Adéla Pollertová: Na Everest nejdu!

Domluva s ní je příjemná a rychlá. Co slíbí, to také splní. Působí dojmem ženy, která ví, co chce. Která je racionální, vstřícná a zdravě sebevědomá. A která věci říká narovinu, i když ví, že se to druhému nemusí úplně líbit. Není nic těžkého si na internetu najít, že letos v létě měla Adéla Pollertová čtyřiatřicet, a že je držitelkou řady našich i zahraničních ocenění. Ještě před tím, než se upsala baletu, se věnovala sportovní gymnastice, Po absolvování pražské Konzervatoře odešla do Hamburského baletu za uznávaným choreografem Johnem Neumeierem, kde po třech letech dostala sólovou smlouvu. Po deseti letech se ale vrací do Prahy, aby se v roce 2004 stala sólistkou baletu Národního divadla. Podobně jako v Hamburku i tady zaujala svojí nejspíš životní rolí – Marií, resp. Klárou v Čajkovského Louskáčkovi. Výrazná je také její Olga v Crankově Oněginovi, Bournonvillova Sylfida a Vámosova Julie, pozornost dokáže upoutat i na velmi malé ploše v Zuskově Sólu pro tři. Její nejnovější rolí v pražském Národním se před nedávnem stala slavná dvojrole v Čajkovského Labutím jezeru.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (choreografie K.Greve – foto P.Hejný)

Je to první Labutí jezero ve vaší kariéře – jak se vám tančí? Toužila jste po něm?

Ano, Labutí jezero skutečně tančím v Praze poprvé. Ani jsem si nemyslela, že mne tato dvojrole Odetty a Odilie kdy dožene, protože Labutí nebylo mým vytouženým baletem. Sice je v podvědomí většiny lidí bráno jako synonymum baletu, ale do mé hitparády oblíbených a vysněných nikdy nepatřilo. Tam jsem vždy měla například Šípkovou Růženku nebo Julii a baletu Romeo a Julie. Ale zase na druhou stranu jsem nesmírně ráda, že jsem si labuť mohla zatančit. Je to prubířský kámen každé baleríny u něhož zjišťuji, že čím více jej tančíte, tím větší jistotu získáváte nejen v technice, ale hlavně v nuancích, které labuť dělají labutí. I proto jsem momentálně daleko spokojenější se svými výkony a představení si více užívám než při mé premiéře.

Mám z vás odjakživa pocit, že tíhnete spíš k romantickému baletu, ke klasice. Mýlím se?

Zajímavé, kdysi jsem slýchávala, že jsem spíš modernista, než klasikář. Ale je to asi dáno mojí tělesnou konzistencí, že mě vnímáte jako romantickou baletku. Ani já sama se necítím jako zemitá tanečnice a raději tančím éterické víly.

Co říkáte složení repertoáru v Národním divadle? Poměru mezi klasikou a moderními choreografiemi?

Každá mince má dvě strany. Na té jedné chápu vizi vedení baletu Národního divadla, že zejména moderními choreografiemi chce nalákat do Kapličky širší publikum, ale na té druhé moc nerozumím tomu, proč se klasické tituly z repertoáru ztrácejí takovým tempem. Ideální by samozřejmě bylo mít nabídku naprosto vyváženou, ale bohužel tomu tak není a nejen já, ale i mí kolegové a diváci máme pocit, že klasika, ač je permanentně vyprodaná a žádaná, ubývá. Tak třeba Labutí jezero jsme hráli teď v září třikrát a další představení je až v lednu, přitom je tento titul vždy vyprodaný i několik měsíců dopředu. Nemluvě o znovunastudovávání, dostávání se opět do formy a vše s tím spojené. Pálím teď do vlastních řad a do provozu ND zas až tak nevidím, ale je mi to líto a nevím, co říct lidem, když se mě ptají, proč hrajeme klasiky tak málo.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (s R.Kročilem – choreografie K.Greve – foto P.Hejný)

Máte pocit, že jste plně vytížená? Že máte v současném repertoáru baletu ND dostatek příležitostí?

Jak se to vezme. Jsem obsazená skoro do všech titulů a tím pádem by se dalo říct, že plně vytížená jsem. Ale na můj vkus máme málo představení, málo hrajeme. Mrzí mě, když se dočtu statistiky, že činohra odehrála za minulý rok 418 představení, opera 215 a balet jen 112.

Poznala jste hodně choreografií Johna Neumeiera. Čím to podle vás je, že pro českého diváka jsou prakticky neznámé? I když v zahraničí se poměrně často i mimo Hamburk uvádějí?

V Hamburském baletu jsem strávila devět překrásných a nabitých sezón. Samozřejmě, že i já sama bych chtěla, aby český divák měl možnost ochutnat, pro mě klenoty, balety Johna Neumeiera. Ale mám ten dojem, že problémy k jejich uvedení na naši scénu jsou dva. Tím prvním a dost podstatným jsou pochopitelně peníze. John Neumeier je sám o sobě velmi drahý, což se dvojnásobí honorářem za jeho „dvorního“ designéra, kterým je světoznámý a věhlasný Jürgen Rose. S tímto scénografem a kostýmním návrhářem vytvořil Neumeier většinu svých celovečerních baletů. Právě těch baletů, které se prodávají a hrají se po celém světě. Druhý problém je v tom, že Neumeier nikdy nedává své balety do souborů, které moc nezná. Proto když se podíváme, kde se jeho balety hrají, vidíme, že šéfové těchto souborů s Neumeierem někdy pracovali – Ivan Liška – Mnichov, Vladimir Děrevjanko – bývalý šéf Semperovy opery v Drážďanech a další. Bohužel na to, aby nějaký balet Neumeier pustil, zná Petra Zusku až moc málo, i když si jej nesmírně, jak mi při odchodu řekl, váží.

Na kterou ze svých hamburských rolí nejvíc vzpomínáte a proč?

Určitě je to Marie z Louskáčka. Holčička, která ke svým dvanáctým narozeninám dostane první špičky a sní o tom, jak tančí ve velkém divadle. Je to role, při které neslezete z jeviště – doslova – a která mi i obsahem naprosto sedla. Bylo to jedno z mála představení, na které jsem se spíše těšila, než měla trému. A také Helena ze Snu noci svatojánské, kterou mohli diváci dokonce vidět i tady v Praze při hostování Hamburského baletu v ND v roce 2000. Skvělý balet a senzační přijetí!

Když už jsme narazili na Johna Neumeiera: V čem jsou podle vás hlavní odlišnosti práce v Hamburském baletu a v pražském Národním? Myslím tím jak v náš neprospěch, tak i naopak?

Kritizování je hrozně jednoduché. Zkritizovat můžete cokoli, ale musíte taky vidět podmínky. Tady jsou třeba finanční podmínky radikálně nižší a samozřejmě všechno s tím souvisí. Na druhou stranu třeba když já se začnu zlobit, že mám malý plat, tak mohu jít jinam, že? Já jsem ale šla do Prahy za těchto podmínek a moc dobře jsem věděla, že půjdu s platem o polovinu níž, ale byla jsem šťastná, že jdu za rodinou, že jsem v rodné Praze, že tančím v Národním divadle, které je mně nesmírně drahé. A to je za to ta daň…

S.Prokofjev: Romeo a Julie (s M.Štípou – choreografie Y.Vamos – foto I.Dankovič)

Nikdy jste ani na okamžik nezalitovala, že jste přestoupila do Prahy?

To víte, že zalitovala. Zvláště, když věci nešly tak, jak jsem si je připravila ve svém scénáři vlastního života. Na druhou stranu věřím, že vše se děje pro něco. Kdybych se nevrátila, nepotkala bych svého muže, neviděla bych každý den Pražský hrad, nemohla vyrazit s kamarádkou na sklenku a tak. Teď vážně, někdy mi balety Johna Neumeiera chybí, to je pravda, ale mimo práci se to nedá srovnat. A člověk přeci nežije jen prací, nemám pravdu?

