Abonentní koncerty, na které se nezapomíná

Zápisník Jindřicha Bálka (75)

Vždycky je dobře, pokud se „běžný“ abonentní koncert zapíše něčím, co posluchačům zůstane jako trvalejší vzpomínka. A teď se to dalo zažít dva týdny za sebou jak u České filharmonie, která minulý provedla Schönbergovu Zjasněnou noc, tak ve FOKu, která tento týden provedla Haydnovu Nelson Messe.

Ve FOKu byla na programu tři velmi rozdílná díla: Fantazie na téma Thomase Tallise od Ralpha Vaughna-Williamse, Violoncellový koncert č. 1 Es-dur Dmitrije Šostakoviče a zmíněná Nelson Messe Josepha Haydna. Skladby atraktivní a přitom méně uváděné. A s výraznými sólisty: Jiřím Bártou v první polovině a Marií Fajtovou v polovině druhé. Nedá se jednoznačně říct, že by každá skladba dostala přesně to, co potřebuje. Williamsova Fantazie byla hodně barevná, ale s řadou dluhů v souhře a vyrovnanosti smyčcových skupin a jednotlivých sól. Obecně je ale dobře zařazovat díla, které dají prostor smyčcovým skupinám takto samostatně. Šostakovič zase byl zásluhou dirigenta Graema Jenkinse spíše anglicky gentlemanský, a nikoli napjatě bojovný. Jiří Bárta pak také ubral na emocionalitě, ale nešlo to zcela ruku v ruce s intonační přesností. Sám v rozhovoru pro přestávku přímého přenosu na Vltavě vzpomínal na nahrávku s FOKem a Maximem Šostakovičem z roku 1996. Byl to pro něj hodně výrazný zážitek, ve kterém nechyběl jakýsi „vnitřní nerv“ i něco „trochu šíleného“ – a ve jménu toho se dá odpustit i to, že se leccos před živou nahrávkou nestihlo dozkoušet. Tentokrát dirigent a sólista asi zkoušeli víc, ale sešli se nakonec méně.

Na první pohled nebylo asi zřejmé, jak zajímavým i aktuálním hudebním kusem je Haydnova Mše, jedna z šesti skladatelových velkých mší, které charakterem a významem navazují na velké „londýnské“ symfonie. Tato mše v základní tónině d moll reaguje přímo na porobení Rakouska napoleonskými armádami a je to mše „pro zlé časy“. A není náhoda, že i v Gloria Haydn podtrhl střední část s qui tollis peccata mundi, miserere, a zrovna tak Benedictus. Obsazení navíc dominují imitace vojenských hudeb s ostrými žesti. Je to tedy velmi aktuální dílo i pro dnešní dobu a situaci, kdy pocit ohrožení válkou zase vnímáme o něco naléhavěji. Škoda že z tištěného programu koncertu se o těchto důležitých souvislostech posluchači nic dočíst nemohli.

Pokud jde o interpretaci, největším dluhem byla příliš rychlá tempa. Ta oslabovala vyznění už zmíněných pasáží, které v sobě mají prosbu a modlitbu. Že se při provádění děl baroka a klasicismu pořád příliš pospíchá, to je už skoro civilizační nemoc… Oporou provedení ovšem byla Marie Fajtová, a její sopránový part je také nejnáročnější. Tenorový a mezzosopránový part je výrazně menší – i když Sylva Čmugrová a Václav Lemberk se pro něj dobře hodili. Víc toho stojí na basistovi a zde by bylo zapotřebí o něco nosnějšího a silnějšího hlasu, než jaký má Pavel Švingr. Vynikající byl ovšem výkon Kühnova smíšeného sboru pod vedením Marka Vorlíčka. Sbor má výborný zvuk, i když je svým složením amatérský, na rozdíl od sborů filharmonických, a je dobře, pokud je takto pravidelně obsazován stálými orchestry.

Ještě více se v minulém týdnu dařilo České filharmonii. Nechci opakovat chválu z aktuální recenze (Opera Plus ji přinesla zde), spíše znovu podtrhnout, jak významný koncert to vlastně byl především díky Schönbergově Zjasněné noci. Koncert, který otevřela precizní a poněkud odromantizovaná předehra Romeo a Julie Petra Iljiče Čajkovského a který pokračoval Variacemi na Paganiniho téma od Sergeje Rachmaninova s lyricky noblesním Alexandrem Melnikovem, opravdu vrcholil Schönbergem. Slavným a u nás málo uváděným. Je to skladatelův op. 4, tedy rané dílo, které pak v řadě posluchačů vyvolá milé překvapení, že „se to dá poslouchat“ a ještě je to pěkné… Ale tohle provedení bylo víc než pěkné.Schönberg tu po svém rozvíjí tradici pozdního romantismu. A v roce 1899 přímo navazuje na hudební svět Wagnerova Tristana. Schönberg obdivoval tohoto Wagnera – a není náhoda, že jedna z nejslavnějších a nejsilnějších nahrávek Zjasněné noci je ta Karajanova: vznikla bezprostředně po jeho kompletní nahrávce Tristana a jako by obsahovala celé toho wagnerovské hudební drama, v jeho mystice i vášnivosti, na ploše třiceti minut. A pouze pro jedinečně sehraný smyčcový ansámbl. Dílo je inspirováno intimním příběhem básně Richarda Dehmela, kdy dva milenci jdou měsíčnou nocí, a žena přizná muži, že se provinila a čeká dítě s někým jiným, nicméně on jí to dokáže odpustit – a hudba znázorňuje osudovou vnitřní proměnu vztahu dvou lidí – od nejistoty a přepětí až po láskyplné spočinutí. Ovšem není to žádná serenáda, ale sevřené a prokomponované dílo.

Jiří Bělohlávek už na krátké besedě s posluchači, která předcházela koncertu, mluvil o svém velkém vztahu k tomuto dílu, zejména pro jeho čistě člověčenské vyznění. (Málo se ovšem ví, že také Bělohlávek má svou nahrávku Tristana a Isoldy, a možná i to přispívá k tak dobrému pochopení skladby.)  Symbióza pronikavého intelektu a preciznosti se skrytou citovou naléhavostí působila při provedení velmi silně. Dlouho jsem neslyšel, aby nějaká skladba dirigentovu naturelu tak sedla. Krom toho bylo velkou radostí slyšet pouze smyčcové skupiny České filharmonie v tak sevřeném a koncentrovaném výkonu. S takovými smyčci se už opravdu dá šlapat na paty slavným světovým orchestrům. Také Česká filharmonie málo hraje čistě smyčcový repertoár, takže o to lépe, že šéfdirigent Zjasněnou noc zařadil. Navíc hostujícím koncertním mistrem byl Radim Kresta, který působil jako vynikající kapitán své části mužstva. Na rozdíl od jinak skvělého Josefa Špačka, který kde může, tak sbírá sólistická křídla.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto PJ/Zdeněk Chrapek, ČF

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na