Akustika Rudolfina? Velmi zvláštní, osobitá, hned rozpoznatelná. A se stinnými stránkami

Rozhovor s Arendem Prohmannem, hudebním režisérem kompletní nahrávky Dvořákových symfonií a koncertů, unikátního projektu České filharmonie 


Jak se vám spolupracovalo s Jiřím Bělohlávkem?

Spolupráce s Jiřím Bělohlávkem pro mě byla inspirací a potěšením. Díky dlouholetým zkušenostem má velmi jasnou představu o tom, čeho chce dosáhnout hudebně i zvukově. S orchestrem zkouší velmi účelně, je značně náročný, ale přátelský a uvolněný zároveň. Ve střižně nám velice pomohl svým kritickým a činorodým přístupem k poslechu. Jeho vytříbený smysl pro detailní postprodukci pomohl vylepšit konečný výsledek tak, aniž by došlo ke ztrátě atmosféry živé nahrávky.

Měnil se výkon orchestru v průběhu nahrávání? Pozoroval jste zlepšení a případně v čem?

Během druhé série nahrávání téměř po roce od prvního natáčení jsem zaznamenal zřetelný posun. V mezidobí došlo k pozoruhodné souhře mezi orchestrem a dirigentem. Řada otázek se do té doby na zkouškách vyřešila a orchestr se mohl plně soustředit na hru. Zapůsobilo na mě, jak se výkon orchestru posunul na samotných koncertech, jak daleko šel za to, co bylo nazkoušeno. Orchestr spolu s Jiřím Bělohlávkem dosáhl jisté svobody a spontánnosti, která jim umožňuje rozvíjet ještě více jejich společný výkon při samotné interpretaci. Již v první sezoně jsme dosáhli vynikajících výsledků, ale celý proces mi připadal více nenucený a organický až v této sezoně.

Jak probíhalo vlastní nahrávání a je pro vás dvořákovský projekt v něčem výjimečný?

Jde o mimořádně zajímavý projekt, protože je to po dvaceti pěti letech první komplet Dvořákových symfonií natáčený v prostředí, kde je stále Dvořákův duch přítomen více, než kdekoliv jinde na světě! Česká filharmonie hraje jeho hudbu specifickým mateřským jazykem a s muzikalitou, která nevychází jen z hudební tradice orchestra, ale také přímo ze srdcí všech hráčů. Existuje jen málo světových orchestrů, které si udržují svůj specifický zvuk a hudební identitu v takové míře jako Česká filharmonie. S radostí jsem proto spolupracoval na projektu, který staví na českém hudebním dědictví a pomáhá ho zachovat pro další generace.

Nahrávání kompletního symfonického cyklu není jednoduchý úkol. Každou ze symfonií je potřeba nahrát se stejnou pozorností orchestru a nahrávacího týmu, jako by šlo jen o jedno CD. A proto je obtížné udržet stejnou úroveň a zvuk. O to víc je to komplikované v případě Dvořákových symfonií. Rané se prakticky nehrají a starší a zároveň nejznámější jsou zcela jinak napsané a standardně instrumentované.

Jak se vám pracovalo v Dvořákově síni?  Je vůbec tento prostor pro nahrávání vhodný?

Dvořákova síň má asi jednu z nejzvláštnějších akustik. Její zvuk mám rád, znám ho ze starších nahrávek i ze svých návštěv Rudolfina z dob svých studií. Žádná ze slavných starých síní na světě, jako je například Musikverein ve Vídni, Concertgebouw v Amsterdamu nebo Symphony Hall v Bostonu, nemá tak vysoce rozpoznatelný zvuk. Zdejší akustika je typická velmi dlouhým odrazem (nejvýrazněji ve středních frekvencích). Zvuk Dvořákovy síně je jednoduše velmi osobitý.

To však má ale i stinné stránky. Akustika sálu je hodně závislá na místě, kde sedíte. V ideální vzdálenosti od orchestru, mezi řadami sedm a deset, je zvuk nejintenzivnější a nejpůsobivější, jaký jsem kdy zažil. Ale na mnoha místech dál od orchestru ztrácí zvuk čistotu díky dlouhé ozvěně. A tak je nahrávání ve Dvořákově síni docela obtížné. Je těžké zachovat jednotnou čistotu. Mikrofony musí být překvapivě blízko u nástrojů, což způsobuje jedinečnou náladu zdejších nahrávek. Pokud jsou mikrofony umístěny na špatných místech, je efekt stejný jako na řadě míst v sále. Ztrácí se velký objem čistoty a textury orchestrální hry.

Přes všechny výše uvedené problémy jsme se snažili maximálně zachovat osobitost sálu a jeho akustiky.

Děkujeme za rozhovor.

Vizitka:
Německý hudební režisér Arend Prohmann se od začátku své kariéry zaměřuje na klasickou hudbu. Jeho první viditelné a uznávané projekty, na kterých spolupracoval s řadou světových umělců, spadají již do druhé poloviny osmdesátých let. Tehdy dohlížel na vydání děl berlínského skladatele Reinharda Schwarz-Schillinga a chorální řecké tragédie Iannise Xenakise Oresteia. Do Prohmannových produkcí spadají díla z rozmanitých historických období – od Giovanniho Pierluigiho da Palestriny ze šestnáctého století a barokní éry přes klasicistní díla až po nejmodernější skladby dvacátého století. Spolupracuje s největšími hudebními vydavatelstvími, jako jsou například Deutsche Grammophon či EMI Classics. V roce 2009 získala deska Schoenberg & Sibelius Houslové koncerty s Hilary Hahn, na které se Prohmann produkčně podílel se Sidem McLauchlanem, Grammy za nejlepší instrumentální sólové album. A o dva roky později byla na Grammy za nejlepší klasické album nominována deska Sacrificium s Cecilií Bartoli, za kterou produkčně Prohmann taktéž stál. Jako hudební režisér již řadu let spolupracuje se současnými světovými umělci, mimo jiné i s Magdalenou Koženou, která si ho vybrala hned k několika svým deskám, například k Songs My Mother Taught Me (2008), Lettere Amorose (2010) či Love and Longing (2012). Stojí i za kompletní diskografií čínského pianisty Lang Langa z let 2000 až 2009. Dlouhodobě spolupracuje s Berlínskou a Vídeňskou filharmonií.

(Zdroj: Česká filharmonie)

Foto Alexander Van Ingen/DECCA, archiv