Absolventský koncert TK HMP nejen ve znamení Bajadéry

Absolventské koncerty TK HMP obvykle zachovávají stejné pořadí a dramaturgii, každý rok se tedy diváci mohou těšit na některou suitu nebo grand pas d’action ze slavných klasických baletních děl. Mým favoritem je dlouhodobě Raymonda, snad také proto, že před ani nechci myslet kolika lety jsem s jedním ročníkem TK pobývala pár dní na sálech a v rámci studia žurnalistiky fotografovala reportáž (manuálně na film, dnes bych nad sebou patrně zděšením spráskla ruce, ale tehdy jsem se cítila téměř jako umělec – nebo přinejmenším zuřivý reportér). Pak se také zapsala nesmazatelně Suit en Blanc Serge Lifara, tuším, že to byl ročník, ve kterém absolvoval Michal Krčmář… Před covidem se absolventi představili ve třetím jednání ze Spící krasavice a minulý rok to byla velká taneční suita z Dona Quijota.

Letos padla volba na grand pas d’action z druhého jednání baletu Bajadéra. Kromě absolventů, kteří se musejí technicky i výrazově popasovat se sólovými rolemi a variacemi, se zařazením větších scénických celků dostává příležitosti k praxi i dalším studentům školy, často již od 3. ročníku. Odvaha a nadšení nechybí nikomu a studenti se musí semknout jako soubor. Působivá hudba Ludwiga Minkuse, ač hraná ze záznamu, k pohybu přímo vybízí, i když spolu s interprety mohou divákům „tančit“ jen zrcadlové neurony, obzvláště variace Gamzatti i Solora jsou tak lákavé, protože jejich melodie často provází taneční tréninky, velké skokové vazby…

Shodou okolností jsou letos v nadpoloviční většině absolventů klasického tance studenti zahraničních národností (což není ku podivu ani s ohledem na kosmopolitní podstatu tanečního umění ani v kontextu války na Ukrajině, protože že i TK poskytla samozřejmě příležitost mladým adeptům pokračovat ve studiu). V čistém petipovském odkazu měli na obou večerech 18. i 19. června příležitost především sólisté ve velkém pas de deux. V prvním večeru to byli japonští absolventi Hinata Doi a Daichi Yamagata, kteří se vyznačovali velkou precizností a soustředěním, druhý večer Eliška Koldová a Anton Troschenko, kdy se především mladý tanečník pokládal do výkonu s velikou vervou a odhodláním. Variaci zlatého bůžka předvedl Chikara Araki, ale ani další sólové party Nikoly Fenclové a Oleksandry Chesnovy, Anny Tkadlčíkové, Oliany Cherevko a Dmytro Podolinchuka nepostrádaly vyspělost. Součástí zkoušky jevištní dospělosti je ostatně i reakce na zaváhání nebo nehody, kterým se nikdo nevyhne ani po mnohaleté praxi. A mladí tanečníci i krizovější okamžiky ustáli se ctí. V publiku se kromě pedagogů zkušebních komisí objevilo několik šéfů našich baletních souborů, takže někteří absolventi jistě mají již teď šanci na angažmá. Pro diváka je to zase především vítaná chvíle, kdy může, byť s těmi nejmladšími tanečníky a teprve dorůstajícími studenty, na chvíli kročit do světa klasického baletu. Je konec sezony, takže je to motivace spíš už do té nadcházející.

Blok choreografií postavených na moderních technikách byl variabilní. Oba večery se objevila choreografie Aleny Drapalíkové na hudbu amerického filmového skladatele Jerryho Goldsmitha Na dně. Je dramatická stejně jako hudba sama a rozehrává příběh vnitřního boje mladého muže (Jan Kalus) s démonem alkoholu, jejž ztvárňuje tanečnice oděná v sytě zelený kostým, který může evokovat opojného ducha absintu (Markéta Dohnalová). Světlou stránku jeho svědomí nebo možná i v realitě existující dívku, která si nepřeje mládence ztratit, symbolizuje tanečnice v bílém (Julie Miadiková). Čitelné trio plné výrazných gest a silných emocí postupně eskaluje (ačkoliv by mohlo být o něco kratší – nicméně délku určila skladba), a pro tentokrát nevede k dobrému konci. Čarodějky z Rejdiště jsou vytvořeny pro tři absolventky moderního tance coby hlavního oboru (M. Dohnalová, Simona Krejčíková, Julie Miadiková), které doplňuje studentka 7. ročníku Victoria Palacková. Čtyři čarodějnice jako v Macbethovi, ale bez něj, tančí svůj sabat rovněž v ryze moderním duchu na filmovou hudbu Johna Williamse. Mají prostor si tanec fyzicky užít, uvolnit se v expresi. Třetí večer se na programu objevila ještě choreografie Rituál, stále v gesci hlavní pedagožky oboru, která vytvořila pro čtveřici svých absolventů a ještě dvě dívky ze sedmého ročníku skutečně taneční rituál, obratně pracující s geometrií, s choreografií uvolněnější ve floor worku, prostupující od moderního k současnému tanci, který je už pod vlivem kontaktní improvizace a jistého druhu civilnosti. Tanečníci se v této poloze jistě cítili komfortně, choreografie plynula s velkou lehkostí a její obřadnost nebyla nijak teatrální, ale velice přirozená.

