A sněží a sněží. Netrebko a Maltman ve vídeňském Eugenu Oněginovi

  1. 1
  2. 2

Možná jsem přehnaně sentimentální, ale dodnes se umím dojmout při vzpomínce na třetí dějství Pucciniho La bohèmy v Zeffirelliho inscenaci, která se už více než půl století hraje ve Vídeňské státní opeře. Mám na mysli především závěrečný kvartet, během nějž se na malebně realistickou scénu a přítomné bohémy i jejich odcházející lásky začne snášet sněhová nadílka. Pamatuji se, že když jsem tuto jevištní přeháňku viděl kdysi poprvé, považoval jsem ji nejen za nádherný nápad, ale zároveň za efekt, jenž okouzlí a vynikne jen tehdy, když se s ním spíše šetří než plýtvá. Od těch dob už jsem Bohém s různou intenzitou sněžení zhlédl víc než dost a musím uznat, že někdy neuškodí ani větší chumelenice. V Konwitschného pojetí (aktuálně uváděném v Lipsku a Bratislavě) se například falešný sníh sype shůry po celé třetí dějství, aby už ve čtvrtém kompletně pokryl celé jeviště a posloužil protagonistům jak k úvodnímu bezstarostnému dovádění v „závějích“, tak jako mrazivá kulisa pro umírání nemocné Mimi.

Jak ovšem dokazuje šest let staré vídeňské ztvárnění Čajkovského Eugena Oněgina, nemusí si pro sebe zimní potěšení uzurpovat vždy jen pařížská Latinská čtvrť. Představa, že může sněžit i na ruském venkově, konec konců vyvede z míry jen málokoho. V inscenaci režiséra Falka Richtera a scénografky Katrin Hoffmann se však bohužel nic jiného, než je setrvalé padání sněhu na pozadí jinak holého jeviště, prakticky nevyskytuje. Pravda, jsou tu ledové kvádry, suplující s různým úspěchem nábytek, a četní statisté a tanečníci, snažící se zaplnit scénu akcemi od stylizovaných živých obrazů až po realistickou narozeninovou party. Právě soustavné sněžení nicméně celkově přispívá k pocitu monotónnosti, chladné odtažitosti a – pokud mohu hovořit sám za sebe – také poněkud nepříjemných mžitků před očima. Výše uvedené přesvědčení, že větší chumelenice někdy neuškodí, zkrátka podle mého názoru v tomto případě neplatí. Abych ale inscenaci jen nehaněl – za její klad považuji nadčasově řešené a vysloveně slušivé kostýmy Martina Kraemra, které s inscenací, laděnou ponejvíce do studených barev, elegantně korespondují.

Richterova „zasněžená romance“ navíc svým aranžmá nikterak nesvazuje ruce představitelům hlavních rolí, takže je jim v případě, že mají po herecké stránce co říci, relativně pohodlným zázemím. A nutno říci, že zejména pěvecké obsazení povýšilo aktuální sérii představení vídeňského Oněgina na událost, v níž se předešlé výhrady jeví rázem jako marginálie.

Do produkce, v níž zpívala roli Taťány v roce 2013 vůbec poprvé ve své kariéře, se totiž vrátila sopranistka Anna Netrebko. Pro pěvkyni s naprosto bezprecedentním postavením v současném operním světě představuje hlavní ženská role v Čajkovského „lyrických scénách“ zjevně velmi důležitý mezník. O její přípravě na tuto úlohu a dalších okolnostech, které zpěvaččin debut v patrně nejslavnějším díle ruské operní literatury doprovázely, jsem před dvěma lety informoval zde. Pokud jsem svůj tehdejší článek nazval Anna Netrebko versus Taťána: zápas (zatím) bez vítěze, dokládal jsem tím svůj pocit, že navzdory vokální jistotě a evidentně zodpovědnému přístupu k roli nepůsobila Netrebko jako Taťána zcela přesvědčivě. Vinu jsem tenkrát přičítal v první řadě jejímu přirozenému naturelu, který se s obecnou představou introvertní Čajkovského hrdinky poměrně výrazně míjel. Přesto jsem byl dalek toho považovat tento soud za konečný, a možná mi nebudete mít za zlé, když v té spojitosti ocituji závěr své tehdejší recenze: „Nová Taťána – o kterou zde šlo především – se podle všeho bude ještě vyvíjet, ostatně tak jako její předchůdkyně Jolanta. Možná, že následující newyorská inscenace bude Anninu naturelu bližší a že s Mariuszem Kwiecienem a Piotrem Beczalou po boku se dočkáme dalšího velkého triumfu výjimečné sopranistky.“

Ona newyorská inscenace režisérky Fiony Shaw (dnes už dostupná i na DVD) a letošní vstup do mnichovského Eugena Oněgina (v režii Krzystofa Warlikowského a opět s Mariuszem Kwiecienem v hlavní roli) byly mimochodem pro Annu Netrebko jedinými dvěma dalšími zkušenostmi s touto operou. Automaticky se tedy nabízí otázka, zda tím pádem mohlo opravdu dojít ve zpěvaččině pojetí role k jakkoliv významnému posunu. A odpověď? Sám za sebe s potěšením konstatuji, že k němu opravdu došlo a že hovořit o „ dalším velkém triumfu“ možná nebude zcela přehnané.

P.I.Čajkovskij: Eugen Oněgin - Anna Nětrebko (Taťána) - WSO (foto WSO/Michael Pöhn)
P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin – Anna Netrebko (Taťána) – WSO (foto WSO/Michael Pöhn)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Eugen Oněgin (Wiener Staatsoper 2009)

[yasr_visitor_votes postid="50733" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments