A sněží a sněží. Netrebko a Maltman ve vídeňském Eugenu Oněginovi

Možná jsem přehnaně sentimentální, ale dodnes se umím dojmout při vzpomínce na třetí dějství Pucciniho La bohèmy v Zeffirelliho inscenaci, která se už více než půl století hraje ve Vídeňské státní opeře. Mám na mysli především závěrečný kvartet, během nějž se na malebně realistickou scénu a přítomné bohémy i jejich odcházející lásky začne snášet sněhová nadílka. Pamatuji se, že když jsem tuto jevištní přeháňku viděl kdysi poprvé, považoval jsem ji nejen za nádherný nápad, ale zároveň za efekt, jenž okouzlí a vynikne jen tehdy, když se s ním spíše šetří než plýtvá. Od těch dob už jsem Bohém s různou intenzitou sněžení zhlédl víc než dost a musím uznat, že někdy neuškodí ani větší chumelenice. V Konwitschného pojetí (aktuálně uváděném v Lipsku a Bratislavě) se například falešný sníh sype shůry po celé třetí dějství, aby už ve čtvrtém kompletně pokryl celé jeviště a posloužil protagonistům jak k úvodnímu bezstarostnému dovádění v „závějích“, tak jako mrazivá kulisa pro umírání nemocné Mimi.

Jak ovšem dokazuje šest let staré vídeňské ztvárnění Čajkovského Eugena Oněgina, nemusí si pro sebe zimní potěšení uzurpovat vždy jen pařížská Latinská čtvrť. Představa, že může sněžit i na ruském venkově, konec konců vyvede z míry jen málokoho. V inscenaci režiséra Falka Richtera a scénografky Katrin Hoffmann se však bohužel nic jiného, než je setrvalé padání sněhu na pozadí jinak holého jeviště, prakticky nevyskytuje. Pravda, jsou tu ledové kvádry, suplující s různým úspěchem nábytek, a četní statisté a tanečníci, snažící se zaplnit scénu akcemi od stylizovaných živých obrazů až po realistickou narozeninovou party. Právě soustavné sněžení nicméně celkově přispívá k pocitu monotónnosti, chladné odtažitosti a – pokud mohu hovořit sám za sebe – také poněkud nepříjemných mžitků před očima. Výše uvedené přesvědčení, že větší chumelenice někdy neuškodí, zkrátka podle mého názoru v tomto případě neplatí. Abych ale inscenaci jen nehaněl – za její klad považuji nadčasově řešené a vysloveně slušivé kostýmy Martina Kraemra, které s inscenací, laděnou ponejvíce do studených barev, elegantně korespondují.

Richterova „zasněžená romance“ navíc svým aranžmá nikterak nesvazuje ruce představitelům hlavních rolí, takže je jim v případě, že mají po herecké stránce co říci, relativně pohodlným zázemím. A nutno říci, že zejména pěvecké obsazení povýšilo aktuální sérii představení vídeňského Oněgina na událost, v níž se předešlé výhrady jeví rázem jako marginálie.

Do produkce, v níž zpívala roli Taťány v roce 2013 vůbec poprvé ve své kariéře, se totiž vrátila sopranistka Anna Netrebko. Pro pěvkyni s naprosto bezprecedentním postavením v současném operním světě představuje hlavní ženská role v Čajkovského „lyrických scénách“ zjevně velmi důležitý mezník. O její přípravě na tuto úlohu a dalších okolnostech, které zpěvaččin debut v patrně nejslavnějším díle ruské operní literatury doprovázely, jsem před dvěma lety informoval zde. Pokud jsem svůj tehdejší článek nazval Anna Netrebko versus Taťána: zápas (zatím) bez vítěze, dokládal jsem tím svůj pocit, že navzdory vokální jistotě a evidentně zodpovědnému přístupu k roli nepůsobila Netrebko jako Taťána zcela přesvědčivě. Vinu jsem tenkrát přičítal v první řadě jejímu přirozenému naturelu, který se s obecnou představou introvertní Čajkovského hrdinky poměrně výrazně míjel. Přesto jsem byl dalek toho považovat tento soud za konečný, a možná mi nebudete mít za zlé, když v té spojitosti ocituji závěr své tehdejší recenze: „Nová Taťána – o kterou zde šlo především – se podle všeho bude ještě vyvíjet, ostatně tak jako její předchůdkyně Jolanta. Možná, že následující newyorská inscenace bude Anninu naturelu bližší a že s Mariuszem Kwiecienem a Piotrem Beczalou po boku se dočkáme dalšího velkého triumfu výjimečné sopranistky.“