Kdybyste se měla na sebe sama podívat tak trochu s nadhledem, kde myslíte, že jsou vaše profesní předností? A cítíte nějaký handicap? Nedostatek?

Nedostatků a handicapů, jak vy říkáte, mám samozřejmě mnoho a myslím, že právě tou předností je, když to zvládnu zakamuflovat. Do mých nedostatků divákům nic není, oni přišli do divadla, aby viděli 100% výkon, a já se jim ho vždy snažím podat. Zní to jako klišé, chápu, ale v principu to tak je.

Jak hodně vám dá balet v současné době zabrat? Jak moc na sobě musíte pracovat při udržování kondice?

Čím jsem starší, tím je to horší. Vše jde daleko víc ztuha, tělo už není tak pružné a určité prvky už nejsou samozřejmostí, jako to bývávalo, když mi bylo dvacet. Ale nedávno jsem pro sebe objevila fitness a cvičení na Power plate. Chodím tak dvakrát až třikrát týdně, a strašně si to užívám. Momentálně jsem díky tomuhle přístroji v takové formě, jako jsem už dlouho nebyla, takže mě tím pádem mrzí, že jsem tohle neobjevila právě v těch dvaceti. Kde já mohla dnes být…

Cítíte z vašeho pohledu velkou konkurenci v souboru Národního divadla? Je něco, co svým začínajícím kolegyním byť v dobrém závidíte?

Konkurence je jistě velká, ale v dobrém slova smyslu. V žádném případě nemohu říct, že bych zažívala to, co píše ve svých rozhovorech Darja Klimentová, která si občas posteskne nad tím, že nemůže zaváhat, protože na její místo je připravených dalších deset ambiciózních a mladších kolegyň. V Národním tomu není jistě jinak, a je možné, že to tak nevnímám, ale připadá mi, jako by byl soubor baletu ND momentálně mile kolegiální. Ano, mladá děvčata jsou daleko pružnější a plná sil, ale my starší máme výhodu zkušeností. Takže mladším kolegyním můžu závidět jejich mládí, pružnost nebo kariéru, kterou mají před sebou, stejně jako ony mně mé zkušenosti. Ony mohou čerpat ode mě, já se zase mohu vyhecovat k lepším výkonům, když u nich vidím, že ten prvek opravdu jde provést lépe!

Určitě vám prošlo hlavou také to, kdy budete chtít s tancováním skončit a čemu se budete věnovat potom? Prozradíte?

Na myšlenky podobného rázu myslím poslední dobou skoro denně. Plakat nad tím, že nám zrušili důchody, nic neřeší, i když mě to štve. Mám pár směrů, kterými bych se do budoucna chtěla ubírat. Jeden z nich je předávání zkušeností v podobě učení. Barborka Kohoutková otevírá v Husově ulici studio, kde já povedu tanečně pohybovou výchovu nejen pro děti, ale i pro dospělé. Budete se divit, ale baví mě práce s lidmi, kteří se tanci věnují na amatérské úrovni. Tito lidé strašně chtějí a to mě strašně naplňuje a povzbuzuje do další práce.

Kde mimo balet, mimo jeviště, „dobíjíte baterky“? Co vám dělá dobře na duši, při čem si nejlépe odpočinete? Vyčistíte hlavu?

Asi nevíc si odpočinu s lidmi, se kterými je mi dobře. Když nemusí, nedělám nic. Jsem v podstatě strašně líná, ale když na to přijde, ráda chodím do divadla, na koncerty, do kina, vždy se těším na večer, kdy se namaluji, obléknu do gala a vyrazíme s manželem třeba pro změnu do Národního. Ráda sportuji, jak jsem již zmínila, chodím do fitness na Power plate a skoro každá naše dovolená je sportovního charakteru. Vloni jsme vylezli na Fudži (3776m), letos na Kilimandžáro (5895m), ale příští rok na Everest nejdu!

Díky za rozhovor!

Ptal se Vít Dvořák

www.adelapollertova.cz