Akiko Suwanai hraje v Bergově koncertě naschvál „špatné“ noty

Kdy jste poprvé slyšela Bergův houslový koncert?
Ve svých asi čtrnácti letech. V Japonsku, odkud pocházím, se tehdy pořádalo finále jedné mezinárodní soutěže. Já jsem se té soutěže neúčastnila, byla jsem příliš mladá, ale přišla jsem si poslechnout, jak hrají ostatní. Do finále postoupilo pět hráčů, a tak jsem si poslechla Bergův koncert – v úpravě pro housle a orchestrální redukci pro klavír – rovnou pětkrát.

Jak na vás koncert tehdy působil?
Vůbec jsem té skladbě nerozuměla, i když už v té době jsem ráda hrála díla současných skladatelů. Měla jsem tehdy ale v repertoáru jiné skladby, se kterými jsem jezdila i na soutěže, k Bergovi jsem se dostala až později. Mým učitelem v dětství byl japonský houslista Toshiya Eto, kterého na Curtisu svého času učil rusko-americký houslista Efrem Zimbalist. Myslím, že i díky tomu, že mě učil technikou ruské houslové školy, jsem později v šestnácti letech vyhrála Čajkovského soutěž.

V té době jste byla nejmladší účastnicí, která tuto soutěž kdy vyhrála…
Ano, bylo to překvapivé, nepocházím z hudební rodiny. Netušila jsem, co všechno život profesionálního hudebníka obnáší. Ale měla jsem otevřenou mysl a japonská kultura na mě byla příliš konzervativní. Původně jsem si přála studovat v Moskvě. I proto jsem se zúčastnila Čajkovského soutěže. Ale to nebylo možné – musela bych být buď z velmi bohaté rodiny nebo alespoň ze severní Koreje. A tak jsem se nedlouho poté, co jsem soutěž vyhrála, vydala do New Yorku. Studovala jsem na Julliardu a současně navštěvovala semináře politologie a historie na Kolumbijské univerzitě. Zároveň mě vždy lákala Evropa, a proto jsem nakonec zapustila kořeny v ní, posledních pětadvacet let žiji v Paříži.

Proč jste se rozhodla studovat právě historii a politologii?
Politika a hudba jsou spjaté. Nestačilo mi jen dobře hrát. Chtěla jsem lépe rozumět tomu, jak dějiny převážně 20. století ovlivňovaly skladatele, jak se politická situace odrážela v jejich myšlení a dílech.

A to se promítne i do interpretace jejich děl…
Pamatuji se, když jsem se v roce 1989 účastnila soutěže královny Alžběty, jak na mě mocně zapůsobili hráči z Ruska – přijeli tři, doprovázeli je jejich učitelé, korepetitor, šofér, a agenti KGB. My ostatní jsme pobývali v hostitelských rodinách, ale oni se ubytovali v hotelu. Do finále se nás probojovalo dvanáct. Dostali jsme za úkol naučit se novou skladbu. A nějakou dobu jsme pak pobývali ve stejné budově. Byla jsem obklopena těmi ruskými houslisty, neustále a urputně cvičili v sousedních pokojích. Pro mě ta soutěž nebyla tak významná, přijela jsem si spíš je tak zahrát, ale jim jako by na vítězství závisel život. Cítila jsem, jako by jim agenti dýchali za krk, jako by byly pod strašným tlakem. Jedním z těch houslistů byl Vadim Repin. Cvičil nejen ve dne, ale i v noci. Připadalo mi, že má asi noční můry, které ho budí ze spánku a nutí ho cvičit. A tak hrál i ve dvě v noci, ve čtyři ráno, zkrátka pořád! Během té soutěže se jeden z účastníků zmiňoval o politice, o probíhající perestrojce, jak se těší, co z ní vzejde, ale následně se celý Sovětský svaz rozpadl a vše bylo najednou zase úplně jinak. A já tomu všemu chtěla lépe porozumět, i proto jsem se rozhodla studovat právě politologii a historii.

