Wagnera parodovat) a za svou povinnost pokládal napsat si k němu sám libreto.„Příběh Guntrama není o nic absurdnější, než Trubadúr“, hájil autor své dílo po letech. Zcela subjektivně se domnívám, že se Strauss coby literát tímto výrokem trochu přecenil, nicméně posuďte sami:

1. dějství:
Mýtina u lesního jezera: Guntram (tenor) a Friedhold (baryton nebo bas), členové bratrstva Rytířů Lásky, rozdávají jídlo hladovějícím poddaným vévody Roberta (baryton), který právě potlačil vzpouru podnícenou jeho vlastní krutou chamtivostí. Své choti, laskavé a krásné Freihild (soprán), známé jako „Matka chudých“, vévoda nadále zakázal ubožákům pomáhat.

Poté, co dostanou almužnu, lidé odejdou, a Guntram zůstane sám, aby mohl meditovat o kráse přírody a o všem zlu, které způsobují lidské vášně. Děkuje Pánu, že vedl jeho kroky do země vystavené útlaku, a žádá ho o pomoc při uskutečňování svého úmyslu: chce obměkčit Robertovo srdce písní. Náhle spatří Freihild, jak běží k jezeru. Zabrání jí, aby se utopila. Lítost vyvolaná jejím zoufalstvím se změní v lásku poté, co Guntram zjistí, že je ochránkyní chudých.

Je slyšet hlasy, volající Freihildino jméno. Přichází Starý vévoda (bas) a děkuje Guntramovi za dceřinu záchranu. Z vděčnosti vyhoví Guntramově žádosti, aby chudí dostali svobodu. Tím rozzuří vévodu Roberta, který od této chvíle Guntrama nenávidí.

2. dějství
Hradní síň: Potulní pěvci vystupují na oslavě vítězství nad vzbouřenci. Guntram je vyzván, aby zazpíval též. Hrdina chvíli váhá, ale Freihildin smutný výraz ho povzbudí. Uchopí harfu a zpívá Friedenerzählung neboli píseň o míru, v níž porovnává čas klidu a lásky s hrůzami války.

Do síně vpadne posel a oznámí, že válka znovu vzplála. Guntramovou vášnivou výzvou k zachování míru jsou dojati všichni kromě vévody Roberta, který ze žárlivosti poroučí svým poddaným, aby se troufalého pěvce chopili. Protože váhají, vévoda tasí meč a Guntrama napadne. Pěvec se však brání a Robert padne mrtev k zemi. Starý vévoda v ohromení poručí, aby byl Guntram zatčen a uvězněn.

3. dějství
Kobka: Je slyšet mnichy, kteří zpívají nad mrtvolou zabitého vévody, a Guntram si svůj čin vyčítá. Jeho chmurné snové představy přeruší příchod Freihildy, která se vášnivě vyzná z lásky, již pociťuje ke svému zachránci, a zapřísahá ho, aby společně uprchli.

V tom k nim přistoupí Friehold. Žádá Guntrama, aby stanul před soudem jejich bratrstva a pokáním odčinil zločin vraždy. Pěvec však vysvětlí, že se žádného zločinu nedopustil, ale pouze se bránil. Skutečný hřích však tkví v tom, že tyrana probodl ze žárlivosti, poněvadž miluje jeho choť. Za to teď musí odmítnout Freihildinu lásku a zbývající dny života strávit o samotě. Svůj postoj hrdina vysvětlí zoufalé Freihild a naléhavě ji žádá, aby byla silná. Prosí ji, aby dál prokazovala dobročinnost – zejména teď, když má moc i prostředky k jejímu konání a vévodství patří jí. Zatímco se s ní Guntram loučí, Freihild pomalu sbírá odvahu, již bude v osamělé budoucnosti potřebovat…Z historie víme, že i sebenesmyslnější libreto nemusí být překážkou vzniku skvělé opery, je-li její hudební složka dostatečně kvalitní. Ani v tomto ohledu však není Guntram bez problémů: hutná partitura, které hojně užívá leitmotivů a otevřeně se hlásí k Wagnerově kompoziční technice, působí spíše dojmem další Straussovy symfonické básně, tentokrát obohacené o vokální složku. Jako rozený dramatik se skladatel vskutku zatím neprojevuje, ale zato dává jasně najevo, že pěvce do budoucna nikterak šetřit nehodlá. Mohutný orchestrální aparát, s nímž musí zpěváci doslova zápasit, však občas hýří barvami a nápady, předznamenávajícími kupodivu nikoliv Salome a Elektru, ale spíše pozdějšího Růžového kavalíra, Arabellu nebo Ženu bez stínu.

Ke všem těmto mistrovským dílům je však 10. května 1894 v Grossherzogliches Hoftheater ve Výmaru ještě daleko. Právě toho dne zazněl Guntram za autorova řízení poprvé; v titulní roli vystoupil tenorista Heinrich Zeller, laskavou a krásnou Freihildou se stala sopranistka Pauline de Ahna.Té se později dostalo štěstí být Straussovou manželkou a zároveň jednou z nejděsivějších postav v galerii partnerek slavných hudebních skladatelů. To už je ale trochu jiný příběh; smutným faktem zůstává, že Guntram měl onoho májového večera ve Výmaru premiéru i derniéru zároveň.Autorův věhlas však způsobil, že navzdory prvotnímu neúspěchu měla o jeho operní novinku zájem i jiná divadla. Už 16. listopadu 1895 tak Guntram zazněl v Mnichově, a za nějaký čas dokonce i v Praze. Podnikavý ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann si jevištní opus populárního skladatele nemínil nechat ujít a nasadil ho jako první novinku sezony 1901-1902. Dílo sice nastudoval dirigent Leo Blech, ale 9. října 1901 ho na slavnostní premiéře neřídil nikdo jiný než sám Richard Strauss. Ani ve světle jeho dalších hostování na téže scéně (později zde dirigoval i Salome, Elektru a Růžového kavalíra) bychom tedy neměli zapomenout, že první Straussovou operou, provedenou na našem území, byl právě Guntram.