Ona newyorská inscenace režisérky Fiony Shaw (dnes už dostupná i na DVD) a letošní vstup do mnichovského Eugena Oněgina (v režii Krzystofa Warlikowského a opět s Mariuszem Kwiecienem v hlavní roli) byly mimochodem pro Annu Netrebko jedinými dvěma dalšími zkušenostmi s touto operou. Automaticky se tedy nabízí otázka, zda tím pádem mohlo opravdu dojít ve zpěvaččině pojetí role k jakkoliv významnému posunu. A odpověď? Sám za sebe s potěšením konstatuji, že k němu opravdu došlo a že hovořit o „ dalším velkém triumfu“ možná nebude zcela přehnané.

Ano, pěvkyně je ve věku, kdy ji asi těžko budeme považovat za mladou dívku z ruského venkova, ale její přerod do nesmělé a do sebe ponořené ženy, která zažila závrať z náhlého milostného vzplanutí, proběhl tentokrát naprosto hladce a uvěřitelně. Přirozeným vrcholem její kreace se stala slavná dopisová scéna, jejíž pěvecké i herecké vypracování bylo hodné maximálního uznání. Přechody od nezvladatelných výbuchů vášně až po nejjemnější pianissima zněly v podání zpěvaččina oblého a tmavě zabarveného hlasu stejně atraktivně jako přirozeně co do významu zpívaného slova. Skvěle vypracovaná byla i choreografie Taťánina rozdychtěného pobíhání po scéně: zamilovaná žena jako by nebyla schopná se ani na vteřinu zastavit a to, že během svého milostného rozčilení vůbec byla s to napsat Oněginovi dopis, je téměř zázrak. Výborně zapůsobil i okamžik, kdy Taťána svůj dopis odešle a pak se s hrůzou začte do nedopsaných konceptů, které se povalují všude kolem. Náhlé prozření, že v dopise vyjádřila víc, než bylo záhodno, a že Oněginova reakce bude pro ni téměř nevyhnutelně zklamáním, vyšlo Anně Netrebko po herecké stránce takřka dokonale. Znamenitě vyznělo i finále opery, kdy se role obracejí a provdaná Taťána čelí Oněginovým zoufalým milostným návrhům. V okamžiku, kdy muži, jenž před ní klečí na kolenou, říká objekt jeho touhy „Já vás miluji“, je na Taťáně Anny Netrebko znát spíše úleva, že ona slova konečně nahlas vyslovila, než že by opravdu věřila jejich pravdivosti. Zdá se, že se tím zbavila traumatu z někdejšího nenaplněného vztahu – a všechna tíha viny se teď téměř hmatatelně přesouvá na Oněgina, náhle neschopného ženě zabránit, aby ho navždy opustila.

