V dnešní době končí potleskem vestoje takřka každý koncert. U některých jsem schopen to pochopit. To, jak Cecilia Bartoli a Rolando Villazón odevzdali pražskému publiku absolutně vše a snad ještě něco víc, to si standing ovation zasloužilo. Podobně jako neuvěřitelný výkon České filharmonie s Valerijem Gergijevem v přetěžkém Stravinského Svěcení jara. Jak mají ale umělci vnímat stojící publikum jako mimořádnou poctu a ocenění výkonu a nasazení blížícího se absolutnu, když je tolik nadužíváno? To, co má být unikátní, jsme tím devalvovali na běžný standard.
Jonas Kaufmann je jistě zcela mimořádný tenorista. Jeho poslední pražský výkon si ale ovace vestoje prostě nezasluhoval, stejně jako podivně experimentální provedení Beethovenovy 9. symfonie Berlínskou filharmonií se Simonem Rattlem. Ale i to bych snad se skřípěním zubů přežil a bral to jako ocenění toho, že se tak významní umělci vůbec vydali do Prahy. Bohužel se ale bouřlivého potlesku vestoje dočkal i Český národní symfonický orchestr za své předloňské provedení Janáčkovy Sinfonietty, které bylo tak děsivou destrukcí této fenomenální skladby, že jsem litoval toho, že u sebe nemám pytlík rajčat. V případě žesťové sekce dokonce střelnou zbraň.
Já vím, že žijeme ve zrychlené době a některá díla klasické hudby jsou prostě dlouhá. Po dvouhodinovém sezení už sebou člověk šije a není nic příjemnějšího než vstát a protáhnout si tělo. Ale důvod, proč se výjimečně tleská vestoje, je přece jiný. Jsou to emoce, které vás samy vymrští ze sedadla, je to pocit něčeho absolutního, ryzí krásy a k tomu jakéhosi vnitřního duchovního sepětí pódia a auditoria. Vždyť i vsedě se dá pořádně zatleskat a ocenit dobré, velmi dobré či vynikající výkony. Standing ovation si prosím nechme jen na ty absolutní, fenomenální.