Když se vrátíme k Bergovi, i on to měl složité…
Ano, byl sice árijec, ale měl problémy s nacisty kvůli své dvanáctitónové hudbě, kterou studoval u Schönberga. Líbí se mi, že díky studii hudby i politologie dokážu na lidské osudy nahlížet z více úhlů pohledu. Ve Spojených státech jsem poznala mnoho Židů, kteří utekli během války z Evropy – například klavíristu Rudolfa Serkina. Ten mimo jiné založil hudební festival ve vermontském Marlboro, kam jsem jezdívala hrát komořinu. Hrávala jsem tam například s Andrásem Schiffem či Györgem Kurtágem. V té době jsem také poprvé začala cvičit Bergův houslový koncert.

Vidím, že s sebou máte booklet z alba, na kterém Anton Webern diriguje Bergův koncert, na housle hraje Louis Krasner…
Louis Krasner tento koncert premiéroval. A já měla to štěstí, že se mi podařilo se s tehdy jednadevadesátiletým Krasnerem spojit. Přijela jsem za ním domů a chtěla mu přehrát Bergův koncert. Jenže on řekl: „Jestli mi chcete zahrát Berga, tak musíme začít s jedním z Mozartových houslových koncertů.“ Na to jsem vůbec nebyla připravená! Ale co jsem mohla dělat. Začala jsem hrát Mozartův pátý houslový koncert, on mě zpaměti doprovázel na klavír. Asi po sedmi minutách mě zastavil se slovy: „Teď můžeme přejít k Bergovi.“ Vysvětlil mi, že Berg se narodil ve Vídni a přirozeně ve své tvorbě vycházel z vídeňské hudební tradice. Proto, pokud chci úplně porozumět jeho koncertu, musím být schopná rozumět i hudbě Mozarta. A to se samozřejmě netýká jen Berga, ale veškeré hudby. Vše na sebe přirozeně navazuje. Po devadesáti minutách řekl: „To stačí. Vraťte se, až budete mít pocit, že jste se cvičením koncertu hotova.“ Tři týdny nato zemřel, ale i ta jedna návštěva na mě hluboce zapůsobila. Dozvěděla jsem se spoustu historek o Bergovi i Webernovi, které oba dobře znal.

Podělíte se o nějakou z nich?
Například mi prozradil, že Bergův koncert premiérovali ve Španělsku, v Německu se v té době nesměl hrát. Původně ho měl oddirigovat Webern, ale prý byl během zkoušek děsný pedant, po každé notě zastavoval orchestr, nebyl s ničím spokojený. A tak se hráči z orchestru rozhodli, že si na koncert najmou jiného dirigenta! Nový dirigent, který byl velký znalec Bergovy tvorby, si Krasnera pozval k sobě na hotel, aby mu v předkoncertní den zahrál houslový part. Krasner koncert neplánoval hrát zpaměti, za dirigentem přišel s obrovskou partiturou. Dirigent na něj v průběhu hraní křičel, že hraje moc nahlas, a tak Krasner odstupoval od not a dirigenta stále dál a dál, až zůstal v samém rohu pokoje a hrál zpaměti. Další den byla generálka. Krasner na ni opět dorazil s notami, ale dirigent za ním přišel a noty mu zavřel. Krasner mu řekl: „Promiňte, ale já ty noty potřebuji!” Ale dirigent mu odpověděl: „Včera jste to zvládnul zpaměti, tak proč by to nešlo i dnes?“ A doplnil, že skladbu musí znát důvěrně a zpaměti, aby ji mohl hrát přímo ze svého nitra. Jedině tak ji dokáže předat publiku. A tak koncert nakonec opravdu zahrál zpaměti. Muselo to být nesmírně stresující, je to opravdu těžký kus na zapamatování.

