V těsném bodě začátku koronavirové krize měla v Norsku premiéru nová inscenace experimentálního pohybového divadla autorky Nely Kornetové a jejího norského týmu s názvem Badman. České publikum ji konečně mohlo spatřit na Festivalu Nultý bod v jedné z mnoha místností Invalidovny, kde nyní sídlí Studio ALTA.
Tentokrát si Nela Kornetová vzala na paškál chlapy. A ne jen tak ledajaké pány, ale padouchy, zloduchy, diktátory, šílence, intrikány, slizouny. A kdo z nich je ten nejhorší „badman“? Veřejně napsat svůj tip na ženské tělo, je lákadlo, kterému málokterý divák mužského rodu jen tak lehce odolá… Dalo se už předpokládat, že pro každého je tím největším padouchem někdo jiný. Pro někoho táta, pro jiného Babiš a tamhle ten má na mysli Darth Vadera. A jenom padouch uloví živou bytost a nechá ji donést na kůlu.
Nela Kornetová v Badmanovi nevypráví lineární příběh, ale spíše zkoumá různé úrovně zlých mužů, tím, že přebírá jejich podobu, styl pohybu i výrazu či typická gesta. A že těch proměn nemá málo. Využívá ve videoprojekci princip „live cinema“, kostýmy, rekvizity a jak performance postupuje, z obrazů jsou konkrétní portréty odkazující ke konkrétním situacím ze světové politiky, přes scény z filmů až po intimnosti za zavřenými dveřmi, jako je třeba hořící penis ze svíček či zvracení (pomocí rozstřikovače) evokující Jacka Nicholsona v Čarodějkách z Eastwicku. Bylo až fascinující, jak Nela Kornetová přebírala s kostýmy i odpovídající emoce a gesta jednotlivých osobností a postav, aby je za krátkou chvilku opět vystřídala. Padouchů přibývalo a najednou už visely ze stropu levého křídla sálu jejich černobílé portréty… A mezi nimi se ona najednou ztratila.
Studie mužského šovinismu či feministický úder přímo mezi nohy? Výsměch mužské maskulinitě působil v hledišti trochu napjatou atmosféru, ale ustáli to nakonec všichni. Jednotlivé obrazy představení se měnily v poměrně krátkých intervalech, a možná, než některým z diváků došla pointa, byl negativní hrdina pryč a osobní dotek ega se konat nestačil.
Nela Kornetová pracuje v experimentální rovině pohybového divadla se vším, co se nabízí formálně i neformálně. Tentokrát přidala ve větší míře i tanec a rytmizovaný pohyb, což působilo v mezičasech velmi akčně a některých scénách až docela odvážně (pokus o twerk má ještě své technické mouchy, ale účel jeho předvádění splnilo díky sebe ironizujícímu nadhledu tak akorát), a jen potvrzují autorčinu silné jevištní charisma a energetickou sílu.
I ta je možná příčinou, proč celé představení působí lehce neusazeně, ostatně stejně jako jeho autorka, která se snad během inscenace ani pořádně nezastaví, což se zákonitě někde odrazí. A tak i přesto, že v začátku srší vtipy a nápady, ve středové části drží dynamiku, na konci se nachází stále ještě ve stavu hledání. Možná, že se jedná o metaforické hledání důvodu, kterým její postava, v počátku ulovená a přivlastněná, hledá důvody, proč „badmana“ opustit, proč ukončit svou tyranii někým, kdo nezná lásku, ale jen své vlastní ego.
Badman je plnohodnotným jevištním dílem, jehož performativní úroveň a umělecká hodnota může s klidným srdcem zastupovat tuzemskou domácí tvorbu na mezinárodní úrovni. Nela Kornetová má cit pro oslovující témata, pracuje ve svém osobitém tvůrčím stylu. Jeho promyšlenost, interdisciplinární propojení, a hlavně někdy až nepříjemně provokující snahy jsou pro ni samotnou i její tvorbu typické.