Před dvěma lety jsem vyjádřil přesvědčení, že se zpěvačce nedostalo v debutu v tak významné roli adekvátní podpory ze strany jejích pěveckých kolegů. Na mysli jsem měl především překvapivě matný výkon Dmitrije Hvorostovského v hlavní úloze. Nyní se setkala Netrebko na jevišti s barytonistou, který se – tak jako tenkrát ona v roli Taťány – představil jako Eugen Oněgin na jevišti Vídeňské státní opery vůbec poprvé. Zkušený britský pěvec Christopher Maltman má pověst vynikajícího zpívajícího herce, ale také mimořádně oduševnělého písňového interpreta. Je zajímavé, že v tomto případě zúročil především druhou ze svých předností. Zdálo se, že se soustřeďuje především na preciznost a stylovost pěveckého podání, a kromě radosti z poslechu jeho technicky jistého a ve všech polohách znělého hlasu mu nebylo možné upřít ani výtečnou ruskou výslovnost. Herecky působil překvapivě uměřeně a svého Oněgina ztvárňoval většinu času jako netečného dandyho s rukama v kapsách. Z této šarže zajímavě vypadl ve chvíli své promluvy k Taťáně po obdržení jejího dopisu – působil dojmem, že se na ženu snaží upřímně zapůsobit z pozice jakési otcovské autority, která, jak víme, na statku u Larinů citelně chybí. Skutečnou vášeň pak vložil Maltman do už zmíněné závěrečné scény opery, která vizuálně připomínala spíše finále Carmen než Eugena Oněgina.

Mnohem jistěji než před dvěma roky působil v úloze Lenského tenorista Dmitry Korchak. Přestože jsem přesvědčen, že tento majitel zajímavě zabarveného lyrického hlasu je spíše ideálním představitelem rolí italského belcanta, je to pěvec do té míry inteligentní a neobyčejně muzikální, že se stal ústřední dvojici téměř rovnocenným protihráčem. Tmavý a zrale znějící mezzosoprán Zoryany Kushpler se naopak v roce 2013 mnohem lépe uplatnil v roli Lariny než tentokrát v podobě Taťániny živé a veselé sestry Olgy.

Jen slova superlativů je ale třeba adresovat všem dalším protagonistům: slyšet charakteristický bas legendárního Ferruccia Furlanetta v árii Gremina bylo opět svátkem, a výborná byla i Monika Bohinec jako statkářka Larina. Tenorista Pavel Kolgatin, debutující v roli Triqueta, zaujal ve stylizaci do rockové hvězdy okresního formátu zejména komediálním nadáním.

Hudební nastudování Patricka Langa se vyznačovalo jistou řemeslnou věcností a zjevnou zálibou v rychlejších tempech; souhře v orchestru Vídeňské státní opery však podle mého názoru není možné nic podstatného vytknout. Tradičně vynikající byl i výkon sboru (se sbormistrem Thomasem Langem), jemuž se po samostatném výstupu v prvním dějství dostalo i nadšeného potlesku na otevřené scéně.

Právě skončenou čtveřici představení Eugena Oněgina ve Vídni je tedy možné hodnotit jako více než zdařilou a troufám si tvrdit, že trojice pěvců Anna Netrebko, Christopher Maltman a Dmitry Korchak se postarala o to, aby se na ni vzpomínalo jako na sérii v mnoha ohledech památnou. Pokud by se měla někdy na prknech Vídeňské státní opery objevit znovu, doporučuji neváhat a vydat se za ní. I kdyby to mělo znamenat, že to bude opět v této inscenaci Eugena Oněgina a že vám setrvalé sněžení na jevišti bude způsobovat mžitky před očima.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Petr Iljič Čajkovskij:
Eugen Oněgin
Hudební nastudování a dirigent: Patrick Lange
Režie: Falk Richter
Scéna: Katrin Hoffmann
Kostýmy: Martin Kraemer
Sbormistr: Thomas Lange
Choreografie: Joanna Sander
Světla: Karsten Sander
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 7. března 2009 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 2. 11. 2015)

Tatjana – Anna Netrebko
Eugen Onegin – Christopher Maltman
Lenski – Dmitry Korchak
Fürst Gremin – Ferruccio Furlanetto
Larina – Monika Bohinec
Olga – Zoryana Kushpler
Filipjewna – Aura Twarowska
Hauptmann – Marcus Pelz
Saretzki – Marcus Pelz
Triquet – Pavel Kolgatin

www.wiener-staatsoper.at