Podruhé obnovená Bajadéra v brněnském baletu se zaskvěla v novém výtvarném hávu

Klasický balet Bajadéra měl svou premiéru v Mariinském divadle v St. Petersburgu v roce 1877 a stále patří do klenotnice romantického baletního odkazu. Jeho inscenátoři se k němu vrací hlavně díky orientálnímu příběhu a choreografickým kvalitám jeho tvůrce Mariuse Petipy. Každý taneční soubor, který si troufne na tento „oříšek“, musí prokázat mimořádnou brilantní techniku a cit pro styl jak sólistů, tak celého sboru.

Příběh se odehrává ve starověké Indii. Jako ve většině romantických děl je hlavním tématem láska. V tomto případě nenaplněná láska mezi chrámovou tanečnicí Nikií /bajadérou/ a vojákem Solorem, který je poněkud nestálým a rozporuplným hrdinou. Miluje Nikii a slibuje jí věčnou věrnost, ale na druhé straně ji zradí tím, že se zasnoubí s Máharádžovou dcerou Gamzatti. Nešťastná Nikie se v zápalu vášně vrhá na svou sokyni s dýkou, ale zabít ji nedokáže. Nakonec sama podléhá lsti a je uštknuta hadem, kterého na ni nastraží její nepřátelé. Přestože jí Velký Brahmín, který ji též miluje, nabízí protijed, Nikie odmítá, umírá a setkává se se svým milým pouze v jeho představách, v opiovém snu, ve světě stínů, který je ideální, ale zcela mimo reálné bytí.

Cesta Bajadéry na české jeviště nebyla jednoduchá. Balet čekal 136 let na svou premiéru v brněnském divadle v r. 2003. Obnovená inscenace se konala tamtéž v r. 2013 a v říjnu tohoto roku se dočkala dalšího uvedení s novou scénografií slovenského výtvarníka Marka Hollého. Na scéně pražského Národního divadla se objevila v choreografii Javiera Torrese v r. 2014. Jako většina petipovského repertoáru prošla Bajadéra od svého vzniku mnoha obměnami v pozdějších nastudováních, v nichž tvůrci více či méně ctili Petipovu choreografii, ale měnili dramaturgii nebo sled obrazů. Nová nastudování romantických baletů šla ve 20. století ruku v ruce s velkým rozvojem klasické taneční techniky a většina sólových variací se stávala stále virtuóznější.

Choreograf a režisér brněnské inscenace Jaroslav Slavický vychází z původního pojetí a respektuje Petipův odkaz. Sám o něm uvedl: „Byl to génius. Co on udělal, nikdo neudělá lépe.“ Svými úpravami přispívá Slavický k přehlednosti děje a objasnění motivací postav. Inscenace, i když využívá dobově podmíněných, poněkud patetických gest, neztrácí tempo a švih. Jednání hlavních postav je zdůvodněné a srozumitelné a na interprety klade nároky nejen baletní ekvilibristiky, ale i hereckého umu. Jediné místo, kdy Solor přísahá Nikii věrnost před posvátným ohněm a je odhalen Velkým Brahmínem, který se stává svědkem jejich schůzky, je načrtnuto velmi rychle a nedotaženě. Oba milenci jsou spojeni v gestu přísahy a Brahmín se za nimi zjeví na pár vteřin a zase zmizí. Možná tento rychlý okamžik divák ani nezaznamená.

Bajadéra je výpravný a pompézní balet a zaslouží si stejně výpravné výtvarné řešení. To se oběma zúčastněným výtvarníkům opravdu povedlo. Scénografie Marka Hollého je tvořena perspektivně se sbíhajícími sloupy, sochou zlatého boha v indické modlitebně a bohatým barevným „krajkovím“ indické architektury. Plasticitu získává scéna i díky zadní projekci, která navozuje sepjetí s přírodou, chrámovými zahradami či palmovými háji a odlehčuje scénu jako takovou. Naopak Království stínů je zcela strohé, řešené šikmou a volným prostorem v modré barvě a doplněné pouze zadním horizontem mraků, ze kterých vyzařuje světlo. Čistý obraz, který dává naplno vyniknout sboru křehkých tanečnic v bílých balerínách. Pouze závěrečné zemětřesení způsobené hněvem bohů je řešeno velmi chudě stroboskopem a pobíhajícími tanečníky. Kostýmy Josefa Jelínka jsou propracované, okázalé, zdobné využívající světlých a tlumenějších barev a nechávají tak dobře vyznít jednotlivým dílčím barevným kontrastům.