Další dvě výrazné osobnosti současného tance a pohybového divadla, které se na programu Nultého objevily, byly Miřenka Čechová jako režisérka prvního dílu její plánované trilogie o výjimečných, avšak možná pozapomenutých ženách – umělkyních, a Hannah Frejková. Předpremiéra s názvem Invisible I./Hannah zpracovává příběh Hannah Frejkové, herečky a zpěvačky, prostřednictvím jejího osobního vyprávění, její interakce s publikem i jejím mladším alter egem (Markéta Jandová). Vzhledem k tomu, že do podzimní premiéry, která se chystá na září, zbývá ještě dost času, aby se podoba této inscenace proměnila, další rozvádění tématu už není relevantní.
Markéta Vacovská svým novým titulem Odloučení zpracovává jevištní podobu osobní tragédie rodičů, kterým zemře dítě. Vzhledem k její osobní zkušenosti dostává toto představení diváka do citové tenze, se kterou musí bojovat podle svého. Podobně jako u Markéty Stránské při jejím účinkování na jevišti i zde převažuje míra osobní terapeutické roviny protagonistky. Markéta Vacovská zde potřebuje mluvit, potřebuje křičet, potřebuje, aby ji bylo slyšet, potřebuje cítit blízkost. Jejím cílem bylo, aby vyjádřila i ostatním podobně postiženým rodinám svou uměleckou podporu alespoň tímto způsobem. Velkou devizou toho dílka je Sára Vavrušková aka Never Sol, jejíž hudební tvorba využitá právě během realizace Odloučení dává, v temném prostoru přízemí Invalidovny, nahlédnout do nových zvukových vln dark-ambientu, může se na nich nechat unášet a možná i vědomě odnést.
Když nechtěly ženy vytvářet a zpracovávat dramata, tancovaly. Taneční happening s názvem We Didn’t Know What To Do, So We Danced probíhal v chodbách invalidovny v pátek 18. července v podvečer. Připravila jej skupinka mladých tanečnic z domova i ze zahraničí, pod režijním vedením Alyssy Dillard, které skoro dvě hodiny vytvářely velmi vizuálně lahodící atmosféru podnícenou živou hudbou, která byla i jejich inspirací v taneční improvizaci. Koncept happeningu byl sice v basic módu, nicméně nakonec došlo ke vzájemnému propojení všech tanečníků a hudebníků na jednom místě, ústící do společné akci, která patřila k vrcholům této záležitosti. Příchozí diváci vytvořili špalír, ve kterém se tanečně velmi vyspělé performerky pohybovaly plynule a v taneční lehkosti. Bylo jich všude plno a provokativní napětí bylo zajímavým zpestřením běžné prázdnoty v budově. A když skončily, zbylo je tiše vyslovené osobní přání: více takového tance do chodeb a na zahradu Invalidovny.
Badman
Koncept a performer: Nela H. Kornetová
Dramaturgie: Anders Firing Aardal
Text: T.I.T.S. s Karmenlara Ely
Scénografie, světla, video: Jan Hajdelak Hustak, Heidi Dalene
Hudba: Bjorn Honsson
Outside eye: Geddy Anniksdal
Koprodukce: Grenland Friteater, Black Box theater, Blå Grotte, Scenekunst Østfold, Shin Theatre, divadlo Na Cucky
Podpořili: Kulturrådet – Arts Council Norway, Fritt Ord, Nadace Život Umělce
Světová premiéra: 7. února 2020
Invisible I./Hannah
Text: Hana Frejková, Miřenka Čechová
Hrají: Hana Frejková, Markéta Jandová
Režie: Miřenka Čechová
Hudba: Martin Tvrdý
Scénografie: Alexandra Schewelew
Světelný design: Jiří Šmirk
Produkce: Jakub Urban
Odloučení
Koncept, performance: Markéta Vacovská
Hudba, performance: Sára Vondrášková
Dramaturgie: Jindřiška Křivánková a Aleš Čermák
Light design: Martin Špetlík
We Didn’t Know What To Do, So We Danced
Režie: Alyssa Dillard
Performeři: Alyssa Dillard, Soojin Jo, Joana Simões, Debora Štysová, Tinka Avramova, Olga Mikulska, Tereza Holubová, Anna Hradecka, Ella CR, Mark Newson, Zack Slouka, David Wolter