Bez zajímavosti jistě není ani skutečnost, že předehry k jedotlivým dějstvím Guntrama si velmi oblíbil Gustav Mahler. Přestože některé pasáže opery použil později Strauss ve své symfonické básní Život hrdiny, Mahler zůstával věrný originálu. S velkým úspěchem uvedl předehru k prvnímu dějství v roce 1895 v Hamburku, tutéž skladbu a předehru ke druhému dějství pak roku 1899 i ve Vídni. Obě guntramovské předehry zařadil Mahler také na program jednoho ze svých posledních koncertů s Newyorskou filharmonií v roce 1910. Téhož roku se shodou okolností konalo i na dlouhou dobu poslední scénické provedení opery: stalo se tak ve Frankfurtu pod taktovkou Ludwiga Rottenberga.

Jak už bylo naznačeno výše, přání klidného spočinutí na Guntramově náhrobku porušil sám autor epitafu, a to za bezmála půlstoletí po minnesängrově symbolickém pochování. V roce 1940 byl Richard Strauss po dlouhé a plodné kariéře v očích svých současníků už v podstatě živoucím anachronismem. Přesto (a navzdory jeho nikoliv banálním roztržkám s oficiální mocí) mu Hitlerova Třetí říše prokazovala pocty hodné skutečného klasika. Dostalo se tedy i na znovuuvedení mistrovy první opery. Šest a sedmdesátiletý Strauss, snad s nostalgickou vzpomínkou na mládí, se k partituře opět vrátil, poněkud ji zkrátil a učinil i opravy v instrumentaci. V této verzi se pak Guntram hrál opět ve Výmaru 29. října 1940 za řízení Paula Sixta a o dva roky později i v Berlíně pod taktovkou Roberta Hegera.Dnes je Guntram považován více méně za kuriozitu, a odpovídá tomu i poměrně skromné množství nahrávek. V roce 1981 natočil operu s BBC Symphony Orchestra dirigent John Pritchard a do hlavních rolí obsadil Williama Lewise, Carole Farley, Patricka Wheatleye a Johna Tomlinsona. Roku 1998 vznikla na základě inscenace na festivalu v Erlu digitální nahrávka Gustava Kuhna a Orchestra Filharmonica Michigana. Ústřední postavy zda zpívají Alan Woodrow, Elisabeth Wachutka, Andrea Martin a Hans-Peter Scheidegger.Nejsnáze dostupným a cenově velmi příznivým je pro české zájemce komplet s verzí z roku 1940, který na základě předchozího koncertního provedení v New Yorku pořídila v roce 1984 dirigentka Eve Queler s Reinerem Goldbergem, Ilonou Tokody a dalšími maďarskými pěvci a Maďarským státním orchestrem.V letošním jubilejním straussovském roce bylo jen otázkou času a místa, kdy a kde dojde k opětovnému Guntramově návratu. Tuzemští zájemci o toto dílo mohou mít radost ze skutečnosti, že se tak stane velmi brzy a velmi blízko. Koncertní uvedení premiérové verze opery z roku 1894 totiž chystá Semperova opera v Drážďanech na 23. a 28. února a na 2. března. Hudební nastudování má na starosti renomovaný izraelský dirigent Omer Meir Wellber a v hlavních rolích se představí řada vynikajících pěvců. Titulního hrdinu ztvární holandský tenorista Frank van Aken, který na sebe v Drážďanech nedávno velmi důrazně upozornil v rolích Tristana a Aegista v Elektře, Freihildou bude jedna z hlavních sopránových opor divadla, američanka Marjorie Owens. V dalších důležitých úlohách vystoupí Simon Neal, Markus Butter a Georg Zeppenfeld, epizodní roli Starého muže bude zpívat známý francouzský tenorista Gilles Ragon, v několika menších vstupech se můžeme těšit i na stále lepšího slovenského basbarytonisty Pavola Kubána.

Opera Plus chystá z premiérového představení recenzi, která dá snad alespoň částečnou odpověď na otázku, zda byl minnesängr Guntram skutečně „zabit symfonickým orchestrem svého vlastního otce“, anebo stále ještě existují důvody, aby se měl i do budoucna čile k životu.

Richard Strauss:
Guntram
(koncertní provedení)
Hudební nastudování, dirigent: Omer Meir Wellber
Sbormistr: Pablo Assante
Herren des Sächsischen Staatsopernchores
Premiéra 23. února 2014 Semperoper Drážďany

Der alte Herzog – Georg Zeppenfeld
Freihild – Marjorie Owens
Herzog Robert – Markus Butter
Guntram – Frank van Aken
Friedhold – Simon Neal
Des Herzogs Narr – Aaron Pegram
Eine alte Frau – Christa Mayer
Ein alter Mann – Gilles Ragon
Ein jüngerer Mann – Tomislav Lucic
Erster Vasall – Evan Hughes
Zweiter Vasall – Tilmann Rönnebeck
Dritter Vasall – Peter Lobert
Ein zweiter jüngerer Mann – Pavol Kubán
Ein Bote – Pavol Kubán

www.semperoper.de

Foto archiv