Úspěch Bajadéry stojí a padá s interpretační úrovní baletního souboru. Velmi chytře vyřešilo vedení brněnského baletu pravděpodobnou absenci prvního sólisty pro roli Solora přizváním hostujících tanečníků. Na premiéře se představil Michal Krčmář, absolvent pražské konzervatoře a současný étoile Finského národního baletu, který působí v Helsinkách již devátou sezonu. Krčmář představuje mužný typ, který dokáže ovládnout jeviště. Je partnersky spolehlivý, technicky přesný, udivující hlavně jistotou a dynamickou skočnou technikou. V hereckém projevu je noblesní a srozumitelný. Bajadéra by se nedala inscenovat bez Solora, ale hlavně ne bez dvou protikladných hrdinek Nikie a Gamzatti. Eriko Wakizono /Nikie/ a Ivona Jeličová /Gamzatti/ jsou vybrány přesně podle charakteru svých postav. Porcelánově krásná Wakizono, křehounká s nádhernou prací paží a obdivuhodnou výškou arabesek je zrozena pro role romantických plujících víl. Daleko více jí sedí právě tato poloha snění a vznášení se v nehmotném světě. Když jsem ji sledovala v Království stínů, nechala jsem se unášet jejím tanečním projevem. Ale jako žena z masa a krve má i své nedostatky v hereckém uchopení role. Nejméně uvěřitelný je moment, kdy se dozví o chystané svatbě Solora a Gamzatti a vrhá se na ni s dýkou. Ivona Jeličová nemá takové dispozice jako Wakizono, ale je skvělá výrazová tanečnice. Ve svém projevu přináší řadu nuancí od zamilovanosti a oddanosti přes zoufalství, nenávist až k jakési urputnosti nevzdat se svého cíle. Je tvárná, plná ženskosti a schopnosti hereckých proměn.

Z celé brněnské inscenace dýchá Slavického cit a respekt k původní předloze. Ať již on či baletní mistři vyžadují přesné výkony nejen po sólistech, ale i po celém sboru. Království stínů patří mezi náročné sborové scény v klasickém repertoáru. Dlouhý nástup, kdy jednotlivé tanečnice sestupují jednotným pohybem po šikmé ploše, vyžaduje absolutní přesnost, pravidelné rozestupy, výšku arabesek, stejnou práci paží. Brněnský dívčí soubor doplněný o studentky Taneční konzervatoře odvedl soustředěný výkon, který trochu zakolísal jen v dlouhých statičtějších výdržích. I některé drobnější role si zaslouží zmínku. V gestech srozumitelný, přesný a naléhavý Velký Brahmín Uladzimira Ivanoua, naprosto bezchybný Zlatý bůžek Shomy Ogasawary nebo všichni z dynamického indického tance, či dívčího pas de quatre.

I když Minkus není Čajkovský a jeho hudba má spíše služebný charakter, byl výkon orchestru v čele s Pavlem Šnajdrem bezchybný. Brněnská inscenace oslovila nejvíce precizností, čistým výtvarným pojetím a jasným poselstvím víry v sílu a přesvědčivost tance. Diváci ji po právu odměnili potleskem ve stoje.

Bajadéra
Hudba: Ludwig Minkus
Hudební úprava: John Lanchbery
Choreografie, režie a úprava libreta: Jaroslav Slavický
Dirigent: Pavel Šnajdr

Psáno z premiéry 18. 10. 2019 v 19 hod. v Janáčkově divadle v Brně