Adam Plachetka s písněmi z Broadwaye elektrizoval publikum

Symfonický orchestr byl posílený o nástroje z rockové sféry, se kterými musel být zvukově srovnán a tedy nazvučen, a nazvučený byl i Adam Plachetka. Zpočátku to byl neobvyklý dojem, protože u pěvce, který hravě hlasově zvládne velké koncertní i divadelní sály, se zdála rekvizita, jakou je mikrofon, nadbytečná. Ale v kontextu s orchestrem a s ostatními nástroji, které se rovněž musely někdy uplatnit sólově, to byla nezbytnost.

Publikum navnadila již předehra k nesmrtelnému muzikálu My Fair Lady. Dirigent Robert Jindra nasadil odpichové tempo a z publika bylo možné slyšet popěvování „…chtěla bych tančit jen…“ Poté nastoupil na pódium Adam Plachetka a do zvučného pléna orchestru spustil ústřední píseň z muzikálu The Music Man, „Seventy-Six Trombones“. Pochodové svěží tempo a břeskné žestě hrály chytlavou melodii, do které pěvec nosným barytonem zpíval o životním snu potulného muzikanta. Tento muzikál se hrál poprvé v České republice v brněnské Redutě v roce 1968 a autor Meredith Wilson byl tehdy premiéře osobně přítomen.

Muzikál Richarda Rogerse a Oscera Hammersteina Král a já přinesl na zklidnění melodii Something Wonderful. Následoval Pilátův sen – touto procítěnou a filosoficky zaměřenou písní z muzikálu Jesus Christ Superstar uchopil pěvec publikum za srdce, aby ho v další písni, opět z muzikálu My fair Lady, rozparádil jako Doolittle s Kapičkou štěstí. A zase publikum zpívalo s ním a nadšení nebralo konce.

Následující předehra vše poněkud zklidnila, i když i melodie z muzikálu Zpívání v dešti Nacio Herb Browna v ní obsažené s publikem hýbaly. Následovala Edelweiss, píseň z muzikálu Za zvuků hudby Richara Rogersa a Oscara Hammersteina. A po ní opět Zpívání v dešti, teď již ústřední melodie, roztančená a plná optimismu. Zklidnění přinesl muzikál Pomáda Jima Jacobse a Warrena Caseyho a píseň Holčičko smutná. Před přestávkou překvapil pěvec dramatickým výrazem v písni Gott is tot z muzikálu Ples upírů Jima Steinmana a Michaela Kunze.

Po přestávce nastoupila roztančená předehra k muzikálu Hello, Dolly! Jerryho Hermana, kde si opět publikum zanotovalo, aby připravila půdu opět pro Ples upírů a píseň Unstillbare Gier (Neukojitelný chtíč), která je plná dramatických vzepětí, ústících do závěrečného fortissima. Odlehčení přinesla píseň Hlava Mazaná z muzikálu Bídníci – píseň, která přinesla pěvci spoustu příležitostí prokázat svůj smysl pro humor a výrazové schopnosti. V další písni Evermore z Krásky a zvířete uplatnil pěvec něžnou polohu, aby se předvedl následně jako skvělý showman se spoustou výrazových poloh v Songu krále Heroda z Jesus Christ Superstar Andrewa Lloyd Webera a Tima Rice.

Následovala předehra ke Kiss me, Kate Cole Portera a po ní dramatická píseň Bui Doi z muzikálu Claude-Michel Schönberga Miss Saigon. Zpívání v dešti přišlo ještě jednou (tentokrát Make ´Em Laugh) a po něm dramaticky vypjatá píseň z Jekyll & Hyde Franka Waldhorna, Leslie Briccuse a Steva Cudena – This is the Moment. Na závěr, pro zvednutí nálady, zaznělo You Won´t Succed on Brodway, píseň z muzikálu Spamalot Johna du Preze a Erica Idle, kde v orchestru zaujalo sólo klavíru a čardášový vstup houslí.

Výkon Adama Plachetky byl obdivuhodný. Ve všech případech šlo o vypjaté, ústřední písně, přinášející psychologické zvraty postav, nebo ekvilibristické pěvecké i herecké výkony. Pěvec byl viditelně vyčerpaný, přesto v euforii, do které ho přivádělo i obecenstvo, které nešetřilo ovacemi. Za to mu přinesl sólista ještě přídavek, píseň o Javertově Sebevraždě z muzikálu Bídníci, plnou emocí a zoufalství, přesto efektní.

Adam Plachetka předvedl druhou stranu mince svých pěveckých a hereckých ambicí. Host mnoha světových operních divadel využil příležitosti a předvedl se jako skvělý komediant, se smyslem pro styl a rockové frázování, což je u operních pěvců velmi vzácný jev. Jak sám přiznal, “…muzikály mne baví, dokonce jsem se na začátku studia jim chtěl věnovat. Nakonec zůstalo jen u přání a takto si na koncertech mohu plnit svůj sen.“ Překvapením bylo, že i Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál s chutí a erudicí a dirigent Robert Jindra se dostal do euforie a dával orchestru ten správný drive. Je dobře, že i takový žánr je možno dělat se špičkovými umělci, které to viditelně baví.