Vystupovali také členové Bohemia Baletu se svými vlastními kreacemi, v nichž se mísily vlivy moderního i současného tance. Věci, které uvidíte, jen když zpomalíte od Vojtěcha Pilbauera byly sledem různých vztahů jednotlivce a skupiny, v choreografii bylo znázorněno mnoho situací, kdy je člověk jak součástí davu a sleduje společnou trajektorii a cíl, stejně jako okamžiky vyloučení, ztracení, vzájemné lhostejnosti, nebo naopak projevy soucitu a přizvání do společenství. Forma plynula hladce, Vojtěch Pilbauer má smysl pro prostor a pro paralelní taneční akci, zjevně uvažuje o jednotlivých individuálních projevech aktérů, kteří se v prostoru mohou ocitnout sami a nesmí ztratit koncentraci na své vnitřní pocity a „roli“, a přitom nepouští ze zřetele skupinu a její pohyb jako celku (čítá osm tanečníků), což je dobrý předpoklad pro další práci. Snad zde zahrála svou roli i zkušenost této sezony s hostujícími choreografy, kteří jsou pro mladé tvůrce inspirací. Často se setkáváme i u studentů choreografie s tím, že dlouho preferují sóla nebo duety, ale pokud člověk uvažuje i o jiném fungování než na nezávislé scéně, pak je kompetence práce se skupinou nutnost, i když je jedno, jestli k ní dospěje s vedením nebo intuitivně.

Z miniatur si pak členové Bohemia Baletu ještě mohli zatančit druhý večer krátký moderní „souboj“, který vymysleli Vojtěch Pilbauer s Timem Herzem na jednu zahraniční soutěž (teď si ho zatančil s Matějem Šimůnkem), rivalská jednohubka opět nepostrádá nápady. Luisa Brychcínová měla možnost zařadit sólo Jen tak…, v němž téměř stále sedí na otáčivé židli a tančí její ruce, její vlasy, její trup. Od minimalistických gest ke švihům, dostává se i do značně dynamických pohybů a ukazuje, že tanec může prociťovat celé tělo, i když je pohyb soustředěn jen do některé jeho části.

Tradičně pak patří na absolventský koncert také charakterní a lidové tance, kdy se letos první část nesla ve španělském duchu, pod pomyslnou pedagogickou taktovkou temperamentní Nelly Danko. Došlo na tance z Dona Quijota, Labutího jezera i na flamenco z Čabukianiho baletu Laurencie. Divák nemusí tance umět, a přesto se může nechat strhnout jejich rytmem, protože se dotýká něčeho hlubšího a společně sdíleného, a ještě silnější je to u folklorních tanců vlastního regionu. Pod vedením Magdaleny Kaprasové se studenti 6., 7. a 8. ročníku představili v celé sérii. Hravá Holubička, taneční hra Klobúkový, kolové Karičky, tradiční chodský tanec i těžší Furiant, publikum rozhodně energii lidových tanců zrcadlilo. Že je člověk třeba vůbec neumí, je jedno, ale vždycky ho tyhle závěrečné taneční bloky zvláštním způsobem rozveselí nebo naladí. Je to jiný pocit než uspokojení ze vznešené akademické techniky, je v tom i pocit sounáležitosti, nějakého spojenectví skrze rytmus i melodii, vnímání společných kořenů. Ten pocit nějak k červnu a k absolventským koncertům prostě patří.

Psáno z absolventských představení Taneční konzervatoře hl. m. Prahy 18. a 19. 6. 2024, Stavovské divadlo

Absolventi oboru klasický tanec: Hinata Doi, Nikola Fenclová, Oliana Cherevko, Oleksandra Chesnova, Eliška Koldová, Karolína Neumanová, Valentina Szarkaová, Jaroslava Shevchenko, Anna Tkadlčíková, Chikara Araki, Johannes Hary, Dmitrij Podolinchuk, Anton Troshenko, Yamagata Daichi

Absolventi oboru moderní tanec: Markéta Dohnalová, Simona Krejčíková, Julie Miadiková, Jan Kalus