Akustika Rudolfina? Velmi zvláštní, osobitá, hned rozpoznatelná. A se stinnými stránkami

Rozhovor s Arendem Prohmannem, hudebním režisérem kompletní nahrávky Dvořákových symfonií a koncertů, unikátního projektu České filharmonie 


Jak se vám spolupracovalo s Jiřím Bělohlávkem?

Spolupráce s Jiřím Bělohlávkem pro mě byla inspirací a potěšením. Díky dlouholetým zkušenostem má velmi jasnou představu o tom, čeho chce dosáhnout hudebně i zvukově. S orchestrem zkouší velmi účelně, je značně náročný, ale přátelský a uvolněný zároveň. Ve střižně nám velice pomohl svým kritickým a činorodým přístupem k poslechu. Jeho vytříbený smysl pro detailní postprodukci pomohl vylepšit konečný výsledek tak, aniž by došlo ke ztrátě atmosféry živé nahrávky.

Měnil se výkon orchestru v průběhu nahrávání? Pozoroval jste zlepšení a případně v čem?

Během druhé série nahrávání téměř po roce od prvního natáčení jsem zaznamenal zřetelný posun. V mezidobí došlo k pozoruhodné souhře mezi orchestrem a dirigentem. Řada otázek se do té doby na zkouškách vyřešila a orchestr se mohl plně soustředit na hru. Zapůsobilo na mě, jak se výkon orchestru posunul na samotných koncertech, jak daleko šel za to, co bylo nazkoušeno. Orchestr spolu s Jiřím Bělohlávkem dosáhl jisté svobody a spontánnosti, která jim umožňuje rozvíjet ještě více jejich společný výkon při samotné interpretaci. Již v první sezoně jsme dosáhli vynikajících výsledků, ale celý proces mi připadal více nenucený a organický až v této sezoně.

Jak probíhalo vlastní nahrávání a je pro vás dvořákovský projekt v něčem výjimečný?

Jde o mimořádně zajímavý projekt, protože je to po dvaceti pěti letech první komplet Dvořákových symfonií natáčený v prostředí, kde je stále Dvořákův duch přítomen více, než kdekoliv jinde na světě! Česká filharmonie hraje jeho hudbu specifickým mateřským jazykem a s muzikalitou, která nevychází jen z hudební tradice orchestra, ale také přímo ze srdcí všech hráčů. Existuje jen málo světových orchestrů, které si udržují svůj specifický zvuk a hudební identitu v takové míře jako Česká filharmonie. S radostí jsem proto spolupracoval na projektu, který staví na českém hudebním dědictví a pomáhá ho zachovat pro další generace.

Nahrávání kompletního symfonického cyklu není jednoduchý úkol. Každou ze symfonií je potřeba nahrát se stejnou pozorností orchestru a nahrávacího týmu, jako by šlo jen o jedno CD. A proto je obtížné udržet stejnou úroveň a zvuk. O to víc je to komplikované v případě Dvořákových symfonií. Rané se prakticky nehrají a starší a zároveň nejznámější jsou zcela jinak napsané a standardně instrumentované.

Jak se vám pracovalo v Dvořákově síni?  Je vůbec tento prostor pro nahrávání vhodný?

Dvořákova síň má asi jednu z nejzvláštnějších akustik. Její zvuk mám rád, znám ho ze starších nahrávek i ze svých návštěv Rudolfina z dob svých studií. Žádná ze slavných starých síní na světě, jako je například Musikverein ve Vídni, Concertgebouw v Amsterdamu nebo Symphony Hall v Bostonu, nemá tak vysoce rozpoznatelný zvuk. Zdejší akustika je typická velmi dlouhým odrazem (nejvýrazněji ve středních frekvencích). Zvuk Dvořákovy síně je jednoduše velmi osobitý.

To však má ale i stinné stránky. Akustika sálu je hodně závislá na místě, kde sedíte. V ideální vzdálenosti od orchestru, mezi řadami sedm a deset, je zvuk nejintenzivnější a nejpůsobivější, jaký jsem kdy zažil. Ale na mnoha místech dál od orchestru ztrácí zvuk čistotu díky dlouhé ozvěně. A tak je nahrávání ve Dvořákově síni docela obtížné. Je těžké zachovat jednotnou čistotu. Mikrofony musí být překvapivě blízko u nástrojů, což způsobuje jedinečnou náladu zdejších nahrávek. Pokud jsou mikrofony umístěny na špatných místech, je efekt stejný jako na řadě míst v sále. Ztrácí se velký objem čistoty a textury orchestrální hry.

Přes všechny výše uvedené problémy jsme se snažili maximálně zachovat osobitost sálu a jeho akustiky.

Děkujeme za rozhovor.


Vizitka:
Německý hudební režisér Arend Prohmann se od začátku své kariéry zaměřuje na klasickou hudbu. Jeho první viditelné a uznávané projekty, na kterých spolupracoval s řadou světových umělců, spadají již do druhé poloviny osmdesátých let. Tehdy dohlížel na vydání děl berlínského skladatele Reinharda Schwarz-Schillinga a chorální řecké tragédie Iannise Xenakise Oresteia. Do Prohmannových produkcí spadají díla z rozmanitých historických období – od Giovanniho Pierluigiho da Palestriny ze šestnáctého století a barokní éry přes klasicistní díla až po nejmodernější skladby dvacátého století. Spolupracuje s největšími hudebními vydavatelstvími, jako jsou například Deutsche Grammophon či EMI Classics. V roce 2009 získala deska Schoenberg & Sibelius Houslové koncerty s Hilary Hahn, na které se Prohmann produkčně podílel se Sidem McLauchlanem, Grammy za nejlepší instrumentální sólové album. A o dva roky později byla na Grammy za nejlepší klasické album nominována deska Sacrificium s Cecilií Bartoli, za kterou produkčně Prohmann taktéž stál. Jako hudební režisér již řadu let spolupracuje se současnými světovými umělci, mimo jiné i s Magdalenou Koženou, která si ho vybrala hned k několika svým deskám, například k Songs My Mother Taught Me (2008), Lettere Amorose (2010) či Love and Longing (2012). Stojí i za kompletní diskografií čínského pianisty Lang Langa z let 2000 až 2009. Dlouhodobě spolupracuje s Berlínskou a Vídeňskou filharmonií.

(Zdroj: Česká filharmonie)

Foto Alexander Van Ingen/DECCA, archiv

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na