Ale i vy jej hrajete zpaměti.
Ano, také hraji ho zpaměti, i přesto, že je to náročné. Souzním s názorem, že jej člověk opravdu musí znát naprosto dokonale, aby vyzněl s takovou hloubkou, s jakou byl napsán.

Poslouchala jsem vaši procítěnou nahrávku tohoto koncertu, kterou jste hrála s Gustav Mahler Jugendorchester pod vedením Pierra Bouleze…
Abych ho si ho s nimi mohla zahrát, musela jsem přijet na konkurz a přehrát ho přímo Boulezovi. Naštěstí byl spokojený, a tak jsme dva roky nato s koncertem vystoupili. Mělo to však háček – tvrdil, že je v partituře mnoho not, které jsou zapsány špatně. Nakonec jsem mu uvěřila, protože je výborný skladatel a koncert je psaný ve striktně dvanáctitónovém systému, ale i tak jsem se cítila trochu nejistě, když jsem takto nově zrevidovaný koncert hrála. Jako bych hrála naschvál „špatné“ noty.

Myslíte, že Berg nestihl koncert sám zkontrolovat, protože sám zemřel nedlouho poté, co ho zkomponoval?
Ano. Navíc jej složil neuvěřitelně rychle, jako by byl v nějakém transu. Celý koncert na mě působí tak nějak mysticky, navíc s citací Bachova chorálu na konci, která je však psaná v souladu s dvanáctitónovým systémem.

A vy se navíc věnujete jak současné, tak i staré hudbě…
Jak už jsem zmínila, současná hudba se nedá oddělit od té starší. Mám ráda všemožné hudební styly, a to nejen ty klasické. Hudbu současných skladatelů hraji nejraději kvůli tomu, že si o nových skladbách můžu promluvit přímo s jejími autory. Skladatelé dříve téměř vždy i hráli své skladby, dnes je to oddělené. O to důležitější myslím, že je nyní spolupráce skladatelů s hudebníky.

Před třinácti lety jste v Japonsku založila hudební festival NIPPON…
Ano, založila jsem jej na své kulatiny – ve svých čtyřiceti letech. Kromě toho, že na něm představujeme nová díla současných skladatelů, pořádáme také masterclassy a dobročinné koncerty. Snažím se také umožnit mladým hudebníkům, aby se zviditelnili. Ne každý má to štěstí jako já, že vyhraje proslulou soutěž a že se potká ve správný čas na správným místech s těmi správnými lidmi. A jsem moc ráda, že to vychází – shodou okolností dnes na festivalu Pražské jaro hraje ve finále jeden cellista, který na mém festivalu v Japonsku kdysi hrál. Bylo to před deseti lety, hráli jsme Čajkovského Souvenir de Florence na dobročinném koncertě, příspěvky z něj šly na škody způsobené zemětřesením. Spolu s ním na koncertě hrála ještě další japonská cellistka, ta nyní studuje v Paříži. Dělá mi velkou radost, když vidím, že moje snaha má nějaký smysl.

Kdy jste poprvé navštívila Česko?
Dávno, v roce 1993, krátce poté, co se rozpadlo Československo! Přijela jsem kvůli Josefu Sukovi, měla jsem možnost u něj studovat. Ubytovala jsem se na kolejích Karlovy univerzity a jezdila k Sukovi domů na houslové lekce. Strávila jsem v Praze nakonec asi týden.

Proč jste chtěla studovat právě u Josefa Suka?
Ačkoliv nepocházím z hudební rodiny, měli jsme doma spoustu elpíček – včetně Handelových houslových sonát a Brahmsova houslového koncertu v podání Josefa Suka. Často jsem je poslouchala, obdivovala jsem jeho osobitý zvuk, pro mě nezvyklý, ovlivněný slovanskou kulturou. Chtěla jsem se jí také nechat ovlivnit, nebo jí alespoň lépe porozumět.

Jste vyhledávanou houslistkou, ale zároveň si držíte odstup od médií, novinářů, sociálních sítí…
Není to pro mě jednoduché ani přirozené se zviditelňovat. Založila jsem si sice před lety profil na Instagramu, ale za tu dobu jsem tam přidala asi pět příspěvků.

