Ostravské opeře dal vše. Režisér Miloslav Nekvasil slaví pětaosmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pro toho, kdo zná ostravského operního režiséra Miloslava (Miloše) Nekvasila, je téměř neuvěřitelné, že 6. listopadu uplynulo už pětaosmdesát let od jeho narození. Miloš Nekvasil vždy působil dojmem mladého člověka, kterému samozřejmě přibyly vrásky, není už třeba tak křepký, jak býval, ale stále působí mladě, zejména svým přístupem k životu i ke kumštu. A kdo jej nezná blíž, možná bude překvapen, že do Ostravy, které zasvětil svůj život, přišel až ve svých pětadvaceti letech.

Miloslav Nekvasil je rodák z Prahy, kde také v roce 1950 maturoval na gymnáziu. Na studium na vysoké škole nemohl v té době z politických důvodů pomyslet, ale protože ho lákala opera, zkusil to na Pražské konzervatoři. Byl přijat a stal se studentem zpěvu u profesora Jana Berlíka, dlouholetého tenoristy Národního divadla, jednoho z významných představitelů role Jeníka v historii uvádění této opery ve Zlaté kapličce.

Miloslav Nekvasil (foto archiv)
Miloslav Nekvasil (foto archiv)

O tom, jak vznikl jeho vztah k opeře, nás informoval před časem v Hudebních rozhledech. Byl od raného dětství nadšeným návštěvníkem divadla, především operních představení Národního divadla, a jak sám říká, viděl tam snad všechno, co tehdy bylo na repertoáru. Velmi na něj zapůsobil Vilém Zítek. Cituji doslova: „Z generace všech báječných pěvců jsem ctil zejména Viléma Zítka – ohromně na mne působil svým krásným basem, ale také herectvím, které se dokonale snoubilo se zpěvem.“ Myslím si, že v těchto slovech je obsaženo jádro toho, co ovlivnilo Nekvasilovy divadelní osudy.

Už na konzervatoři cítil, že ho spíše než zpěv láká opera jako celek. Velký vliv na něj v tom smyslu měl Hanuš Thein. Myslím si, že Theinovu osobnost bychom si měli neustále připomínat. Thein nebyl režisérem-vizionářem, který by projektoval nové a nevybádané cesty svého oboru, ale byl rozeným divadelníkem a znamenitým pedagogem. Chápal operu především jako živé divadlo a snažil se pro každou svou inscenaci nalézt takové pojetí, které bude souznít s autorským záměrem, a zvolit přitom adekvátní prostředky k jeho realizaci na jevišti. Sám byl výborný herec a na herecký projev kladl mimořádný důraz. Hanuše Theina, který tehdy adepty zpěvu na konzervatoři vyučoval operní herectví, můžeme považovat za toho, kdo poskytl M. Nekvasilovi základní profesionální vybavení a nasměroval jeho budoucí osudy.

V roce 1955 byl Miloslav Nekvasil angažován do opery Státního divadla v Ostravě jako sólista pro barytonový obor. V něm tehdy v Ostravě excelovaly dvě osobnosti, dlouholetý protagonista ostravského (a předtím plzeňského) souboru Rudolf Kasl a stále razantněji se prosazující osmadvacetiletý Čeněk Mlčák. Vedle nich zpíval barytonové role ještě bývalý violista orchestru, Radoslav Svozil. Nekvasil jako každý začátečník byl pověřován spíše středními a menšími úkoly (mimo jiné Mistr zedník v Tajemství, Morales v Carmen či Kuligin v Janáčkově Kátě Kabanové).

Ostravský operní režisér Ilja Hylas byl bystrý pozorovatel lidí kolem sebe. Záhy rozpoznal, že Nekvasila přitahuje režie. Hylasovy začátky byly analogické. Studoval původně hru na hoboj, potom zpěv a stal se sólistou Velké opery 5. května, s jejímž souborem potom přešel do Národního divadla. Sám měl možnost seznámit se jako tenorista, který byl obsazován do řady takzvaných vedlejších rolí, s prací čelných režisérských osobností té doby. Když v roce 1958 připravoval s tehdejším šéfem ostravské opery Bohumilem Gregorem inscenaci Borise Godunova, pověřil Miloslava Nekvasila úkoly asistenta režie.

V této víceméně neformální funkci působil Nekvasil ještě v dalších inscenacích a nakonec došlo k tomu, že mu byla v roce 1960 svěřena inscenace Pucciniho Tosky, kterou bylo nutno vyrobit velmi úsporně. Se svým vrstevníkem, výborným scénografem Vladimírem Šrámkem, připravili jednoduchou lacinou scénu, která ale umožňovala Nekvasilovi položit důraz na zpívající herce. Vzniklo tak velmi působivé představení. Navíc měl režisér k dispozici velmi tvárné představitele, jako byl Jiří Zahradníček, ideálně hlasově disponovaný pro roli Cavaradossiho a vždy pohotově reagující na jakýkoli podnět; pro zloducha Scarpiu tu byl Čeněk Mlčák, který již několikrát na sebe do té doby upozornil nejen jako vynikající barytonista, ale i jako tvárný a citlivý herec. A pro úplnost dodejme, že roli Kostelníka zpíval a hrál současný nestárnoucí doyen české opery, stále plný elánu a chuti do díla, Richard Novák.

Po Tosce následoval za rok další úkol. Byla jím komická opera Gaetana Donizettiho Nápoj lásky.

G.Donizetti: Nápoj lásky - Miloš Nekvasil (režisér) - Státní divadlo Ostrava 1960 (foto František Krasl)
G. Donizetti: Nápoj lásky – Státní divadlo Ostrava 1960 (foto František Krasl)

Nekvasil této příležitosti využil dokonale. Jako výtvarníka si vybral scénografa hýřícího nápady a energií je realizovat, Otakara Schindlera. Je zajímavé, že to byl právě Miloslav Nekvasil, který jednomu z našich nejlepších divadelních výtvarníků druhé poloviny dvacátého století otevřel dokořán dveře do Státního divadla. Roduvěrný Ostravák Schindler přitom už řadu let byl šéfem výpravy sesterského Divadla mladých (Divadlo Petra Bezruče), ale ve Státním do té doby vytvořil jen jednu scénu někdy v polovině padesátých let a poté byl autorem kostýmů pro tři nebo čtyři inscenace.

Otakar Schindler vytvořil v Nápoji lásky pro Nekvasila prostor zabydlený miniaturními stavbami, herci byli oblečeni v kostýmech odkazujících k tradici komedie dell′arte a lidového divadla a byli vedeni k patřičně stylizovanému projevu. Inscenace plná laskavého humoru byla přijata s nadšením, dodnes na ni pamětníci rádi vzpomínají. Přijatou koncepci přijali i sólisté, z nichž zmíním alespoň jediného, představitele Nemorina, velmi talentovaného tenoristu Oldřicha Lindauera, který po čase odešel do Národního divadla, ale podlehl zákeřné chorobě, s níž dlouho usilovně, ale bohužel marně bojoval.

To už bylo jasné, že z Miloslava Nekvasila se stala režisérská osobnost. Potvrdil to ve Smetanově Hubičce i Dvořákově Čertovi a Káče.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat