Adam Zvonař: Ve svých rolích chci být především věrný sám sobě (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Přinášíme pokračování rozhovoru s prvním sólistou Baletu Národního divadla Adamem Zvonařem.

Adam Zvonař s choreografem sirem Peterem Wrightem (foto archiv umělce)

Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s natáčením představení?
Mám za sebou za tento rok jarní gala, vánočního Louskáčka a teď čerstvou zkušenost z Polska, kde jsou i díky své vlastní platformě, na které divadlo vysílá představení, oproti nám neuvěřitelně napřed. V případě Louskáčka, který byl vysílán Českou televizí před vánočními svátky, jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby byl natočen filmovějším způsobem. S kamerou přímo na jevišti, střihem, komornějšími záběry, zachycením všech hereckých akcí. Ačkoli je mi jasné, že takový způsob práce je finančně mnohem nákladnější. Nicméně i kdybychom ponechali divadelní záznam, myslím si, že nebylo nutné dělat živý přenos, který je po technické stránce pro všechny strany náročnější. Pokud se však na výsledek podívám celkově, vše se moc povedlo a velké díky patří našemu baletnímu mistrovi Alexeji Afanasievovi za pečlivé nastudování a spolupráci na režii přenosu.

Živě však byla vysílaná i Giselle ve Wroclavi…
To ano. Ale nejdříve byly natočeny dvě generální zkoušky, jejichž záznam jsme my jako interpreti mohli okamžitě vidět, abychom měli zpětnou vazbu a měli možnost něco upravit, protože přece jen tančit a hrát pro kameru je podstatně jiná disciplína. A poté se tedy jelo naživo.

Když už mluvíme o záznamech, tak jako tanečník jste většinou zvyklý dostávat zpětnou vazbu od svého baletního mistra, nicméně s filmem můžete svůj výkon podrobit i vlastnímu kritickému oku. Jak to zvládáte?
Skoro nezvládám! Hodně mi pomáhá moje žena Radka, která mě zná, ví, co mohu zlepšit, čeho jsem schopný. Sám se ale sleduji velmi nerad, jsou chvíle, kdy raději zavírám oči, protože vidím každý detail, každou chybu, každou nedokonalost. Na kameře spousta věcí vystoupí na povrch, jindy ale může být i milosrdná a ledacos schovat.

Zastavme se ještě u toho, že jste se na svou roli musel připravit během dvou týdnů. Jak je to běžné? A jsou dva týdny hodně, nebo málo?
To jsou paradoxy dnešní doby. Máme Spící krasavici, kterou zkoušíme s přestávkami prakticky dvanáct měsíců, a pak přijde nabídka, kterou musíte zvládnout za čtrnáct dní. Kdybych za sebou neměl roky zkušeností, bylo by to mnohem složitější. Takto jsem třeba v prvním dějství mohl částečně tanečně čerpat z role Colase z Marné opatrnosti, ve druhém poté tak trochu z prince Siegfrieda z Labutího jezera.

Adam Zvonař, Sergej Polunin, zkouška baletu Giselle, Bayerisches Staatsballett (foto archiv umělce)

Stalo se vám už někdy dříve, že byste musel roli připravit v šibeničním termínu?
Určitě. A ne jednou. Hned třeba v Oněginovi, o kterém jsme mluvili na začátku, jsem na roli Gremina měl před 1. premiérou jen tři zkoušky.  A potom například Labutí jezero v Plzni. Zkoušel jsem před letními prázdninami asi týden, poté jsem se vrátil do Mnichova, kde jsem byl v souboru, následně jsme jeli tančit na gala do Ruska a po příletu mě na Ruzyni rovnou vyzvedával šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný a vezl mě do Plzně. Byl čtvrtek, v pátek byla generálka a v sobotu premiéra… Ale na druhou stranu šlo o roli, kterou jsem už tančil dříve.

Už vícekrát jsme se dotkli vašeho předchozího angažmá v Mnichově, kde jste strávil několik sezón, tančil ve skvělém repertoáru, dostával jste sólové příležitosti v baletech od jmen jako John Neumeier, John Cranko, Leonid Mjasin, Jerome Robbins… Člověk se chce skoro zeptat, proč jste odcházel?
Po mých prvních sezónách odcházel z pozice šéfa Ivan Liška, který mě a moji manželku Radku do souboru přijal, a na jeho místo nastoupil Igor Zelenskij. A šéf baletu je ten, kdo určuje, co budete a co nebudete tančit. Příležitosti jsem sice stále do nějaké míry dostával. Třeba jsem za zraněného kolegu musel během tří dní nazkoušet pas de deuxPlamenů Paříže, které bylo součástí na internetu živě vysílaného gala představení hvězd mnichovského baletu! Nicméně repertoár se v Mnichově tak dynamicky nemění, takže pokud zjistíte, že nejste obsazovaný, že se v hierarchii neposouváte, máte jen velmi omezenou šanci, že přijde najednou novinka, která vás dostane dál. Zůstávat na takovém místě pro vás jako tanečníka poté ztrácí smysl. Ivan Liška byl podle mě v tomto mnohem inovativnější šéf, uměl se obklopit skvělým týmem spolupracovníků a k tomu měl čuch na tituly a tvůrce.

Primárně býváte většinou obsazován do rolí klasického či neoklasického repertoáru, přesto v dnešní době se interpret nevyhne stylům napříč tanečním spektrem. Narazil jste ve své kariéře někdy na titul či choreografický slovník, o němž jste měl pocit, že nikdy nemůžete zvládnout, že se v něm nebudete cítit, ale nakonec vás vlastní tělo překvapilo?
Určitě ano. Když jsme byli s Radkou na konkurzu v Mnichově, kterým jsme úspěšně prošli, pozval nás Ivan Liška tentýž večer na premiéru nového baletu Unitxt Richarda Siegala. Sedíme v divadle, sledujeme představení, brady máme až na podlaze a říkáme si, prokrista, kam jsme se to vydali! Ti tanečníci jsou bohové, to jinak není možné! Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych něco takového sám tančil. Nicméně stalo se, že během další sezóny, kdy už jsem byl členem souboru, se opět zranil jeden z kolegů a já musel roli v tomto baletu narychlo nazkoušet. Po pohybové stránce šlo o něco naprosto nového, co jsem do té doby nikdy nezkusil a nemyslel jsem si, že bych to mohl zvládnout. Zodpovědnost byla velká, jelikož se jednalo o představení, které bylo živě vysíláno na webu mnichovského souboru do celého světa a dostali se tak k němu i diváci v České republice. A díky nim jsem v následné anketě Opery Plus získal za svou interpretaci cenu za nejlepší výkon sezóny. Takže na tento balet mám moc příjemné vzpomínky.

Adam Zvonař, Zuzana Zahradníková, Unitxt (foto archiv umělce)

4.2 5 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments