Když zemřel před necelým rokem, ve svých sedmdesáti letech, Christopher Rouse, zdálo se, že nastává konec tradice amerických skladatelů, kteří považovali symfonii za středobod svého kompozičního umění. A netýká se to jen amerických skladatelů. Kromě Kalevi Ahoa a Leifa Segerstama ve Finsku, Davida Matthewse a Philipa Sawyerse ve Spojeném Království a pár Rusů a Němců, dnešní skladatelé jako by vzdali symfonickou tvorbu. Domýšlejí si, že posluchači o ni ztratili zájem. Ale je tomu skutečně tak? V nynějších časech pandemie to nemáme možnost změřit jinak než pomocí nahrávek.
Christopher Rouse, expresivní talent z Baltimoru, psal symfonie celý svůj život. Vždy na nějaké pracoval a dokončil jich celkem šest. Složil také jedenáct koncertů a jedno requiem. Rouse byl posedlý orchestrálním zvukem a snažil se ho učinit relevantním současnému obecenstvu. Jeho Symfonie č. 5 odkazuje mikro-citacemi hudebních frází na Ludwiga van Beethovena. Hlavní myšlenkou nebyla poklona mistrovi, nýbrž komentář na téma jeho Osudové symfonie a bádání nad tím, jak by se mohlo rozvinout do orchestrální konverzace širšího rozměru.
Rouse byl velký, drzý, hlučný ale také křehký a vytříbený. Harfu zaměstnal po celý čas a nechal smyčce určovat atmosféru hudby i v těch nejhlasitějších pasážích. Jeho práce s orchestrálními barvami je virtuózní a jeho chápání veřejného vkusu a tolerance omezuje symfonii na 30 minut. Giancarlo Guerrero diriguje výborný Nashville Symphony s pružností a nuancí. Půl hodina tak uběhne velmi rychle.
Další dva kusy na albu – Supplica (2013) a Koncert pro Orchestr (2008) – kladou do kontrastu jemné city s instrumentální silou. Začínám si říkat, že Christopher Rouse nepsal symfonie, nýbrž sérii intimních milostných dopisů pro orchestr, ohrožený druh našeho netrpělivého století.
Christopher Rouse: Symphony No. 5 / Supplica / Concerto for Orchestra
Nashville Symphony, Giancarlo Guerrero (dirigent)
Naxos, 24. července 2020
Hodnocení autora: ****/*****