Je skvělé vidět, že k tomu, aby byl hudebník úspěšný a stále vyhledávaný, není nutně potřeba, aby se zviditelňoval.
Poté, co jsem v osmnácti vyhrála Čajkovského soutěž, jsem prožila nepříjemné období. Do té doby jsem nikoho nezajímala, ale najednou se o mě lidé mohli přetrhat. Na soutěž přijeli novináři z BBC i z japonské televize NHK – a protože jsem byla nejmladší výherkyní, hned o mě nadšeně vysílali. V té době to bylo snad ještě horší než dnes. Lidé mě pak i fyzicky stalkovali, fotili si mě na ulicích a dokonce se snažili dostat až k nám domů! Ale poté jsem odjela do New Yorku a na soutěž se pomalu zapomnělo. Měla jsem štěstí, že jsem i nadále mohla rozvíjet svoji kariéru, že se sólovému hraní můžu věnovat až dodnes.

A přitom v Praze jste nyní souhlasně kývla rovnou na tři různé rozhovory!
K Česku mám vřelý a nostalgický vztah, tak asi proto.

Působíte velmi rozvážně, jako byste dokázala vyhodnotit, jak pracovat se svojí energií tak, abyste se příliš nevyčerpala.
Vážně? No nevím, ale ano, snažím se o to.

Jakým způsobem?
To se mění v průběhu času. Dříve jsem hodně spoléhala na svoji techniku, na své fyzické tělo. Opravdu hodně jsem cvičila. Myslela jsem si, že to tak bude navždy. Ale pak jsem pochopila, že jak člověk stárne, fyzických sil ubývá, naopak přibývají i bolesti. Každý den tak nyní přistupuji ke svému nástroji i k sobě nanovo, jako by to bylo poprvé. Snažím se navnímat, jak se sebou co nejlépe pracovat. Stále dost cvičím, ale ne vždy přímo s nástrojem. Často jen ve své hlavě za pomocí vizualizace. Sice už nemám takovou fyzickou sílu a vytrvalost jako v mládí, na druhou stranu jsem mnohem vyspělejší, moudřejší a silnější po psychické stránce. Nebojím se ve hře tolik riskovat jako dřív, protože už jsem si vydobyla renomé a nemusím mít neustále pocit, že musím světu dokázat, že to, co dělám, je dobré či správné.

Od loňského roku také vyučujete na Berlínské univerzitě umění, kde jste svého času také studovala.
Ano, je to poprvé, co někde učím! Mám ve své třídě dvanáct žáků, všichni studují na magistra. Mladším studentům bych se nezvládla věnovat, ti potřebují, aby se jim někdo věnoval pravidelně každý týden. Když už něco dělám, chci se tomu věnovat naplno.

I proto se věnujete výhradně sólovému hraní?
V mládí jsem se věnovala komořině, i jsem si vyzkoušela hru v orchestru. Obojí mě bavilo. Tím spíš, že jsem měla možnost hrát se skvělými hudebníky – když jsem hrála v orchestru, bylo to pod vedením Seidži Ozawy se sólistou Mstislavem Rostropovičem. Takže nemůžu říct, že by mě bavila jen sólová hra. Ale brzy jsem pochopila, že na každý typ hry je potřeba hrát jiným stylem, uzpůsobit tomu zvuk nástroje. V orchestru je třeba více zapadnout do celkového zvuku, v komorních uskupeních hráči zase často nacvičují party spolu. A já bych nedokázala přepínat mezi orchestrálním či komorním a sólovým způsobem hry. A to se týká nejen hry, ale i učení. A vlastně života celkově. Dokážu se zaobírat jen jednou činností. Když už něco dělám, chci se tomu věnovat naplno. A proto se věnuji výhradně sólovému hraní.

Děkuji vám za příjemný a velmi podnětný rozhovor!