Od té doby, co se Adagio Samuela Barbera a Adagietto Gustava Mahlera ustálily v povědomí veřejnosti jako standardní skladby vyjadřující zármutek a snahu o útěchu, se světové orchestry snaží najít další dílo podobně vhodné pro ponuré, ale přesto nadějné rozjímání.
Když si Pittsburský symfonický orchestr objednal od James MacMillana skladbu na oslavu desátého výročí působení jejich rakouského šéfdirigenta Manfreda Honecka, skotský skladatel se rozhodl zaměřit na to, co ho s Honeckem spojuje – římskokatolickou vírou. Výsledné Larghetto, založené na MacMillanově chorálním zpracování Žalmu 51, začíná pochmurným „Misere mei“, ale dále se vyvíjí povzbudivým směrem, a nakonec dosáhne optimistického vyvrcholení a upře pohled vstříc lepším zítřkům. Bez sebemenších pochyb bych jej zařadil mezi nejlepší skladby covidové éry. Je to dílo vytvořené talentovaným skladatelem v jeho nejlepší formě.
MacMillanovo Larghetto na albu doprovází nahrávka Brahmsovy Symfonie č. 4, obohacená o překvapivě užitečné poznámky od Honecka, kde dirigent vysvětluje svá interpretační rozhodnutí. Například v legatu se bývalý houslista Vídeňské filharmonie rozhodl změnit oproti svému obvyklému přístupu nechat hrát smyčce rychleji a měně synchronizovaně a vytvořil tak bohatou texturu, vhodnou pro Brahmsovu tvorbu.
Celkově je jeho interpretace symfonie o poznání měně okázalá, než je obvyklé. Na rozdíl od hlasitějších dirigentů Honneck nechává zvuk symfonie postupně růst. Výsledek připomíná Beethovenovu devátou symfonii, kterou Brahms tolik obdivoval.
Po dvou letech, kdy jsem neměl příležitost slyšet Brahmse naživo, pro mě tato nahrávka byla přímo ozdravná. Pittsburgh, ekonomicky zdevastované ocelářské město, disponuje orchestrem, který se vyrovná těm nejlepším v celé Americe.
Ukázka:
Johannes Brahms: Symphony No. 4; James MacMillan: Larghetto for Orchestra
Pittsburgh Symphony Orchestra
Manfred Honeck – dirigent
Label: Reference Recordings
Datum vydání: 22. října 2021
Hodnocení Normana Lebrechta: *****/*****
